Zásadní rozhovory

Joy D. Jonesová

Nedávno uvolněná generální presidentka Primárek

Nemůžeme čekat, až naše děti dospějí k obrácení samy od sebe. Náhodné obrácení není zásadou evangelia Ježíše Krista.

Přemýšleli jste někdy o tom, proč Primárkám říkáme „Primárky“? I když název odkazuje na duchovní výuku poskytovanou dětem v nejranějších letech, pro mě je také připomínkou jedné mocné pravdy. Pro Nebeského Otce nejsou děti nikdy druhořadé – vždy jsou pro Něj prvořadé neboli „primární“.¹

Bůh nám důvěřuje, že si jich jako Jeho dětí budeme vážit a budeme je respektovat a ochraňovat. To znamená, že jim nikdy nijak neublížíme fyzicky, slovně ani citově, a to ani ve vypjatých situacích pod velkým tlakem. Místo toho si dětí vážíme a děláme vše, co můžeme, abychom zlo týrání potírali. Péče o děti je pro nás i pro Něj primární záležitostí.²

Jedni mladí rodiče seděli u stolu a povídali si o uběhlém dni. Z chodby uslyšeli bouchnutí. Matka se zeptala: „Co to bylo?“

Poté z pokoje svého čtyřletého syna uslyšeli tichý pláč. Rozběhli se chodbou k pokoji. Našli ho, jak leží na zemi vedle postele. Matka zvedla chlapce ze země a zeptala se, co se stalo.

Odpověděl: „Spadl jsem z postele.“

Matka se otázala: „Proč jsi z ní spadl?“

Pokrčil rameny a řekl: „Nevím. Asi jsem se neposunul dost daleko.“

Dnes dopoledne bych ráda hovořila právě o „posunování dost daleko“. Je naší výsadou a zodpovědností pomáhat dětem s tím, aby se v evangeliu Ježíše Krista „posunuly dost daleko“. A na to nikdy není příliš brzy.

V životě dětí existuje jedinečné, zvláštní období, kdy jsou chráněny před Satanovým vlivem. Je to období, kdy jsou nevinné a bez hříchu.³ Pro rodiče a dítě je to posvátné období. Děti máme učit slovem i příkladem předtím, než dosáhnou „let zodpovědnosti před Bohem“,⁴ a i poté.

President Henry B. Eyring učil: „Největší příležitosti máme při výuce dětí. Nejvhodnější je začít s výukou brzy, dokud jsou děti malé a nepodléhají ještě pokušením svého úhlavního nepřítele, a dlouho předtím, než pro ně v hluku svých osobních problémů může být těžké slova pravdy slyšet.“⁵ Tato výuka jim pomůže uvědomit si svou božskou identitu, účel a to, jaká bohatá požehnání na ně čekají, když uzavřou posvátné smlouvy a na cestě smlouvy obdrží obřady.

Nemůžeme čekat, až naše děti dospějí k obrácení samy od sebe. Náhodné obrácení není zásadou evangelia Ježíše Krista. Takovým, jako je Spasitel, se nestaneme nahodile. Když děti záměrně milujeme, učíme a vydáváme jim svědectví, může jim to pomoci začít pociťovat vliv Ducha Svatého již v raném věku. Duch Svatý je pro jejich svědectví o Ježíši Kristu a pro obrácení k Němu nezbytný; přejeme si, aby „na něj vždy [pamatovaly], aby [mohly] míti jeho Ducha, aby byl s nimi“.⁶

Považte, jak hodnotné jsou rodinné rozhovory o evangeliu Ježíše Krista – zásadní rozhovory, které mohou přizvat Ducha. Když s dětmi takové rozhovory vedeme, pomáháme jim vytvářet základ, který „je jistým základem, základem, stavějí-li … na něm, nemohou padnouti“.⁷ Když posílíme dítě, posílíme celou rodinu.

Tyto důležité rozhovory mohu vést děti k tomu:

aby porozuměly nauce pokání;
aby měly víru v Ježíše Krista, Syna živého Boha;
aby se v osmi letech rozhodly přijmout křest a dar Ducha Svatého;⁸
a aby se modlily a „kráčely zpříma před Pánem“.⁹

Spasitel nabádal: „Tudíž, dávám ti přikázání, abys učil těmto věcem děti své otevřeně.“¹⁰ A čemu chtěl, abychom je tak otevřeně učili?

