Díl 6.: Období okupace Sovětskou armádou a misionářská činnost členů

Gád Vojkůvka

Člen vysoké rady a historik kůlu Praha

Pražské jaro a okupace

Od roku 1962 jsme se podíleli na veřejných přednáškách „O duševním klidu“ a v rámci tělesné výchovy jsme začali pořádat kurzy jógy. Členové se nadále scházeli jen v malých skupinkách v bytech v Brně, Praze a Tachově.

V roce 1968 nastalo tzv. Pražské jaro. Byl sesazen president země, a noví vedoucí Komunistické strany dokonce sami vyhlásili program svobody projevu, tisku, cestování, svobody shromažďování a náboženské svobody a také změny v ekonomice. Byla zrušena cenzura. Opět se objevila naděje na obnovení misie.

To ovšem netrvalo dlouho. Dne 21. srpna 1968 vtrhla vojska SSSR a dalších čtyř zemí na naše území a nastala doba okupace. Došlo ke změně vedení země, všechny reformy byly zastaveny a naděje na náboženskou svobodu a na legalizaci Církve se opět rozplynuly.

Nebylo divu, že dokonce i mnozí věrní členové se silnou vírou zcela ztratili naději a víru ve změnu k lepšímu a v to, že Bůh je mocnější než armády, a v krátkém období otevřených hranic (do dubna 1969) se desítky z nich raději vystěhovaly. Jen z Brna to bylo 19 lidí, včetně presidenta odbočky Doc. Čeňka Vrby a jeho rodiny.

V té době jsme se scházeli jen v rodinách. Noví členové byli jen z rodin nebo z řad spoluzaměstnanců. V rámci tělesné výchovy jsme konali kurzy jógy. Abychom aspoň částečně naplňovali naše poslání, doplňovali jsme cvičení hodinou výuky tzv. „duševní jógy“, kde jsme vyučovali zásadám etiky, sebevýchovy, sebeovládání, zásadě stálého růstu, sebezdokonalování a vzdělávání se a dalším zásadám, kterým učí Církev.

Letní tábory

Od roku 1970 jsme začali konat letní tábory, kterých se účastnili ti nejzvídavější z kurzů, kde jsme mohli mluvit otevřeněji a intenzivněji. Vstávali jsme ve 4 hodiny ráno a končili v 10 večer. Kromě dvou hodin cvičení ráno a večer jsme zbytek času věnovali přednáškám a dotazům.

Na odpoledních procházkách jsme malým skupinkám odhalovali a vysvětlovali písma. Používali jsme také náměty z některých starších příruček Církve pro mládež. Den jsme začínali a končili vždy modlitbou, modlili jsme se před jídlem, a někteří ateisté se tam modlili dokonce poprvé v životě a vyznávali, že „chtějí jít touto cestou, přestože byli celý život proti tomu“. Učili jsme „křesťanskou jógu“. Porovnávali jsme nauky Východu s naukami Bible a ukazovali jsme její vyšší úroveň, účelnost a smysl.

Probírali jsme stvoření světa i Desatero a Slovo moudrosti, lidé si zapisovali Krédo presidenta George Alberta Smitha, Desatero pravidel štěstí od presidenta Davida O. McKaye, krátké výzvy presidenta Spencera W. Kimballa („Udělej to“, „Otevřete okna“, „Prodlužte krok“ atp.) a důležité výroky Josepha Smitha nebo citáty z Knihy Mormonovy a Nauky a smluv i ostatních písem. Loučili jsme se vždy s písní „Bůh buď s vámi, než se sejdem zas“. Přesto jsme v této fázi ještě neříkali nic o jménu Církve. Každý rok se během šesti týdnů prázdnin zúčastnilo táborů 400 až 500 lidí, převážně studentů vysokých škol, ale i celých rodin. Vedli jsme je sice k pokání, ale neměli jsme pověření připravovat je ke křtu.

Ovšem ani tábory se neobešly bez problémů. Jednou byli naši cvičenci, kteří vyšli brzo ráno, odříznuti od ostatních vojáky Sovětské armády, kteří tam měli cvičení. Jindy nám zakázali tábor s tím, že se v těch místech – chráněné krajinné oblasti – nesmějí stavět stany (ve kterých většina účastníků nocovala, i když asi polovina z nich spávala ve stodolách na seně). Hned jsme si našli jiné místo – ještě vhodnější, ale tam jednou obklíčila náš tábor vojska Ministerstva vnitra, a tábor jsme museli ukončit, údajně z důvodu „nebezpečí epidemie žloutenky“. Další rok jsme si pronajali budovu úřadu vedení obce – místního národního výboru v Radňovicích, a od té doby jsme měli pokoj, protože ti, kteří by nás mohli a měli hlídat a pronásledovat, nás potřebovali – byli jsme pro ně finančním přínosem. Nikdy jsme ale nepociťovali strach a vždy jsme začali znovu. Byli jsme pod Boží ochranou a nikomu z nás se v té době nic nestalo. Věděli jsme, že to, co děláme, je správné. A víra s modlitbou vykonala své.

Křty nových členů

Teprve v roce 1975, kdy byl vytvořen Československý misijní okrsek, byly obnoveny odbočky v Praze (v bytě Šnederflerů), v Brně (u Vojkůvků) a později i v Plzni, v Uherském Hradišti (u Kovářů) a v Jičíně (u Podlipných). Jako vedoucí odboček jsme dostali kněžská pověření a začali jsme cílevědomě konat přímé přípravy ke křtům.

