„Já musím Tebe mít“
Autor žije v Utahu v USA.
Když už jsme nevěděli, o čem dalším bychom mohli učit, můj společník navrhl, abychom si zazpívali tuto píseň.
Když jsem sloužil na misii v Balsanu v Koreji, jednoho příjemného nedělního odpoledne jsme se se společníkem loučili po shromáždění se členy a chystali jsme se jít hlásat evangelium, když vtom nás náš vedoucí misie sboru představil jednomu dvanáctiletému chlapci, který se jmenoval Kong Sung-Gyun. Přišel toho dne na shromáždění a chtěl se dozvědět něco více o evangeliu.
Samozřejmě jsme byli nadšeni z vyhlídky na to, že bychom ho mohli učit, ale byli jsme také nervózní z toho, že budeme učit někoho tak mladého. Rozhodli jsme se přesvědčit se, že jeho rodiče s tím budou souhlasit, a tak jsem zavolal k němu domů a krátce si promluvil s jeho maminkou Pak Mi-Jung. Překvapilo mě, když řekla, že je ráda, že její syn chce chodit do nějaké církve, a že bude ráda, když ho přijdeme učit.
Nečekaní zájemci
Druhý den večer jsme dorazili k tomuto chlapci domů, připraveni na výuku. Překvapilo nás zjištění, že Pak Mi-Jung chtěla, abychom učili i její dceru Kong Su-Jin. A vzhledem k tomu, že jsme přišli k nim domů jako neznámí lidé, Pak Mi-Jung chtěla být na lekcích přítomna. Samozřejmě jsme rádi učili všechny ty, kteří chtěli naslouchat.
Poté, co nám nabídli občerstvení, jsme si sedli a začali si povídat. Než abychom hned začali s lekcí, Pak Mi-Jung se s námi nejprve chtěla lépe seznámit a říci nám něco o situaci své rodiny. Vyprávěla nám o nedávných zkouškách a těžkostech, kterými procházeli, i o nedávném synově boji s rakovinou. Úspěšně podstoupil ozařování a rakovina byla v té době v remisi, ale lékaři je varovali, že se může znovu kdykoli vrátit. To bylo pro rodinu velmi náročné. Byli z dělnické třídy a otec musel nesmírně namáhavě pracovat, aby byl vůbec schopen zajistit rodině střechu nad hlavou a jídlo.
Jejich zkoušky mě velmi zasáhly a zarmoutily. Neměli jednoduchý život, ale byli si očividně navzájem mnohem bližší než všechny ostatní rodiny, s nimiž jsem se v Koreji setkal – což v korejské společnosti, která je už tak hodně orientovaná na rodinu, znamená, že si byli opravdu hodně blízcí. Onoho večera jsme od nich odcházeli s tím, že jsme tuto mimořádnou rodinu lépe poznali a že jsme měli možnost se s nimi podělit o poselství evangelia.
Se společníkem jsme je během onoho týdne znovu několikrát navštívili a pokaždé jsme zažili tutéž vřelost a štědrost jako při naší první návštěvě. Když přišla řeč na křest, obě děti chtěly nadšeně vstoupit do Církve. Maminka ale jejich nadšení nesdílela. I když naše učení na ni hluboce zapůsobilo a ona doufala, že je pravdivé, měla pocit, že nedokáže uzavřít a dodržovat závazky, které byly pro vstup do Církve nezbytné. Také měla dojem, že by nebylo vhodné, aby se nechala pokřtít bez svého manžela, s nímž jsme se dosud nesetkali. Nicméně byla více než ochotná se s námi dál setkávat a také chtěla chodit s dětmi na shromáždění.
Na konci druhého týdne, kdy jsme je učili u ní doma, jsme poznali jejího manžela Kong Kuk-Wona, pokorného, laskavého a štědrého muže. Přidal se k nám během posledních několika diskusí a okamžitě uvěřil všemu, čemu jsme je učili, včetně nauk, které byly pro jiné dost obtížné, jako například desátky či Slovo moudrosti. Nehledě na jejich téměř zoufalou finanční situaci začali platit desátek. Jedinou překážkou pro otce bylo to, že musel pracovat o nedělích. Pracoval každou neděli na mezinárodním letišti v Soulu, a tak nemohl chodit s ostatními členy rodiny na shromáždění. I přes svůj rozpis služeb si ale zařídil, aby se mohl s manželkou zúčastnit křtu dětí, který proběhl následující neděli.
Po křtu dětí jsme se s nimi dál setkávali. Měli jsme s nimi rodinné domácí večery, mluvili jsme o písmech a povznášejících zážitcích a seznámili jsme je se členy sboru. Avšak nehledě na tyto další zkušenosti s evangeliem se rodiče nijak neměli k tomu, že by se dali pokřtít.