Pádu Adamovu
Usmíření Ježíše Krista
Důležitosti znovuzrození¹¹

Starší D. Todd Christofferson řekl: „Protivník je dozajista potěšen, když rodiče neučí a neškolí své děti, aby měly víru v Krista a duchovně se znovuzrodily.“¹²

Spasitel si naproti tomu přeje, abychom dětem pomohli „[vložiti] důvěru svou v toho Ducha, který pobízí činiti dobro“.¹³ To můžeme udělat tak, že dětem pomůžeme uvědomit si, kdy pociťují Ducha, a rozpoznat, které skutky způsobují, že se Duch vzdálí. Tím se naučí činit pokání a navrátit se skrze Usmíření Ježíše Krista ke světlu. To pomáhá podporovat duchovní odolnost.

Pomáhat dětem posilovat jejich duchovní odolnost v jakémkoli věku může být zábavné. Nemusí to být komplikované ani náročné na čas. Obyčejné láskyplné rozhovory mohou vést děti k tomu, aby poznaly nejen to, čemu věří, ale, co je ještě důležitější, proč tomu věří. Láskyplné rozhovory, které probíhají přirozeně a stále, mohou vést k lepšímu porozumění a odpovědím. Nedovolme, aby nám snadný přístup k elektronickým zařízením bránil ve výuce našich dětí, v naslouchání jim a v tom, abychom jim pohlíželi do očí.

Další příležitosti k vedení zásadních rozhovorů se mohou naskytnout při hraní scének. Členové rodiny mohou například sehrát situace, ve kterých jsou pokoušeni nebo tlačeni ke špatnému rozhodnutí. Toto cvičení může děti posílit, aby byly připraveny na obtížné situace. Můžeme například situace sehrát a poté o si o nich povídat, když se dětí zeptáme, co by udělaly:

kdyby byly pokoušeny porušit Slovo moudrosti;
kdyby byly vystaveny pornografii;
kdyby byly pokoušeny lhát, krást nebo podvádět;
kdyby od kamaráda nebo učitele ve škole slyšely něco, co zpochybňuje jejich přesvědčení nebo hodnoty.

Když si to sehrají a poté si o tom popovídají, místo toho, aby byly zastiženy nepřipravené v nepřátelsky laděné skupině vrstevníků, mohou být ozbrojeny „[štítem] víry, jímž [budou schopny] uhasiti všechny ohnivé šípy zlovolného“.¹⁴

Jeden blízký osobní přítel získal toto důležité ponaučení v osmnácti letech. Vstoupil do armády Spojených států během konfliktu mezi Spojenými státy a Vietnamem. K základnímu výcviku byl přidělen k pěchotě a měl se stát pěšákem. Vysvětlil, že výcvik byl vyčerpávající. Svého instruktora výcviku popsal jako krutého a nelidského.

Jednoho dne byl jeho oddíl oblečen v plné polní výstroji a za parného horka stoupal v terénu. Instruktor výcviku náhle zavelel, aby padli k zemi a nehýbali se. Instruktor sledoval sebemenší náznak pohybu. Jakýkoli pohyb by později vyústil v závažné následky. Oddíl protrpěl v žáru více než dvě hodiny s narůstající zlobou a rozhořčením vůči svému vedoucímu.

O mnoho měsíců později vedl náš přítel svůj vlastní oddíl vietnamskou džunglí. To už nebyl výcvik, ale realita. Z okolních vysokých stromů začaly svištět střely. Celý oddíl okamžitě padl k zemi.

Co nepřítel hledal? Pohyb. Jakýkoli pohyb by vyprovokoval střelbu. Přítel nám řekl, že když propocený nehybně ležel v džungli na zemi a několik dlouhých hodin tam čekal na setmění, v myšlenkách se vrátil k základnímu výcviku. Vzpomněl si na silný odpor, který pociťoval k instruktorovi výcviku. Nyní pociťoval nesmírnou vděčnost – za to, čemu ho naučil a jak ho na tuto kritickou situaci připravil. Instruktor výcviku našeho přítele a jeho oddíl moudře vybavil schopností vědět, co dělat uprostřed boje. V podstatě našemu příteli zachránil život.

Jak můžeme pro naše děti učinit po duchovní stránce totéž? