Oči k vidění
Prostřednictvím moci Ducha Svatého nám Kristus umožní vidět sebe samé a vidět druhé tak, jak nás vidí On.
Jak spatřit Boží ruku
Mám ráda starozákonní příběh o mladém muži, který sloužil proroku Elizeovi. Jednou se tento mladý muž brzy ráno probudil, vyšel ven a zjistil, že město obklopuje velká armáda, která má v úmyslu je zničit. Běžel za Elizeem: „Ach, pane můj, což budeme dělati?“
Elizeus odpověděl: „Neboj se, nebo mnohem více jich s námi jest, než s nimi.“
Elizeus věděl, že tento mladý muž potřebuje více než uklidňující ujištění – potřebuje vidění. A tak „se Elizeus [modlil]: … Hospodine, otevři … oči jeho, aby viděl. A tak otevřel Hospodin oči služebníka toho, a viděl, a aj, hora ta plná koňů, a vozové ohniví okolo Elizea.“ 1
Možná nastanou situace, kdy budete mít jako onen služebník obtíže rozpoznat, jak Bůh působí ve vašem životě – situace, kdy sami budete mít pocit, že jste v obležení a kdy vás zkoušky smrtelnosti srazí na kolena. Vyčkejte a vložte důvěru v Boha a v Jeho načasování, neboť Jemu můžete celým srdcem věřit. Ale je zde ještě jedno poučení. Drazí bratři a sestry, i vy se můžete modlit, aby vám Pán otevřel oči a vy jste viděli, co byste běžně neviděli.
Pohlížejme na sebe tak, jak na nás pohlíží Bůh
Možná to nejdůležitější, abychom jasně viděli, je poznat, kdo je Bůh a kdo jsme ve skutečnosti my – synové a dcery nebeských rodičů, kteří mají „božskou podstatu a věčné určení“. 2 Proste Boha, aby vám tyto pravdy zjevil, spolu s tím, jak vás vnímá. Čím více budete rozumět své pravé identitě a účelu – v hloubi duše – tím větší to bude mít vliv na vše ve vašem životě.
Jak pohlížet na druhé
Porozumění tomu, jak nás vidí Bůh, nám může pomoci vidět druhé tak, jak je vidí On. Sloupkař David Brooks uvedl: „Mnohé velké problémy naší společnosti plynou z pocitu lidí, že jsou přehlíženi. … [Existuje] základní … rys, v němž se musíme … všichni zlepšit[, a tím] je potřeba vnímat do hloubky jeden druhého a být takto vnímán.“ 3
Ježíš Kristus vnímá lidi do hloubky. Vnímá jednotlivce, jejich potřeby i to, kým se mohou stát. Tam, kde druzí viděli rybáře, hříšníky nebo publikány, viděl Ježíš učedníky; tam, kde druzí viděli člověka posedlého ďábly, Ježíš odhlédl od vnějšího strádání a onoho člověka přijal a uzdravil. 4
Dokonce i při své zaneprázdněnosti se můžeme řídit příkladem Ježíše a vnímat jednotlivce – jejich potřeby, víru, obtíže i to, kým se mohou stát. 5
Když se modlím k Pánu, aby mi otevřel oči a já viděla, co bych možná běžně neviděla, často si kladu dvě otázky a věnuji pozornost vnuknutím, jež přijdou: „Co dělám, s čím bych měla přestat?“ a „Co zatím nedělám, ale měla bych začít?“ 6
Před několika měsíci jsem si tyto otázky kladla během svátosti a překvapilo mě vnuknutí, které přišlo. „Přestaň se dívat do telefonu, když stojíš ve frontě.“ Dívat se do telefonu, když stojím ve frontě, je téměř automatické; měla jsem za to, že je to vhodná chvíle věnovat se více úkolům, přečíst si e-maily a titulky článků nebo se podívat na sociální sítě.
Druhý den ráno jsem čekala v dlouhé frontě v obchodě. Vytáhla jsem telefon, ale pak jsem si vzpomněla na vnuknutí, jehož se mi dostalo. Telefon jsem schovala a rozhlédla se kolem sebe. Před sebou ve frontě jsem spatřila staršího muže. Vozík měl prázdný, až na pár plechovek krmiva pro kočky. Cítila jsem se trochu zvláštně, ale řekla jsem něco opravdu chytrého, jako: „Vidím, že máte kočku.“ Řekl, že se blíží bouře a on nechce, aby uvázl doma bez krmiva pro kočku. Chvíli jsme si povídali a on se pak ke mně otočil a řekl: „Víte, nikomu jsem to neřekl, ale dnes mám narozeniny.“ Roztálo mi srdce. Popřála jsem mu vše nejlepší a v duchu jsem v modlitbě poděkovala, že jsem se nedívala do telefonu a nepromeškala příležitost opravdu vidět druhého a být mu nablízku, když to potřeboval.
