Ochrana dětí

Marissa Widdisonová

Církevní časopisy

Co můžeme dělat pro to, abychom děti, které jsou součástí našeho života, dokázali lépe ochraňovat a posilovat?

Víme, že Ježíš měl ze všech skupin lidí, které učil, rád zejména děti. Věnoval dětem pozornost i tehdy, kdy to nebylo příhodné. Vybízel děti, aby od Něj přijaly individuální požehnání. Odsuzoval ty, kteří dětem ubližovali. A učil, že je zapotřebí se stát více takovými, jako jsou děti, abychom mohli vstoupit do království nebeského.¹

„Pohleďte na maličké své,“ řekl těm, které navštívil po svém Vzkříšení na americkém kontinentu. Nebesa se otevřela a láskyplní, starostliví andělé sestoupili dolů a utvořili kolem dětí kruh, přičemž je obklopili ohněm. (Viz 3. Nefi 17:23–24.)

I my bychom si mohli kvůli všem nebezpečím v dnešním světě přát, aby naše děti mohly být neustále obklopeny nebeským ohněm. Podle odhadů byl či je každý čtvrtý člověk na světě jako dítě týrán či zneužíván, a tento průměr ještě narůstá, zaměříme-li se na konkrétní zranitelné skupiny, jako jsou například postižení.² Dobrou zprávou je, že chceme-li iniciativně vystupovat na ochranu dětí, můžeme dělat mnohé.

„Představte si v duchu dítě, které máte rádi,“ řekla sestra Joy D. Jonesová, generální presidentka Primárek. „Když tomuto dítěti řeknete, že ho máte rádi, co to znamená? … Těm, které máme rádi, zajišťujeme ochranu, abychom jim tak mohli pomáhat stát se co nejlepšími lidmi a čelit životním výzvám.“³

Na základě bližšího pohledu na příklad Spasitele získáme možná podněty ohledně toho, jak můžeme dětem ve svém životě zajistit lepší ochranu.

Ježíš si na ně dělal čas

Ježíš si vyčleňoval čas k tomu, aby věnoval pozornost mladým a zranitelným. (Viz Matouš 19:14.) I my si můžeme vyhradit čas na to, abychom naslouchali svým dětem a snažili se porozumět jejich problémům.

„Čím více lásky dítě pociťuje, tím snadnější je pro ně svěřit se,“ uvedla sestra Jonesová. „… Musíme začít my, a nesmíme čekat na to, až přijdou děti za námi.“⁴

Jedné matce připadalo užitečné se dětí každý večer zeptat: „Slyšeli jste dnes nějaká slova, kterým nerozumíte?“

Prvním instinktivním krokem našich dětí může být hledat odpovědi na internetu, protože ten poskytuje okamžitou pomoc a neodsuzuje, ale je zapotřebí, abychom své děti přesvědčili, že důvěryhodnějším zdrojem informací jsme my. Součástí toho je vyhnout se přehnaným reakcím, když nám děti sdělí něco, kvůli čemu budeme nesví. Když u nás například přiznání dítěte, že si vyhledalo pornografii, vyvolá prudkou emotivní reakci, může se stát, že už se na nás příště s žádostí o pomoc neobrátí. Pokud však zareagujeme s láskou, dostaneme příležitost vyslat jasné poselství – a to, že si přejeme, aby si s námi děti přišly promluvit o čemkoli.

Sestra Jonesová podotkla: „Láskyplné rozhovory o drobných potížích vytvářejí základ pro správnou reakci, aby ve chvíli, kdy nastanou velké problémy, bylo stále možné mluvit otevřeně.“⁵

Některé z nejdůležitějších rodičovských rozhovorů zaměřených na ochranu dětí se týkají jejich těla. Tyto rozhovory by měly zahrnovat správné názvy částí těla, informace o hygieně a o tom, jaké změny lze očekávat v následujících letech. Máme hovořit o sexualitě a o tom, v jakém smyslu jsou fyzické a citové důvěrnosti úžasnou součástí plánu, který pro nás připravil Nebeský Otec. Můžeme rovněž mluvit o tématech jako například týrání, zneužívání a pornografie. Je zapotřebí, aby tyto rozhovory byly přiměřené věku a vycházely z otázek našich dětí. V ideálním případě by mělo takových rozhovorů časem proběhnout několik, přičemž s tím, jak naše děti porostou a budou toho více chápat, budeme přidávat další informace. (Užitečné zdroje a materiály naleznete na konci tohoto článku.)

