Ohlížíme se zpět, abychom jasně viděli, co je před námi

President Roman Čadeni

Druhý rádce v předsednictvu kůlu Praha

V tomto velikonočním měsíci si připomínáme jedny z nejkrásnějších, ale i nejdůležitějších svátků v roce. Pro mnoho lidí jsou to svátky jara – oslava nového života se všemi krásnými lidovými zvyky a tradicemi. Židé slaví tento svátek po osm dní a připomínají si vyjití z otroctví a cestu ke svobodě. Celý křesťanský svět se pak soustředí na ústřední postavu a události společné víry – Ukřižování a smrt Ježíše Krista, Jeho slavné Vzkříšení a nanebevstoupení, oběť vedoucí k možnosti Usmíření a spasení pro každou živou duši.

Členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů ví ještě o jedné důležité události, která se udála přesně před dvěma sty lety. Tehdy ani ne 15letý mladý muž Joseph Smith upřímně hledal odpovědi na své otázky ohledně pravdy a správnosti církve a odpovědí na toto bezelstné volání bylo slavné zjevení Boha a Ježíše Krista, které započalo novou dispensaci znovuzřízení Pánovy Církve na zemi. Silnou připomínkou tohoto výročí je jistě dubnová generální konference, která je mimořádná.

V naší zemi slavíme letos ještě jedno kulaté výročí. Před 30 lety registrovala nová vláda Československé republiky, v čele s premiérem Petrem Pithartem, krátce po svém ustanovení, usnesením č. 51.2 ze dne 21. 2. 1990 a s účinností od 1. 3. 1990, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů jako státem uznanou církev, a ta mohla v naší zemi začít oficiálně působit. Došlo tak k naplnění touhy a modliteb věrných členů a také slov zasvěcujících modliteb na Kněží hoře, které byly proneseny v roce 1929 apoštolem Johnem A. Widtsoem a 6. února 1990 apoštolem Russellem M. Nelsonem.

Letošní rok je tedy plný připomínek a oslav, ale mnohem důležitější než oslavování jsou přání našeho srdce a touhy, které proměníme v činy.

Žijeme v době, kdy se musíme rozhodovat mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.

V písmech se dočítáme, že máme připravovat „cestu Páně pro jeho druhý příchod“.¹ Nevíme, kdy se to stane, ale můžeme vidět znamení, která jsou prorokována a která poznáme, budeme-li studovat pečlivě písma.²

Pán řekl: „Neboť viz, vpravdě, vpravdě, pravím tobě, čas bude brzy na dosah, kdy přijdu v oblaku s mocí a velikou slávou.“³ A také: „Pravím tobě, já přijdu rychle.“⁴

Tato slova Spasitel pronesl před 190 lety a my si můžeme říci, že když po 190 letech ono „brzy“ a „rychle“ nenastalo, můžeme klidně čekat dalších 190 let, a máme tudíž dostatek času a nic nás nenutí k většímu úsilí v práci na sobě samých a na díle Božím. Spíše bych se klonil k jinému postoji. Jestliže toto pronesl Pán v roce 1830, musí být toto sdělení o mnoho aktuálnější a naléhavější v roce 2020.

Ve spoustě českých pohádek je symbolizováno zlo peklem s čerty, kteří se pokoušejí nějakým způsobem zmařit úsilí spravedlivých hrdinů. Je tomu tak i ve skutečnosti, protože Lucifer se jednoho dne rozhodl, že zvýší úroveň svých zlých skutků. Svolal si přednosty svých odborů a generální štáb pekelného oddělení propagandy a reklamy, aby vymysleli nové kampaně pokušení a nástrah zaměřené na lidi, stejně jako nové způsoby, jak v nich zahubit smysl života. „Řekneme jim, že Bůh neexistuje,“ navrhl jeden z čertů. Satan zasupěl: „Chtěl bych něco méně přirozeného.“ „Řekneme jim, že žádný z jejich skutků nemá další důsledky,“ radil další. Satan zavrtěl hlavou: „To už si myslí sami.“ Třetí navrhl: „Řekneme jim, že se tolik vzdálili od správné cesty, že se jim už nikdy nepodaří vrátit se zpět, protože lidé nejsou schopní se změnit.“ Satan vybuchl: „Už se stalo…“ Pak si vzal slovo nejstarší a nejprohnanější čert: „Necháme je prostě uvěřit, že mají hodně, hodně, hodně času…“ A Lucifer, ďábelsky spokojený, se pousmál: „Ano, to je správný nápad!“

A od té doby tak činí a my si myslíme, že máme hodně času. Co je správné, hodláme udělat až zítra, až dostudujeme, až budeme mít děti větší, až nebudeme mít zaměstnání, které nás tak vytěžuje, až budeme zdravější, až budeme v důchodu, až... A ono „až“ znamená nikdy.

Svědčím vám o tom, že odkládání důležitých a správných věcí stále před sebe nevede k radosti, k sebeúctě a ke štěstí plynoucímu z plnohodnotného života.

Rád bych nás všechny vyzval, aby tento rok byl rokem osobní retrospekce a stanovení osobních hodnotných vizí a milníků, které k ní povedou.

Musíme začít hned. Prohlubme studium písem a umocněme své znalosti evangelia Ježíše Krista. Věnujme se oborům, které nás zajímají – technických, humanitním nebo uměleckým. Skrze modlitbu volejme o inspiraci a vedení v našem životě správným směrem. Navštěvujme chrám co nejčastěji a pracujme na rodinné historii. Usilujme o misionářské okamžiky. Služme v Pánově Církvi oddaně a věrně. Buďme každý den lepší a věrnější Bohu.

Již výše zmiňovaný apoštol Widtsoe řekl v roce 1952: „Dospěl jsem k tomu, že asi ten největší zázrak v evangeliu Pána Ježíše Krista je proměna, ke které dochází v muži nebo ženě, kteří s vírou přijímají pravdu evangelia a kteří v ní pak žijí. … Když přicházejí nové a větší pravdy, když se porozumění těmto pravdám prohlubuje díky tomu, že je přijímáme a žijeme podle nich, proměňujeme se z obyčejných lidí v lidi, kteří mají novou moc a možnosti.“⁵

Kéž se my všichni, kdo čteme tato slova, staneme těmi neobyčejnými lidmi majícími novou moc a možnosti.