Z hloubi duše si nepřeji být jako onen kněz nebo Levíta na cestě do Jericha – jako ten, který se podívá a jde dál. 7 Ale podle mě až příliš často jsem.
Vnímejme, když má Bůh pro nás úkol
Nedávno jsem si vzala cenné ponaučení ohledně vnímání do hloubky od mladé ženy jménem Rozlyn.
Tento příběh mi vyprávěla kamarádka, kterou zdrtilo, když se od ní po 20 letech odstěhoval manžel. Děti trávily čas střídavě s oběma rodiči a vyhlídka na to, že půjde na shromáždění sama, v ní budila obavy. Vypráví:
„V Církvi, kde se na rodinu klade prvořadý důraz, může být sedět sám bolestivé. Oné první neděle jsem tam vešla a modlila se, aby na mě nikdo nemluvil. Bylo těžké nedat na sobě nic znát a do očí se mi draly slzy. Seděla jsem na obvyklém místě a doufala, že si té prázdné lavice nikdo nevšimne.
Jedna mladá žena ze sboru se otočila a zadívala se na mě. Předstírala jsem úsměv. Ona se také usmála. Ve tváři se jí zračilo znepokojení. V duchu jsem se modlila, aby za mnou nechodila – nemohla jsem jí říci nic pozitivního a bylo jasné, že se rozpláču. Sklopila jsem oči a vyhnula se zrakovému kontaktu.
Během další hodiny jsem si všimla, že se na mě občas dívá. Hned po shromáždění zamířila přímo za mnou. ‚Ahoj, Rozlyn,‘ špitla jsem. Objala mě a řekla: ‚Sestro Smithová, vidím, jak je to pro vás dnes těžké. Je mi to moc líto. Mám vás ráda.‘ Jak se dalo čekat, rozplakala jsem se a ona mě znovu objala. Ale když jsem odcházela, pomyslela jsem si: ‚Možná to přece jen zvládnu.‘
Tato hodná 16letá mladá žena, víc než o polovinu mladší než já, mě po zbytek roku každou neděli přišla obejmout a zeptat se: ‚Jak se máte?‘ Mělo to nesmírný vliv na to, jak jsem vnímala chození na shromáždění. Pravdou je, že jsem na ta objetí začala spoléhat. Někdo si mě všímal. Někdo věděl, že tam jsem. Záleželo mu na mně.“
Stejně jako všechny dary, jež nám Otec tak ochotně dává, i vnímání do hloubky vyžaduje, abychom Ho požádali – a pak jednali. Žádejte, abyste viděli druhé tak jako On – jako Jeho pravé syny a dcery s nekonečným a božským potenciálem. Poté jednejte – mějte je rádi, služte jim a podle nabádání je utvrzujte o jejich hodnotě a potenciálu. Když se toto stane vzorem pro náš život, zjistíme, že se stáváme „pravými následovníky … Ježíše Krista“. 8 Druzí budou moci našemu srdci svěřit to své. A v tomto vzoru rovněž objevíme svou vlastní pravou identitu a účel.
Má přítelkyně si vybavila další zážitek, když seděla v oné prázdné lavici, sama, a přemítala, zda 20 let úsilí žít doma podle evangelia nebylo úplně k ničemu. Potřebovala více než jen uklidňující ujištění; potřebovala vidění. U srdce ji bodala otázka: „Proč jsi to všechno dělala? Bylo to kvůli odměně, chvále druhých nebo žádoucímu výsledku?“ Chvíli váhala, zpytovala své srdce, ale pak byla schopna s jistotou odpovědět: „Dělala jsem to z lásky ke Spasiteli. A z lásky k Jeho evangeliu.“ Pán jí otevřel oči, aby jí pomohl prozřít. Tato prostá, avšak mocná změna pohledu jí pomohla i nadále kráčet kupředu s vírou v Krista, bez ohledu na okolnosti.
Svědčím o tom, že Ježíš Kristus nás miluje a může nám dát oči k vidění – i když je to těžké, i když jsme unavení, i když jsme osamělí a i když nemáme výsledky, v jaké jsme doufali. Prostřednictvím své milosti nám bude žehnat a prohlubovat naše schopnosti. Prostřednictvím moci Ducha Svatého nám Kristus umožní vidět sebe samé a vidět druhé tak, jak nás vidí On. S Jeho pomocí dokážeme rozlišit, co je nejvíce zapotřebí. Můžeme začít vidět ruku Páně, jak působí ve všedních detailech našeho života a jejich prostřednictvím – budeme vnímat do hloubky.
A pak, onoho úžasného dne, „až se zjeví, [budeme] jako on, neboť ho budeme viděti takového, jaký je; abychom mohli míti tuto naději,“ 9 o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.