Můj nejhorší rozchod byl ve skutečnosti jedním z největších požehnání

Hannah DeTavisová

Církevní časopisy

Někdy chápeme důvody, proč jsme obdrželi určitá vnuknutí, a jindy ne. Ať tak či onak, musíme jednat s vírou.

Se svým prvním přítelem jsem se rozešla jednoho jasného letního večera.

Toho dne jsme se s Carterem (jméno změněno) hádali – což během našeho tříletého vztahu, kdy jsme spolu střídavě chodili a nechodili, nebylo nic neobvyklého. Hádali jsme se ohledně všeho – co budeme jíst i ohledně plánů do budoucna. Na začátku jsem naše neshody zametala pod koberec s tím, že se přece říká, že „protiklady se přitahují“. Ale naše občasné škádlení se nakonec proměnilo ve vyčerpávající sérii hádek.

Onoho letního večera jsme vyrazili do pouště s dalekohledem, abychom pozorovali planety. Ale zjistili jsme, že kvůli jasnému měsíci na tmavé obloze jsme nemohli sledovat nic. Byli jsme z toho zklamaní, a tak jsme se začali hádat – opět.

Skončilo to tak, že jsem odešla, abych se uklidnila. „Tohle nejsem já,“ říkala jsem si. Mezi svými sourozenci jsem byla známá tím, že jsem vždy chtěla urovnávat spory, a s ostatními svými přáteli jsem mluvila jemně a laskavě. Proč jsem tedy křičela na chlapce, o kterém jsem tvrdila, že ho miluji?

Vzhlédla jsem k tmavé obloze a modlila se, abych poznala, jak bych mohla svůj vztah s Carterem zlepšit. Najednou můj hněv vystřídal zaplavující pocit pokoje a já jsem pocítila vnuknutí, že to nejlepší, co pro nás oba můžu udělat, je náš vztah ukončit.

Uzdravení si vyžádalo čas. Byly okamžiky, kdy jsem byla pokoušena toto vnuknutí se s Carterem rozejít pustit z hlavy, protože mi chyběla důvěrnost našeho vztahu. Někdy jsem se cítila zklamaná z Boha, protože jsem byla přesvědčena, že jedny dveře zavřel, aniž by otevřel jiné. Přesto jsem se ale držela této rady staršího Jeffreyho R. Hollanda z Kvora Dvanácti apoštolů: „Ve chvílích obav, pochybností či těžkostí se … držte … pevně toho, co již víte, a zůstaňte silní, dokud nepřijde dodatečné poznání.“ („Věřím, Pane“, Liahona, květen 2013, 93–94.)

Jenže já jsem toto „dodatečné poznání“ nedokázala získat několik měsíců, a tak jsem začala pochybovat, zda vůbec někdy přijde. Po jedné upřímné modlitbě ohledně našeho rozchodu se Duch dotkl mého srdce a řekl mi, že vnuknutí od Nebeského Otce jsou ku prospěchu Jeho dětí. Podrobnosti týkající se Jeho důvodů nejsou tak důležité jako moje víra v Něj.

Vědomí toho, že Nebeský Otec má se mnou určité úmysly, mi dodalo naději ohledně mé budoucnosti a pomohlo mi znovu začít chodit na rande. Jednou ráno jsem četla Nauku a smlouvy 88:40, kde Pán učí, že „světlo se přimyká ke světlu“. Najednou jsem si uvědomila, že tuto zásadu lze uplatnit i při chození na rande. Věděla jsem, že bych byla šťastnější s někým, kdo by sdílel mé hodnoty a světlo.

Nakonec jsem poznala Austina. Od začátku jsme si notovali – od lásky k mexickým tacos až ke službě na misii ve Spojených státech, kterou jsme oba absolvovali. Jeho laskavý duch mi byl blízký a doplňoval mě, a já jsem se za něj nakonec provdala. To, co zažíváme, není žádný vášnivý vztah, který byste mohli najít v populárních romantických filmech. Je to vztah, který je krásný a stabilní – vztah, který, jak věřím, může trvat na věky.

Když obdržíme nějaké nelehké vnuknutí, mnozí z nás touží po vysvětlení. Ze zkušenosti jsem poznala, že víra v Pána nám může pomoci zůstat poslušnými, aniž bychom znali důvody. Když budeme důvěřovat vševědoucímu Bohu, budeme moci při rozhodování o tom, zda jednat na základě vnuknutí, pociťovat pokoj, dokud neobdržíme ono „dodatečné poznání“, které Bůh slibuje věrným.