Přátelé, kteří se se mnou podělili o své světlo
Autorka žije ve státě Baja California v Mexiku.
Měla jsem strach a cítila jsem se osamělá. Poté jsem se přestěhovala do jiné země a poprvé po dlouhé době jsem šla na shromáždění.
Žila jsem s maminkou v malém městě v Mexiku, kde se všichni znali. Věděla jsem, co je správné a co je špatné, ale byla jsem zmatená a byla jsem jediná aktivní mladá žena v celém městě.
Chtěla jsem zapadnout do kolektivu, tak jsem udělala to jediné, co tenkrát dávalo smysl – našla jsem si přítele. To byla jedna z prvních chyb, které jsem začala dělat. Začala jsem podléhat tlaku vrstevníků a věřit, že jsem dost stará na to, abych se rozhodovala sama, což znamenalo, že jsem se stala neaktivní mladou ženou, která žila v temnotě.
Rok jsem žila v temnotě a každý další den byl o něco temnější. Má špatná rozhodnutí vedla k hádkám s rodinou, až jsem si uvědomila, že s nimi už nemohu bydlet. Ale teprve až zemřel můj blízký přítel, který byl členem Církve, jsem si uvědomila, že mi něco schází. Naneštěstí jsem z toho vinila Boha a evangelium. Přestala jsem věřit, že požehnání přicházejí skrze poslušnost. Věděla jsem, že když se nerozhodnu začít žít podle evangelia, budu nadále ignorovat své spojení s Církví a žít světským způsobem.
Seděla jsem na své posteli v tmavém pokoji, plakala jsem a litovala jsem se, když jsem si uvědomila, že mám strach – strach z toho být sama a nemít si s kým promluvit, strach z toho, že nedokážu napravit všechny chyby, kterých jsem se dopustila, strach z toho, že mi nikdo, a obzvlášť Bůh, neodpustí.
Nakonec jsem se s prarodiči, kteří nejsou členy Církve, přestěhovala do Minnesoty v USA. Můj nevlastní otec letěl se mnou a tu první neděli, co jsme tam byli, jsme šli na shromáždění, ale jen na shromáždění svátosti. Ještě před koncem shromáždění jsem se rozhodla, že z Církve odejdu, ale když jsme šli k autu, tak jsem ke svému překvapení uviděla, jak se nás snaží dohnat biskup. Položil nám několik otázek a pozval nás, abychom příští neděli opět přišli – a my jsme to udělali.
Příští neděli, právě když končilo shromáždění svátosti a ještě než jsem stačila vstát, mě obklopily mladé ženy ze sboru – mladé ženy, které mi pomohly změnit můj život.
Ilustrace Alberto Ruggieri
Náhle jsem vstoupila do úplně jiného světa – do světa, ve kterém byl biskup a presidentka Mladých žen, kterým na mně záleželo, a především mladé ženy, které se každý den snažily žít podle evangelia, udržovat vysoká měřítka a které stály za tím, co je správné. Vyzařovalo z nich takové světlo, že rozjasňovalo cestu přede mnou.
V ten okamžik jsem si uvědomila, co musím udělat: „Tak svěť světlo [mé] před lidmi, ať vidí skutky [mé] dobré, a slaví Otce [mého], kterýž jest v nebesích.“ (Viz Matouš 5:16.) A tak jsem začala tím, že jsem každý týden chodila na shromáždění a Vzájemné sdružení, každý den jsem četla Knihu Mormonovu a modlila se, oblékala jsem se cudně, mluvila jsem slušněji, chodila jsem do chrámu a připravovala jsem se na obdržení patriarchálního požehnání.
Úplně jsem se změnila, ale to jsem si uvědomila až na táboře Mladých žen, kdy jsem pocítila Ducha Svatého a zjistila jsem, že mám svědectví – svědectví, které mi připomíná, že Bůh mě miluje, že pro mě má plán a že si nepřeje, abych byla osamělá. Svědectví tak jasné a silné, že mě změnilo. Svědectví, které mohu sdílet a které může rozjasňovat cestu mně i druhým. Svědectví, které se nebojí zářit ve tmě.