Být slabý není hřích
Autorka žije v Utahu v USA.
Omezení a nedostatky nejsou hříchy a nebrání nám v tom, abychom byli čistí a hodni Ducha.
„Jsem opravdu hoden vstoupit do Božího domu? Jak mohu být hoden, když nejsem dokonalý?“
„Může Bůh opravdu změnit mé slabosti v silnou stránku? Postila jsem se a modlila spoustu dní, abych se tohoto problému zbavila, ale připadá mi, že se nic nezměnilo.“
„Na misii jsem žil podle evangelia důsledněji než kdy jindy, ale zároveň jsem si nikdy tolik neuvědomoval své nedokonalosti. Proč, když jsem se snažil být tak dobrý, jsem se někdy cítil tak špatně?“
Když přemítáme o takovýchto otázkách, je naprosto zásadní porozumět tomu, že zatímco hřích nás od Boha nevyhnutelně odvádí, slabost nás k Němu může paradoxně přivést.
Foto iStock/Thinkstock
Rozlišování mezi hříchem a slabostí
Všeobecně se domníváme, že hřích a slabost jsou pouze jinak velké černé skvrny na naší duši – že představují odlišnou míru závažnosti přestupku. Ale písma naznačují, že hřích a slabost jsou ve své podstatě odlišné věci, vyžadují odlišnou nápravu a mají schopnost přinášet odlišné výsledky.
Většina z nás je s hříchem obeznámena lépe, než jsme ochotni připustit, ale zopakujme si to: hřích je rozhodnutí neuposlechnout Boží přikázání nebo se vzepřít světlu Kristovu, které je v nás. Hřích je rozhodnutí důvěřovat spíše Satanovi než Bohu a uvádí nás do stavu nepřátelství vůči Otci. Ježíš Kristus byl na rozdíl od nás zcela bez hříchu a mohl naše hříchy usmířit. Když činíme upřímné pokání, což zahrnuje změnu mysli, srdce a chování; pronesení patřičné omluvy nebo vyznání; napravení škody, je-li to možné, a neopakování tohoto hříchu v budoucnosti, pak můžeme čerpat z Usmíření Ježíše Krista, získat odpuštění od Boha a být znovu čistými.
Zaslíbení, že budeme očištěni, je zcela zásadní, protože nic nečistého nemůže přebývat v Boží přítomnosti. Kdyby však bylo naším jediným cílem být tak nevinnými, jako když jsme opustili Boží přítomnost, bylo by nejlepší, kdybychom po zbytek života jen leželi pohodlně v kolébce. My jsme ale přišli na zemi, abychom se skrze zkušenosti učili rozlišovat mezi dobrem a zlem, abychom rostli v moudrosti a dovednostech, abychom žili podle hodnot, které považujeme za důležité, a abychom si osvojili božské vlastnosti – a tohoto růstu nemůžeme dosáhnout v bezpečí dětského kočárku.
Lidská slabost hraje v těchto zásadních účelech smrtelnosti důležitou roli. Když se Moroni obával, že jeho slabost při psaní způsobí, že pohané se budou vysmívat tomu, co je posvátné, Pán ho uklidnil těmito slovy:
„A jestliže lidé přijdou ke mně, ukáži jim jejich slabost. Dávám lidem slabost, aby mohli býti pokorní; a milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří; neboť pokoří-li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“ (Eter 12:27; viz také 1. Korintským 15:42–44; 2. Korintským 12:7–10; 2. Nefi 3:21 a Jákob 4:7.)
Význam tohoto známého verše je hluboký a vybízí nás, abychom rozlišovali mezi hříchem (k němuž nás ponouká Satan) a slabostí (která je zde popisována jako stav „daný“ nám Bohem).
