Mluvíme o Kristu
Moc víry
Autorka žije v Oregonu v USA.
Kdyby nás Nebeský Otec oprostil od zkoušek jenom proto, že jsme Ho o to požádali, odepřel by nám tím zkušenosti nutné ke spasení.
Když jsem jednou na vysoké škole psala test, začala mě bolet šíje. Bolest neustoupila ani poté, co napětí z testu odeznělo. Navštěvovala jsem lékaře a fyzioterapeuty a vyzkoušela jsem řadu terapií, ale bolest neustávala. Během následujícího roku, zatímco jsem bojovala s touto bolestí, jsem bojovala také s tím, abych posílila svou víru. Strávila jsem mnoho času modlitbou, studovala jsem písma a požádala jsem o kněžská požehnání. Měla jsem pocit, že bych se uzdravila, kdybych jen měla dostatek víry.
Ježíš Kristus uzdravoval nemocné, slepé, chromé a malomocné – „podlé víry [jejich]“. (Matouš 9:29.) Věděla jsem, že má moc mě uzdravit, stejně jako uzdravil mnohé jiné během svého smrtelného života. A tak jsem usoudila, že to jediné, co stojí v cestě mému uzdravení, je nedostatek víry, a tak jsem znásobila své úsilí. Zatímco jsem pokračovala ve fyzioterapii, modlila jsem se a postila, studovala a věřila. Bolest však přetrvávala.
Z písem se učíme tomu, že vírou můžeme působit zázraky (viz Matouš 17:20), já jsem se však nemohla tohoto mírného utrpení zbavit. Kam se poděla moc mojí víry? Nakonec jsem svou situaci v tichosti přijala, přišla jsem na způsoby, jak se se svými obtížemi vyrovnat, a spokojila jsem se s tím, že plné porozumění víře a uzdravení získám až někdy v budoucnu.
O několik let později jsem si povídala s kamarádkou Erin, kterou při prvním těhotenství trápily ohromné nevolnosti, kvůli nimž musela nejednou do nemocnice. Přála si mít další miminko, ale bála se, že by musela procházet stejnými obtížemi jako během prvního těhotenství. Řekla mi, že se postila a modlila a že skutečně věřila, že Nebeský Otec po ní nebude požadovat, aby tím prošla znovu.
Při našem rozhovoru mě napadl verš: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“ (Žalm 46:10.) Vzpomněla jsem si na svou vlastní zkušenost, při které jsem se naučila být pokojná uprostřed zkoušek, a řekla jsem Erin, aby měla i nadále víru, ale aby tuto víru nezakládala na tom, zda bude mít při dalším těhotenství nevolnosti, nebo ne.
Při svém dalším studiu zásady víry jsem došla k Almovu kázání o víře, ve kterém učí, že „máte-li víru, doufáte ve věci, které nejsou viděti, které jsou však pravdivé“. (Alma 32:21.)
Když jsem o tomto verši přemítala, zjistila jsem, že víra není to, co jsem si myslela. Alma nás učí tomu, že víra je naděje v pravdivé zásady. Mít víru tedy neznamená, že věříme, že nám Nebeský Otec vždy dá to, o co Ho požádáme, tehdy, když Ho o to požádáme. Mít víru, že Kristus uzdraví moji šíji nebo že Erin dopřeje těhotenství bez nevolností, znamená, že nemáme víru v pravdivé zásady. Můžeme mít však víru v to, že Kristus má moc léčit, že na nás pamatuje, že nás posílí a že když dobře vytrváme, staneme se způsobilými získat věčný život.
Pán nám slíbil: „O cokoli požádáte ve víře věříce, že obdržíte ve jménu Kristově, obdržíte to.“ (Enos 1:15.) Věřím, že síla tohoto slibu spočívá v tom, že nám radí, abychom věřili „ve jménu Kristově“. Ve slovníku Bible Dictionary se u hesla modlitba píše: „V Kristově jménu se modlíme tehdy, když je naše mysl myslí Kristovou a naše přání jsou přáními Kristovými – když Jeho slova zůstávají v nás (viz Jan 15:7). V tom případě žádáme o to, co nám Bůh může dát. Mnoho modliteb zůstane nezodpovězených, protože nejsou vůbec ve jménu Krista; v žádném ohledu nepředstavují Jeho mysl, ale vycházejí ze sobeckosti lidského srdce.“
Když s vírou žádáme o něco, co je v souladu s Boží vůlí, Bůh nám udělí podle našich přání. Nebeský Otec nás zná, miluje nás a touží po všem, co je nutné pro to, abychom se navrátili do Jeho přítomnosti. A k tomu někdy patří i zkoušky, těžkosti a problémy. (Viz 1. Petrova 1:7.) Kdyby nás Nebeský Otec oprostil od zkoušek jenom proto, že jsme Ho o to požádali, odepřel by nám tím zkušenosti nutné ke spasení. Musíme se naučit důvěřovat Božímu plánu, který pro nás má, a podrobovat svou vůli té Jeho. Když sjednotíme své touhy s Jeho touhami a uznáme svou naprostou závislost na Něm, můžeme se stát způsobilými k tomu, abychom obdrželi „[konec] víry své, spasení duší“. (1. Petrova 1:9.)