Ježíš jim byl příkladem

Ježíš byl pro každého dokonalým příkladem. (Viz Jan 8:12.) Jako dospělí máme i my příležitost a zodpovědnost být druhým příkladem. Jednou z nejlepších možností, jak můžeme pomáhat svým dětem zůstat v bezpečí, je to, že jim sami budeme dávat příklad v bezpečném rozhodování. Děti si všímají, jak jejich rodiče jednají s druhými a jak druhým dovolí, aby jednali s nimi. Pokud vztah, v němž žijete, nebo závislost, s níž bojujete, vystavuje vás či vaši rodinu nebezpečí, vyhledejte prosím pomoc. Obraťte se na orgány veřejné správy a odborné poradenské služby a také na biskupa či presidentku Pomocného sdružení, kteří vám mohou pomoci kontaktovat vhodné církevní a veřejné služby. Zasloužíte si bezpečí a uctivé zacházení.

Máme být rovněž příkladem v péči o svou duchovní sílu. Vídají nás děti, jak se modlíme? Vědí, že čteme písma? Slyšely naše svědectví? Bereme na sebe ráno jako rodina „celé odění Boží“, než vyrazíme do světa? (Viz Efezským 6:11–18; Nauka a smlouvy 27:15–18.)

Ježíš se jich zastával

Ježíš vystoupil proti těm, kteří ubližují dětem. (Viz Matouš 18:6.) I my můžeme být zastánci dětí ve svém životě.

„Děti potřebují, aby za ně mluvil někdo jiný,“ učil president Dallin H. Oaks, první rádce v Prvním předsednictvu, „a potřebují jedince s rozhodovacími pravomocemi, kteří dávají přednost jejich blahu před sobeckými zájmy dospělých.“⁶

Ačkoli není zapotřebí, abychom se druhých přespříliš obávali nebo vůči nim byli podezřívaví, měli bychom si být vědomi možných hrozeb a činit moudrá rozhodnutí, pokud jde o bezpečnost. Je zapotřebí, aby se vedoucí Primárek řídily pokyny ohledně prevence zneužívání a týrání⁷ – ochrana spočívá v přítomnosti dvou učitelů v každé třídě a občasné kontroly jednotlivých tříd někým z předsednictva.

Rodiče a vedoucí se mají společně poradit a rozhodnout, zda by v rámci minimalizace konkrétních hrozeb mohli přijmout nějaká další opatření. Mnohé církevní budovy například mají ve dveřích tříd okénka. Pokud tomu tak ve vaší budově není, mohli byste zvážit, že budete během výuky dveře nechávat pootevřené a že si promluvíte s místním zástupcem správy hmotného majetku, abyste zjistili, zda by bylo možné okénka do dveří nainstalovat. Všichni dospělí mohou bez ohledu na své povolání dávat během shromáždění pozor a v případě potřeby poskytnout pomoc, například přivítat návštěvníky, kteří bloudí po chodbách, nebo vybídnout dítě, které se tam potuluje, aby se vrátilo do své třídy.

Někdy naneštěstí dětem ubližují jiné děti. Všimneme-li si jakýchkoli projevů šikany nebo nevhodného fyzického kontaktu na shromáždění či kdekoli jinde, je zapotřebí, abychom okamžitě zasáhli. Patříme-li k vedoucím, je zapotřebí, abychom byli ochotni promluvit si s rodinami, kterých se to týká – přestože tyto rozhovory bývají nepříjemné – abychom zajistili, že všechny děti budou v bezpečí. Ozvěte se, soucitně a jasně, abyste pomohli nastolit vlídné vzájemné vztahy.

Domníváme-li se, že dochází ke zneužívání či týrání určitého dítěte, je zapotřebí tyto obavy okamžitě sdělit orgánům veřejné správy. V mnoha zemích existují horké linky, které nabízejí krizovou intervenci, informace a podpůrné služby. Je zapotřebí, abychom o podezření na zneužívání či týrání uvědomili biskupa, a to zvláště v případě, že se to týká někoho, kdo by mohl mít přístup k dětem prostřednictvím Církve. Biskup může kromě toho, že učiní opatření, aby do budoucna zamezil pachateli v přístupu k dětem, poskytnout útěchu a podporu obětem a pomoci jim získat další péči skrze Rodinné služby.

Ježíš jim žehnal jednomu po druhém

Primary teacher hugging child with Down syndrome

Ježíš děti znal a žehnal jim jednomu po druhém. (Viz 3. Nefi 17:21.) I my se máme seznámit s každým dítětem a snažit se pomáhat přímo jemu.

Jak můžeme zajistit na shromáždění větší bezpečí pro děti se zdravotními obtížemi? Máme plán, jak v Primárkách pomáhat dětem s postižením? Bereme při výuce v Primárkách ohledy na různé situace v domově? Co ještě můžeme dělat, abychom všechny lépe začlenili?