Slabost bychom mohli definovat jako omezení naší moudrosti, moci a svatosti, které vyplývá z toho, že jsme lidé. Jako smrtelníci jsme se narodili bezmocní a závislí na druhých, s různými fyzickými vadami a sklony. Jsme vychováváni a obklopeni jinými smrtelníky, kteří mají své slabosti, a jejich nauky, příklady a způsoby jednání s námi jsou nedokonalé, a někdy i škodlivé. Ve svém slabém smrtelném stavu trpíme fyzickými i citovými nemocemi, hladem a únavou. Zažíváme lidské emoce, jako jsou hněv, zármutek a strach. Schází nám moudrost, dovednosti, vitalita a síla. A jsme vystaveni mnoha různým pokušením.
Ačkoli byl Ježíš Kristus bez hříchu, připojil se k nám v plné míře ve stavu smrtelné slabosti. (Viz 2. Korintským 13:4.) Narodil se jako bezmocné nemluvně ve smrtelném těle a vychovávali ho a pečovali o něj nedokonalí lidé. Musel se naučit chodit, mluvit, pracovat a vycházet s ostatními. Pociťoval hlad a únavu, lidské emoce a mohl onemocnět, trpět, krvácet a zemřít. Byl ve všech věcech pokoušen jako my, a přesto bez hříchu – podrobil se smrtelnosti, aby mohl vnímat naše slabosti a pomáhat nám v našich slabostech nebo neduzích. (Viz Židům 4:15; viz také Alma 7:11–12.)
Nemůžeme zkrátka činit pokání z toho, že jsme slabí – ani nás slabost jako taková nečiní nečistými. Nemůžeme růst duchovně, dokud nezavrhneme hřích, ale také duchovně neporosteme, dokud neuznáme svůj stav lidské slabosti, dokud ho s pokorou a s vírou nepřijmeme a nenaučíme se ve své slabosti důvěřovat Bohu. Když si Moroni dělal starosti se slabostí ohledně svého psaní, Bůh mu neřekl, aby činil pokání. Místo toho ho Pán učil, aby byl pokorný a měl víru v Krista. Když jsme poddajní a věrní, Bůh nám jako lék na slabost nabízí milost – nikoli odpuštění. Biblický slovník definuje milost jako uschopňující moc od Boha, s níž zvládneme udělat to, co bychom nedokázali zvládnout vlastními silami (viz Bible Dictionary, „Grace“) – což je vhodný božský lék, kterým může On způsobit, že se „slabé věci … stanou silnými“.
Používání pokory a víry
Již od prvních zkušeností v Církvi se učíme základním krokům pokání, ale jak přesně si máme vypěstovat pokoru a víru? Zvažte tyto náměty:
-
Přemítejte a modlete se. Protože jsme slabí, může se stát, že nerozpoznáme, zda máme co do činění s hříchem (což vyžaduje okamžitou a celkovou změnu mysli, srdce a chování), nebo se slabostí (což vyžaduje pokorné, vytrvalé úsilí, učení se a zdokonalování). To, jak na tyto situace nahlížíme, může záviset na naší výchově a zralosti. V určitém chování se mohou dokonce zároveň objevovat prvky hříchu i slabosti. Když řekneme, že určitý hřích je ve skutečnosti slabost, vede to k rozumovému omlouvání namísto k pokání. Když řekneme, že určitá slabost je hřích, může z toho vyplynout pocit hanby, obviňování, zoufalství a nespoléhání se na Boží zaslíbení. Přemítání a modlitba nám mohou pomoci rozlišit, co je co.
-
Stanovte si priority. Protože jsme slabí, nemůžeme všechny potřebné změny provést najednou. Když pokorně a s vírou překonáváme své lidské slabosti, vždy jen několik oblastí v dané chvíli, můžeme postupně snížit svou neznalost, osvojit si správné návyky, posílit fyzické i citové zdraví a vitalitu a posílit svou důvěru v Pána. Bůh nám může pomoci poznat, kde začít.