Mezitím byl můj společník přeřazen do jiné oblasti a mým novým společníkem se stal misionář přímo z misionářského výcvikového střediska. Naplňovala ho víra, energie a nadšení a upřímně řečeno jsem měl problém udržet s ním krok. Poté, co se několikrát setkal s Kong Kuk-Wonem a Pak Mi-Jung, se mě zeptal, zda jsme se s mým předchozím společníkem s nimi postili. To jsme neudělali. Vlastně mě to ani nenapadlo. A tak jsme se s rodinou sešli a navrhli jsme, že se budeme postit. S překvapením jsem zjistil, že oni sami se pravidelně postí – za zdraví svého syna i za to, aby se Kong Kuk-Wonovi změnil rozpis služeb, a on tak mohl chodit na shromáždění. Poté, co jsme se se společníkem k jejich půstu připojili, byly jejich modlitby zodpovězeny a Kong Kuk-Wonův rozpis se změnil. Avšak Pak Mi-Jung byla ohledně křtu dál neoblomná.
Inspirovaný nápad
Můj společník měl pak další skvělý nápad. Vytáhl kapesní vydání zpěvníku a zeptal se, zda si můžeme spolu s nimi zazpívat. I když jsme s nimi zpívali již dříve, nikdy jsem neviděl zpívat Pak Mi-Jung, a tak jsem zkrátka předpokládal, že nerada zpívá nebo se u toho necítí příjemně, protože to pro ni byly nové písně. Společník se jí zeptal, zda má nějakou oblíbenou náboženskou píseň, a k mému údivu s dojetím odvětila, že již od dětství je její oblíbenou písní „Já musím Tebe mít“. (Hymns, č. 98.) Začali jsme zpívat čtyřhlasně – otec zpíval melodii, matka alt, můj společník tenor a já zpíval bas.
V pokoji bylo možné silně pociťovat Ducha. Když jsme zpívali třetí sloku, přemohly matku emoce a již nemohla zpívat dál, zatímco my jsme pokračovali:
Já musím Tebe mít,
přijď radost či žal,
ó, přijdi se mnou dlít,
bys mír mi dal.
Ó, já Tě musím mít,
chci-li šťasten být,
ó, požehnej mi, Pane,
já k Tobě jdu.
Když jsme dozpívali čtvrtou a poslední sloku, plakala. Její manžel se ji snažil utišit a nakonec své emoce ovládla. Podívala se mi přímo do očí a řekla: „Potřebuji se dát pokřtít.“
Křestní shromáždění pro Kong Kuk-Wona a Pak Mi-Jung onoho nedělního odpoledne bylo jedno z nejduchovnějších na mé misii. Programu se účastnily i jejich děti a mnoho místních členů přišlo projevit svou podporu nově obrácené rodině v jejich sboru. Se společníkem jsme zajistili hudební vystoupení – píseň „Já musím Tebe mít“.
Nakonec jsem dokončil misii a vrátil se domů. Po roce studia na vysoké škole jsem se do Koreje vrátil na letní studijní stáž a každý víkend jsem se snažil navštívit mnohé své výjimečné přátele a rodiny, s nimiž jsem se seznámil na misii. Po několika týdnech jsem se vydal i do Balsanu a setkal jsem se s touto výjimečnou rodinou. Když jsem přijel k nim domů, všiml jsem si, že někdo chybí – jejich syn. Se slzami v očích mi Pak Mi-Jung sdělila, že jejich synovi se rakovina vrátila a ve věku 14 let svůj boj s touto nemocí prohrál.
Když jsem se jí snažil vyjádřit upřímnou soustrast a také se snažil vyrovnat s bolestí, kterou jsem pociťoval, Kong Kuk-Won mě ujistil, že vše bude v pořádku. Milovali evangelium, věrně chodili na shromáždění a těšili se na den, kdy jejich rodina bude na věky zpečetěna v korejském chrámu Soul. Navzdory zármutku, který pociťovali, věděli, že Kong Sung-Gyuna znovu uvidí a že budou znovu spolu. Pak Mi-Jung mi také vyprávěla, že každodenní zpěv náboženských písní jí pomáhá čerpat sílu, aby se se vším vyrovnala, a pociťovat pokoj, který jí Duch přináší.
Když jsem od nich onoho večera odcházel, přemýšlel jsem znovu o slovech písně, kterou měla Pak Mi-Jung tak ráda. Jsem vděčný za to, že Nebeský Otec požehnal této rodině po smrti Kong Sung-Gyuna pokojem, a jsem zvlášť vděčný za to, jakou roli sehrál Duch při obrácení Pak Mi-Jung, díky čemuž pak mohla rodina získat nárok na věčná požehnání chrámu.