V poselstvích, o něž se dělíme s druhými, nemá být místo pro žádné rasistické komentáře, povýšené poznámky o jiných kulturách ani odsuzující postoje vůči vyznavačům jiných náboženství. Do jedné třídy Primárek chodil chlapec, který moc dobře nemluvil jazykem ostatních členů třídy. Učitelé s cílem zajistit, aby měl pocit, že je vítán, tiskli materiály na rozdání v obou jazycích. Prosté skutky motivované ohleduplností dětem ukazují, že je známe a že se o ně zajímáme jako o jednotlivce, a jsou příkladem, který mohou následovat.

Může se stát, že zjistíme, že některé děti potřebují naléhavou pomoc. Ačkoli jsou například určité výkyvy nálad běžnou součástí dospívání, může se v případě, že je dítě rozhněvané, odtažité či smutné po několik týdnů, jednat o vážnější problém, kdy bude zapotřebí odborné pomoci. Přestože jsou spravedlivé návyky, jako je modlitba či studium písem, důležité, bývá často v případě těch, u nichž se začíná projevovat nějaká duševní nemoc nebo kteří se potají vyrovnávají s nějakým traumatem, zapotřebí větší podpory. Nebudeme-li si dané situace všímat, nic se tím nezlepší. Biskupové mohou v mnoha oblastech jednotlivcům i rodinám zajistit prostřednictvím Rodinných služeb či jiných poskytovatelů finanční pomoc k úhradě poradenských služeb.

Ježíš jim dodával sílu

Ježíš dětem současně s tím, že je chránil, také dodával sílu. Poukázal na děti jako na příklad. (Viz Matouš 18:3.) Poté, co navštívil americký kontinent, dokázaly malé děti učit dospělé podivuhodným věcem (viz 3. Nefi 26:16).

Děti, které známe, můžeme posilovat tím, že je naučíme rozpoznávat, jak k nim promlouvá Duch, a pak se tímto Duchem řídit při rozhodování – tím jim pomůžeme vypěstovat si jakýsi vnitřní filtr, podle něhož budou řídit své činy. Jak učila sestra Jonesová: „Pomoci dětem vytvořit si vlastní systém vnitřního uvažování, na základě kterého se budou chtít [rozhodovat tak, aby se nedostávaly do riskantních situací], je životně důležité.“⁸ Zde je několik námětů od rodin, které o toto usilovaly:

Jedna matka naučila své děti věnovat pozornost pocitům nedůvěry či strachu a být opatrné při kontaktu s lidmi, kteří se jim zdají „lstiví“. To se vyplatilo, když se nějací lidé snažili přesvědčit jejího syna, aby s nimi šel na toalety, ale on dbal pocitů, které ho před tím varovaly, a odmítl.
Některé rodiny si předem vytvářejí únikový plán, který použijí, když se setkají s něčím rizikovým. Únikový plán jedné rodiny se například nazýval „hned to vypnout a jít to říct“ a spočíval v tom, že jakmile se na obrazovce počítače objevilo něco nevhodného, dítě monitor hned vypnulo a šlo to říci rodičům. Jejich děti nemusely nikdy přemítat o tom, jak naložit s nevhodným obsahem ve sdělovacích prostředcích – věděly, co dělat.
Další rodina si vymyslela šifru, kterou děti mohly poslat rodičům jako textovou zprávu nebo jim ji sdělit do telefonu, pokud potřebovaly okamžitě vyzvednout.
Mohli byste svým dětem pomoci naučit se říkat „Ne!“, když se je někdo bude snažit přesvědčit, aby udělaly něco, z čeho jsou nesvé. Každé dítě má vědět, že může požádat o pomoc a že o ni má žádat tak dlouho, dokud nebude v bezpečí.

Naše role jakožto dospělých

Připomeňme si znovu výjev ze 3. Nefiho 17, kdy Ježíš „bral jejich malé děti, jedno po druhém, a žehnal jim a modlil se za ně k Otci. … A [ony byly obklopeny] ohněm; a andělé jim sloužili.“ (Verše 21 a 24.) Klíčovým záměrem tohoto příběhu možná není jen poučit nás o důležitosti dětí, ale také nám ukázat, jaká má být naše role jakožto dospělých. My jsme ti, kteří mají pečovat o další generaci. To my máme být anděly, kteří obklopí děti a budou jim sloužit. Vzhlížejme nadále k Ježíši jako k dokonalému příkladu a pak dělejme vše, co je v našich silách, abychom obklopili své maličké láskou a poskytli jim ochranu.