Ti účastníci, kteří projevili největší zájem o duchovní poznání, byli po táborech pozváni k nám domů, na tzv. „Školu moudrosti“, která se konala každý měsíc za účasti asi 25 lidí z celé republiky. Když jsme teprve tam soukromě některým vybraným jednotlivcům řekli o Církvi, měli hned ochotu připravovat se na křest a skoro všichni byli pokřtěni. Měli jsme jejich důvěru, protože věděli, že jsme je už po několik let učili jen dobrým věcem. A mnohé nauky – citáty církevních autorit – už důvěrně znali. Do roku 1982 bylo provedeno jen 7 křtů, ale v dalších letech, až do roku 1989, bylo ročně prováděno kolem dvaceti křtů, a to díky víře, píli a horlivosti členů v misionářské činnosti. V roce 1984 pro nás nechali vytisknout a obtížně přes hranice dovezli president Ed Morrell a Johann Wondra Knihu Mormonovu v kapesním formátu. Slíbili jsme, že za každou dovezenou knihu bude proveden jeden křest, a slib jsme dodrželi! Noví členové měli před křtem většinou přečtenou celou Knihu Mormonovu, Drahocennou perlu i Bibli. Při přípravě jsme používali příručku pro misionáře, kterou jsem si přivezl ze Švýcarska v roce 1967 a rozmnožil v češtině. Později byly pro nás vytištěny i knihy Články víry, Zpěvník náboženských písní a Zásady evangelia.

Přestože od roku 1950 se nejméně 31 členů vystěhovalo do ciziny a přes 50 zemřelo, když se v roce 1990 vrátili misionáři, bylo u nás více členů než před jejich odchodem. Byly vytvořeny i nové církevní odbočky v poměrně malých městech. Dnes jsou z nich sbory v Uherském Hradišti a v Jičíně – ve městech, kde nikdy v minulosti misionáři nepůsobili. V dalších městech, kde se konaly kurzy nebo kde žili naši žáci, vznikaly skupinky členů a později odbočky (Jihlava, Třebíč, Frýdek, Ostrava, Mladá Boleslav, Hradec Králové). 83 % nových členů bylo z řad vysokoškolských studentů.

Hlavními motty a hybateli úspěšnosti misionářské práce, které pohnuly nově pokřtěné k aktivní spolupráci, se stala hesla tehdejšího presidenta Církve Spencera W. Kimballa: „Zázraku předchází víra“, „Prodlužte krok“ a „Udělej to“; výzva presidenta Davida O. McKaye: „Každý člen misionářem“; zásada G. M. Vojkůvky: „Neznám nic krásnějšího než bojovat, když vše se zdá ztraceno“; a konstatování Otakara K. Vojkůvky: „Jestliže misionáři nesmějí do naší země vstoupit, musí se tu narodit!“

Tyto postoje, hesla a zásady spolu s vírou v Boha zázraků a naukami písem a proroků, že „lidé jsou, aby měli radost“, nás motivovaly a ochraňovaly před jakýmkoli strachem a nebezpečím.

Slib presidenta Monsona

Velmi nás posílily návštěvy generálních autorit Církve: Boyda K. Packera (1980), Russella M. Nelsona (1984 a 1990), Josepha B. Wirthlina (1986), Thomase S. Monsona (1986), generální presidentky Pomocného sdružení Barbary Winderové a několika členů z kvor Sedmdesáti. V paměti mi utkvěla věta z Bible citovaná starším Hansem B. Ringgerem: „Mé cesty nejsou vaše cesty, mé myšlení není vaše myšlení,“ která posílila naši víru a jistotu, že děláme správnou věc. President Thomas S. Monson při své návštěvě prorokoval změny i rozpad Sovětského bloku a obnovení Církve u nás a poznamenal: „Budete říkat, že jste byli při tom“ [když to říkal].

V roce 1988 se vedení Československého okrsku a členové společně rozhodli, že se budou každou třetí neděli v měsíci postit a modlit o povolení činnosti Církve u nás. A bylo to účinné! Připravil jsem tehdy potřebné podklady pro jednání s úřady: „Oznámení o vytvoření Přípravného a ustavujícího výboru CJKSPD v ČSSR“, „Návrh Stanov CJKSPD v ČSSR“, Žádost o státní souhlas ustavit v ČSSR Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a zahájit její činnost“ a další. Předsednictvo Čs. okrsku, bratři Jiří Šnederfler, Radovan Čaněk a Jaromír Holcman, pak tyto podklady předali 17. května 1989 Ministerstvu vnitra.

V listopadu 1989 nastala Sametová revoluce a už v prosinci jsme měli shromáždění ve veřejných budovách. Dne 6. února 1990 přijel starší Russell M. Nelson a na Kněží hoře nad Karlštejnem znovuzasvětil naši zemi pro hlásání obnoveného evangelia. Dne 21. února vydala Česká vláda „Usnesení o povolení činnosti náboženské společnosti Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v ČSR“, s účinností od 1. března 1990. A tak po skoro čtyřicetileté přestávce byla Církev oficiálně uznána státem.

Mladí členové z Brna a Uherského Hradiště pak jezdili osm víkendů do Badenu u Vídně učit prvních šest misionářů česky. A ti přijeli už 22. 5. 1990.

V červenci 1990 přijel president Gordon B. Hinckley, aby měl v Brně v hotelu International jediné shromáždění u nás za účasti 217 přítomných členů Církve a jejich přátel z táborů jógy.

Dne 1. července 1990 přijel také nový president misie a bývalý misionář Richard Winder s manželkou Barbarou, dřívější generální presidentkou Pomocného sdružení. Začala se psát nová kapitola dějin Církve ve svobodném Československu.