Nebojí se dělit o pravdu
Fabian, vyzbrojen svědectvím o evangeliu a jeho požehnáních, se i přes své mládí stal mocným a neohroženým členem-misionářem.
Nad Las Tomas, čtvrtí postavenou na písčitých svazích tyčících se nad Antofagastou, zapadá slunce. Dole se začínají rozsvěcet světla, zatímco se den v tomto přístavním městě v severním Chile chýlí ke konci.
Je sobota večer a třináctiletý Fabian H. by mohl trávit čas s kamarády. Ale Fabian, nový člen Církve, se místo toho rozhodl strávit večer s miwsionáři na plný úvazek. Je čas pomoci „shromažďovat Izrael“.1
Fabian vyniká nad všemi oddanými členy-misionáři, se kterými Kellen VanNatter a Jordan Shelton během své misie na plný úvazek v Chile pracovali.
„Kdykoli měl volnou chvíli, vykonával s námi misionářskou službu,“ říká Kellen. „Když skončily letní prázdniny, nebyl smutný jen proto, že se musel vrátit do školy, ale také proto, že už neměl tolik času na to, aby s námi pracoval.“
Jordan, který strávil několik měsíců jako Kellenův společník, dodává: „Fabian s námi pracoval čtyřikrát až pětkrát týdně – každý týden – zatímco jsme spolu sloužili v Antofagastě. Byl tím nejlepším členem-misionářem, se kterým jsme kdy pracovali.“
Co způsobí, že je mladý muž tak ochotný vykonávat misionářskou práci navzdory opovržení spolužáků a urážkám cizích lidí? Fabianova odpověď spočívá v požehnáních, které on a jeho rodina obdrželi od doby, kdy přijali evangelium – v požehnáních, o která se touží podělit s druhými.
„Nevysvětlitelná radost“
Fabian začal mít lekce s misionáři krátce poté, kdy u nich misionáři na plný úvazek zaklepali na dveře. Stále si vzpomíná na své první shromáždění svátosti.
„Když jsem přišel do kaple, nikoho jsem tam neznal, a tak jsem byl trošku nervózní,“ říká. „Pocítil jsem však něco úžasného. Měl jsem pocit, že jsem v Církvi už měsíce či roky.“
Během křtu o několik týdnů později „jsem pocítil nevysvětlitelnou radost poté, kdy jsem se ponořil do vody a opět se z ní vynořil. Cítil jsem se jako nový člověk a věděl jsem, že budu následovat Ježíše Krista a budu se ze všech sil snažit dodržovat Jeho přikázání.“
Když se Fabianovi nesezdaní rodiče Leonardo a Angela k synovi během lekcí s misionáři připojili, učili se o chrámovém sňatku a o věčných rodinách. „O týden později můj otec stanovil datum svatby,“ říká Fabian. „Moje matka byla velmi šťastná.“
Čtyři měsíce poté, kdy se Fabian stal členem Církve, ho do vod křtu následovala i Angela. „Bylo to úžasné požehnání,“ říká Fabian.
Další požehnání rychle následovala. Leonardo, který byl pokřtěn, když byl mladý, se vrátil k aktivitě v Církvi. Studium evangelia se v jejich domově stalo nezbytností. Členové rodiny se sblížili. Leonardo si našel stálou práci. A Fabian obdržel Aronovo kněžství.
„Moc rád jsem nositelem kněžství, protože mohu roznášet svátost členům sboru a pomáhat jim obnovovat jejich smlouvy,“ říká Fabian. „Nejvíce mě těší, když mohu nést svátost své rodině a starším, kteří mě učili. To, s jakou hrdostí na mě otec pohlíží, když mě vidí roznášet svátost, mi dělá velkou radost.“
„To by bylo skvělé!“
Fabian začal vykonávat misionářskou práci ještě před tím, než byl pokřtěný.
„Řekl jsem svým třem kamarádům, že budu mít křest. Dva z nich přišli,“ říká. „Rád se dělím o evangelium, aby mí kamarádi rozuměli tomu, čemu věříme a co v Církvi děláme, tak aby mohli poznat evangelium, být pokřtěni a vést šťastnější život. Byl bych moc rád, kdyby se jeden z nich dal pokřtít a stal se členem mého kvora. To by bylo skvělé!“
Fabian s sebou nosí do školy Knihu Mormonovu a má u sebe také misionářské brožurky na rozdání kamarádům. Rád odpovídá na otázky ohledně Církve a zve kamarády na nedělní shromáždění a na večerní činnosti pro mládež. Nebojí se oslovit lidi na ulici a pozvat je, jak ho tomu naučili misionáři, aby se dozvěděli více o Církvi a připravili se na křest.
„Fabianovi nezáleží na tom, zda si o něm někdo myslí, že je podivín kvůli tomu, že se dělí o své svědectví,“ říká Kellen. „Ví, že dělá to, co je správné. Ví, že duchovní věci jsou důležitější než cokoli jiného.“
Jak říká Jordan, když se Fabian dělí o své svědectví, čerpá z moci svého obrácení, lásky k evangeliu a svých požehnání.
„Viděl požehnání, která získala jeho rodina, a to ho inspirovalo k tomu, aby byl odvážný a přímočarý ve sdílení evangelia s přáteli,“ říká Jordan. „Jednou vydal jednomu zájemci svědectví o tom, jakým požehnáním bylo, když se jeho rodiče vzali, ale jak těžké pro něho bylo čekat čtyři měsíce po svém křtu na to, než byla pokřtěna jeho matka. Emoce ho přemohly až k slzám. Poté vydal svědectví o tom, že když dodržujeme přikázání, Bůh se o nás postará.“
Fabianovo svědectví z něj činí mocného člena-misionáře, dodává Kellen.
„Neříká: ‚Někdo se o tom zmínil na shromáždění.‘ Místo toho se vždy dělí o své vlastní osobní zkušenosti – jako například o to, jaké měl pocity, když šel poprvé na shromáždění, a jaké má pocity, když čte Knihu Mormonovu. Je to naprosto hodnověrné a opravdové.“
„Vždy se cítím lépe“
Sdílení evangelia přináší Fabianovi další požehnání.
„Někdy se mi ve škole přihodí něco špatného, ale potom mi na dveře zaklepou misionáři a zeptají se, jestli bych byl ochoten pomoci jim učit,“ říká. „Když s nimi jdu učit, mám pocit, jako bych neměl žádné problémy. Vždy se cítím lépe, když jdu s nimi, čtu s nimi písma a pomáhám jim dělit se o evangelium. Když se dělím o evangelium a o svůj příběh osobního obrácení, posiluje to mé svědectví. A výuka evangelia mi dává příležitost být příkladem pro druhé, včetně své mladší sestry.“
Není divu, že jedním z Fabianových nejdůležitějších cílů je stát se po ukončení studia na střední škole misionářem na plný úvazek.
„Rád bych se o pravdu podělil s těmi, kteří ji neznají,“ říká. „Rád bych je pozval, aby ze sebe smyli své hříchy. Rád bych je učil tomu, jak mohou být věčnou rodinou. Rád bych je pozval, aby byli šťastní nyní a aby po tomto životě žili ve stavu nikdy nekončícího štěstí.“