Být, či jevit známky? To je to, oč tu běží!

Starší Joni L. Koch

Sedmdesátník

Očekává se, že budeme druhé posuzovat. Musíme. Ale nesmíme podléhat ustáleným představám ani nikoho nálepkovat.

Před několika lety jsem s manželkou navštívil hrad Kronborg v dánském městě Helsingør. Tento hrad proslavila hra Williama Shakespeara Hamlet. Zatímco jsme procházeli hradními síněmi, zaplavovaly naši mysl scény a dialogy z oné hry, obzvláště Hamletova slavná otázka: „Být, či nebýt? To je to, oč tu běží.“

Ale pak mě napadla mnohem podstatnější otázka, kterou bychom si měli klást: „Být, či jevit známky? To je to, oč tu běží!“

Připusťte zlepšení

Naneštěstí často, když hovoříme o druhých, používáme určité nálepky. Mohli bychom například říci něco jako:

„Starší Brown je líný misionář.“ Místo toho bychom měli říci: „Starší Brown v poslední době nejeví známky toho, že by se příliš snažil, ale domnívám se, že se může zlepšit.“
„Mary není nábožensky založená.“ Naproti tomu bychom mohli říci: „Mary zatím nejeví známky toho, že by se zajímala o náboženství, ale možná pocítí Ducha, když jí vydám svědectví.“

Jakmile řekneme, že někdo nějaký je, může to skončit tak, že dotyčnému dáme určitou nálepku nebo ho někam zařadíme podle ustálených představ, protože si o něm uděláme určitý úsudek, aniž bychom připustili možnost, že se může změnit či zlepšit. Když však řekneme, že někdo jeví známky něčeho, dáme tím najevo své přesvědčení, že může dojít k určitému vývoji či pokroku.

Je špatné si o druhých vytvářet úsudek?

Ve většině překladů Bible se uvádí Spasitelovo učení v této verzi: „Nesuďtež, abyste nebyli souzeni.“ (Matouš 7:1.) Překlad Josepha Smitha však ujasňuje: „Nesuďte nespravedlivě, … ale suďte spravedlivý soud.“ (Překlad Josepha Smitha, Matouš 7:2, v Průvodci k písmům.)

Je samozřejmě přijatelné – a dokonce se to očekává – že si vytváříme určitý úsudek, když hodnotíme, zvažujeme a rozlišujeme různé situace a činíme rozhodnutí. A je obzvláště důležité, abychom, když jednáme s lidmi, soudili spravedlivým soudem.

Máme například pečlivě zvážit, s kým uzavřeme manželství, používat dar rozlišování, abychom porozuměli něčím záměrům, nebo zhodnotit, nakolik je určitý člověk schopen splnit pracovní úkol.

Máme vždy hodnotit činy a vlastnosti druhých lidí podle Pánových měřítek, tak jak jsou obsažena ve svatých písmech a ve slovech proroků. Zejména se však máme ujistit o tom, že se svými úsudky nepokoušíme někoho nevlídně charakterizovat, rychle někam zařadit podle ustálených představ nebo ho nespravedlivě onálepkovat.

Schopnost se změnit

Pokud nesprávně vykreslujeme druhé, a zejména pokud při tom naznačujeme, že se nedokáží změnit, soudíme nespravedlivým soudem. Je zapotřebí, abychom vždy, když jednáme s druhými, pamatovali na to, že každý z nás je schopen se díky Pánově smírné oběti změnit k lepšímu. Zamyslete se nad těmito příklady, které nám Spasitel dal:

Ženě přistižené při cizoložství řekl: „Jdiž a nehřeš více.“ (Jan 8:11.)
Jednomu z mužů, kteří byli ukřižováni po Jeho boku, řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43.)
I jako vzkříšená bytost vnímal Petrův potenciál a nadále ho učil, ačkoli Ho Petr předtím třikrát zapřel (viz Matouš 26:34 a Jan 21:15–17).
Saulovi, který pronásledoval svaté, řekl, aby činil pokání. Saul, z něhož se stal Pavel, uposlechl a stal se spravedlivým. (Viz Skutkové 9:3–6.)