-
Plánujte. Protože jsme slabí, je k získání silnější vůle zapotřebí něco více než jen spravedlivé přání a spousta sebekázně. Je také potřeba, abychom plánovali, poučili se z chyb, osvojili si efektivnější strategii, přehodnocovali své plány a znovu se snažili. Potřebujeme pomoc z písem, ze vhodných knih a od ostatních lidí. Začínáme po malých krůčcích, radujeme se z pokroku a pak se odvažujeme podniknout další kroky (i když kvůli tomu máme pocit, že jsme zranitelní a slabí). Potřebujeme podpěry, abychom se správně rozhodovali i tehdy, když jsme unavení nebo zklamaní, a plány na to, jak opět vstát, když uklouzneme.
-
Cvičte se v trpělivosti. Protože jsme slabí, může změna chvíli trvat. Nemůžeme se zkrátka zříci své slabosti tak, jak se zříkáme hříchu. Pokorní učedníci ochotně dělají to, co je zapotřebí, učí se houževnatosti, nepřestávají se snažit a nevzdávají se. Pokora nám pomáhá mít trpělivost sám se sebou i s druhými, kteří mají rovněž slabosti. Trpělivost je projevem naší víry v Pána, naší vděčnosti za to, že v nás má důvěru, a naší důvěry v Jeho zaslíbení.
I tehdy, když činíme upřímné pokání ze svých hříchů, získáme odpuštění a staneme se opět čistými, jsme dál slabí. Jsme dál podrobeni nemocem, emocím, neznalosti, různým sklonům, únavě a pokušení. Omezení a nedostatky však nejsou hříchem a nebrání nám v tom, abychom byli čistí a hodni Ducha.
Od slabosti k síle
Foto iStock/Thinkstock
I když si Satan dychtivě přeje využívat naši slabost k tomu, aby nás sváděl k hříchu, Bůh může využít lidskou slabost k tomu, aby nás učil a posiloval a aby nám žehnal. Avšak na rozdíl od toho, co bychom možná očekávali nebo si přáli, Bůh pokaždé neodstraní naši slabost, aby se tak slabé věci pro nás staly silnými. Když se apoštol Pavel opakovaně modlil, aby mu Bůh odňal „osten“ v jeho těle, kterým ho Satan trýznil, Bůh Pavlovi odvětil: „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se.“ (2. Korintským 12:7, 9.)
Je mnoho způsobů, jak Pán způsobuje, aby se slabé věci staly silnými. I když může slabost odstranit skrze dramatické uzdravení, v něž často doufáme, je tento postup podle mých zkušeností poněkud vzácný. Nevidím například žádný důkaz o tom, že by Bůh po onom slavném verši v Eterovi 12 odstranil Moroniovu slabost ve psaní. Bůh může také učinit slabé věci silnými tím, že nám pomůže se se svými slabostmi vyrovnat, získat k nim přiměřený humorný postoj nebo nadhled a postupně se v průběhu času zdokonalit v jejich zvládání. Silné a slabé stránky spolu také často souvisejí (jako například silná stránka v podobně vytrvalosti a slabá stránka v podobě umíněnosti) a my se můžeme naučit cenit si oné silné stránky a mírnit slabost, která s ní souvisí.
Existuje i další, dokonce ještě mocnější způsob, pomocí něhož Bůh proměňuje slabé věci v nás v ty silné. Pán řekl v Eterovi 12:37 Moronimu: „Protože jsi viděl slabost svou, budeš učiněn silným, dokonce tak, že usedneš na místě, které jsem připravil v příbytcích svého Otce.“
Zde Bůh nenabízí, že změní Moroniovu slabost, ale že změní Moroniho. Zápolením s těžkostmi plynoucími z lidské slabosti se Moroni i my můžeme naučit pravé lásce, soucitu, poddajnosti, trpělivosti, odpuštění, odolnosti, vděčnosti, tvořivost a řadě dalších ctností, díky nimž se stáváme více takovými, jako je náš Otec v nebi. A právě tyto vlastnosti jsme přišli sem, na zemi, zušlechťovat – křesťanské vlastnosti, které nás připravují na příbytky v nebi.
V ničem se Boží láska, moudrost a vykupující moc neprojevuje více než v Jeho schopnosti proměnit náš zápas s lidskými slabostmi v drahocenné božské ctnosti a silné stránky, díky nimž jsme více takovými, jako On.