Duch mi našeptával

Christina Albrecht Earhartová, Washington, USA

Ilustrace Bradley H. Clark

„Hej, kluci! Vraťte se!“ zvolal rozrušený hlas.

Otočila jsem se a všimla si dvou chlapců, kterým mohlo být pět a sedm let, jak běží přes parkoviště před obchodem a po tváři jim stékají slzy. Prodavač, který na ně volal, vypadal znepokojeně.

Když jsem se obrátila zpátky ke svému autu, Duch mi našeptal: „Zde bys mohla pomoct.“ Onen hlas byl tichý, ale navzdory tomu natolik jasný, že jsem za okamžik běžela po parkovišti směrem k chlapcům.

Staršího z nich jsem našla u malé hnědé dodávky. Přistoupila jsem a klekla jsem si k němu.

„Ahoj! Jmenuji se Christina. Jsi v pořádku?“

V odpověď na mou otázku se rozplakal ještě víc a rukama si zakryl tvář. Mezitím k nám došel prodavač s tím druhým chlapcem.

„Myslím, že mluví jen francouzsky,“ řekl mi prodavač. „Viděli jsme je, jak běhají po obchodě, museli se ztratit.“

Zopakovala jsem dětem francouzsky to, co jsem předtím řekla. Francouzština byla mým mateřským jazykem, kterým jsem ale nepromluvila od doby, kdy mě jako malé dítě adoptovala anglicky mluvící rodina. Za normálních okolností mluvím francouzsky velmi špatně. V tom okamžiku jsem však nemluvila ani neobratně, ani nepřirozeně. Slova mi jasně zněla v mysli i v hlase, když jsem se snažila chlapce utěšit.

Mezi vzlyky mi starší chlapec v přívalu slov vysvětloval, že on a jeho bratr nemohli nikde v obchodě najít své rodiče, a tak vyběhli ven, aby je hledali tam. Když jsem mu naslouchala, matně jsem si uvědomila, jak je úžasné, že nejen bez problémů hovořím francouzsky, ale také dokáži porozumět dvěma vyplašeným dětem a pohotově je utěšit.

„Ztratili se rodičům a chtějí na ně počkat tady u svého auta,“ řekla jsem prodavači. Chlapec mi řekl, jak se rodiče jmenují, což jsem pak sdělila prodavači, aby je mohl nechat vyvolat rozhlasem. O pár minut později chlapec zahlédl svého tatínka, jak vychází z obchodu, a rozběhl se k němu.

Zatímco jsem kráčela za ním, abych se s otcem setkala, zjistila jsem, že už ve francouzštině nedokáži říci ani na shledanou. Marně jsem se snažila říci něco, čemu by chlapci porozuměli, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit nic víc než pár nesouvislých slov. Nakonec jsem se uchýlila k angličtině a chlapci jsem řekla: „Na shledanou. Ráda jsem tě poznala.“

Když jsem od chlapců a jejich rodičů odcházela, byla jsem naplněna vděčností. Nebeský Otec působil skrze mě, aby utěšil dva své maličké. Skutečnost, že Pán dokázal posílit mé omezené schopnosti, aby naplnil své záměry, mě naplňovala pokorou. Byla jsem vděčná za to, že jsem byla svědkem toho, co se může stát, pokud se nabídneme ve chvíli, kdy nás Pán zavolá, i kdyby to bylo v té nejnepravděpodobnější situaci.