Pán Ježíš Kristus je mistrem v udělování druhé šance – i třetí i čtvrté. Učil nás odpouštět „až do sedmdesátikrát sedmkrát“. (Matouš 18:22.) Je jediným, kdo na této zemi vedl dokonalý život, ale díky Jeho životu, Jeho učení, Jeho smírné oběti a Jeho Vzkříšení a prostřednictvím obřadů Jeho evangelia se i my jednoho dne můžeme stát dokonalými. Hovořit o svých bratrech a sestrách způsobem, který vyjadřuje nevíru v jejich schopnost se změnit, by zároveň vyjadřovalo nevíru v moc Spasitele a Jeho Usmíření.

Vně a uvnitř

V životě to chodí tak, že často posuzujeme (a jsme posuzováni) na základě prvních dojmů. Pokud však bude náš úsudek založen pouze na prvních dojmech a nepodaří se nám odhadnout opravdovou povahu daného člověka, vzniká nebezpečí, že budeme soudit nespravedlivě.

„Neboť nepatřím, nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“ (1. Samuelova 16:7.) Ježíš přirovnal pokrytce své doby k „hrobům zbíleným, kteříž sic zdadí se zevnitř krásní, ale vnitř jsou plní … vší nečistoty“. (Matouš 23:27.)

Spasitel neučil, že upravený a slušný zevnějšek není dobrá věc, ale učil, že vnitřní povaha člověka (jeho mravní a duchovní stav) je mnohem důležitější. Pomyslete na naše impozantní chrámy – pozemky jsou nádherné, ale mnohem důležitější jsou obřady, které se vykonávají uvnitř.

I od misionářů se vyžaduje dodržování měřítek pro oblékání a péči o zevnějšek. Misionáři jsou svou čistotou, uměřeným oděvem a korektní mluvou dobrým příkladem těm, kteří se budou seznamovat s evangeliem Ježíše Krista prostřednictvím toho, co od nich uslyší a co u nich uvidí.

Rozlišujme

Pro naši snahu být ve svých úsudcích spravedliví je důležité, abychom dokázali rozlišovat. V Průvodci k písmům se píše, že rozlišování je schopnost „něčemu porozuměti nebo něco poznati skrze moc Ducha. … Zahrnuje vnímání skutečného charakteru lidí a zdroje a významu duchovních projevů.“ („Rozeznávání, dar“.)

Někdy lidé, kteří jsou v nitru zlovolní, využívají toho, že je svět vnímá v dobrém světle, k pokusům nás obelstít, abychom si mysleli, že jsou hodni následování. Jsou „moudří ve svých vlastních očích … [a] rozvážní ve svém vlastním pohledu“. (2. Nefi 15:21; viz také Izaiáš 5:21.) Spasitel byl však schopen toto klamné zdání prohlédnout a rozlišit sílu charakteru a upřímné záměry srdce dokonce i mezi těmi nejpokornějšími a nejutlačovanějšími.

Alma takovéto rozlišování uplatnil, když promluvil k těm, kterými všichni lidé pohrdali pro jejich chudobu, ale kteří byli požehnaní, protože se stali pokornými v srdci. (Viz Alma 32:5–8.)

Máme pamatovat na to, že věci „Ducha Božího … [mají] duchovně … rozsuzovány býti“. (1. Korintským 2:14.) Když druhé vnímáme tak, jak je vnímá Otec v nebi, můžeme díky rozlišování soudit spravedlivým soudem.

Spravedlivý soud

Každý den v životě si vytváříme úsudky tím, že hodnotíme, zvažujeme a rozlišujeme. Pán však od nás očekává, že tak budeme činit se spravedlivostí. Jako učedníci Pána Ježíše Krista máme slovy i činy dávat najevo milosrdenství, laskavost a ochotu pomáhat.

Jako spravedliví soudci se musíme ujišťovat o tom, že věnujeme větší pozornost spíše povaze člověka než jeho vzhledu. A zároveň máme pamatovat na to, že každý den vytváříme první dojmy tím, jak vypadáme a jaká slova volíme. Bude-li náš vzhled odrážet vysokou hodnotu poselství, které přinášíme, bude si většina lidí přát zjistit o naší povaze a o poselství evangelia něco více.

Dokonalý vzor, jímž se máme při své snaze soudit spravedlivě řídit, představuje náš Pán a Mistr Ježíš Kristus. Máme – stejně jako to činí On – brát v úvahu rovným dílem to, co vidíme na povrchu, i to, co se děje v nitru každého člověka.