Poselství vedoucích území
Pozvěme své přátele, aby zakusili požehnání evangelia
V životě máme rádi chvíle, kdy se cítíme neporazitelní. Stojí v příkrém kontrastu s jinými mnohem méně příjemnými okamžiky, které také všichni zažíváme. Po milém okamžiku, kdy cítím, že mi bylo odpuštěno, kdy ti, které miluji, činí dobrá rozhodnutí, kdy slyším skvělý proslov nebo lekci, jež mi promlouvají přímo k srdci – se cítím skvěle!
Když jsem nedávno o těchto okamžicích uvažoval a snažil jsem se tyto prožitky vyjádřit slovy, došel jsem k tomu, že jsem se cítil vnitřně ‚prosvětlen‘. Vše mi připadalo světlejší, lehčí a pozitivnější. Věděl jsem, že mé starosti jen tak neodejdou, ale cítil jsem v sobě energii jim čelit. Našel jsem povzbuzení a radost, které přerušily mé běžnější životní prožitky, a to i tváří v tvář obtížím.
V souvislosti s výzvou napsat toto poselství jsem si vzpomněl na to, co Spasitel řekl Nefitům: „Vpravdě, vpravdě pravím vám, dávám vám, abyste byli světlem tomuto lidu.1“
Tyto dvě myšlenky se mi v mysli spojily. Radost evangelia mě jako božská něha opravdu ‚prosvětlovala‘ a já jsem pociťoval závazek si tuto útěchu, kterou přinášela, užívat nejen sám, ale umožnit, aby toto světlo viděli i druzí kolem mě. Spasitel dále řekl: „Město, které leží na hoře, nemůže býti skryto. … [R]ozsvěcují lidé svíci a staví ji pod kbelec? Nikoli, ale na svícen a dává světlo všem, kteří jsou v domě. Tudíž, nechť tak světlo vaše svítí před tímto lidem, aby mohli viděti dobré skutky vaše a oslavovati Otce vašeho, který jest v nebi.2“
Vidím, že radost, které se mi z nebe dostává, není určena jen pro to, aby požehnala mně, ale i ostatním. Mám jim umožnit vidět tuto radost, kterou dostávám, a ony dobré skutky, k nimž mi dává energii.
Existuje snad lepší způsob, jak se dělit o evangelium, než to, když jsme viditelně šťastní díky tomu, že podle něj žijeme? To, že šťastný život je tím nejefektivnějším způsobem, jak se můžeme dělit o evangelium, mi připadá jako dokonalý doplněk velikého plánu štěstí3. Kromě toho, chceme-li odvést svůj díl v tomto velkém a posledním shromažďování, myslím, že to nejlépe učiníme tak, že svůj čas budeme věnovat snaze být šťastní Pánovým způsobem. Zdá se, že toto je onen druh misionářské práce, do níž máme být všichni připraveni se zapojit.
Věnujeme-li čas tomu, abychom si uvědomili, že jsme šťastní, že naše radost je darem od Boha a že tato velká radost vždy pramení z života, jenž je v souladu s plánem našeho Nebeského Otce, budeme lidem zvláštním4 – a to z těch správných příčin.
Apoštol Petr tyto myšlenky vyjádřil jinak. Inspirovaně navrhl: „Pána Boha posvěcujte v srdcích svých. Hotovi pak buďte vždycky k vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž jest v vás.5“
Radost evangelia mi v mých těžkostech přináší naději. Nebylo by moudré jen předstírat, že žádné těžkosti nemám, ale mohu se těšit, že se zaměřím na tyto okamžiky radosti, jež ke mně přicházejí, a nedovolím životním zkouškám a starostem, aby je zakryly
před zrakem mým a zrakem ostatních. Namísto toho se mohu snažit nechávat světlo této radosti osvětlovat to, co vidím já i lidé kolem mě.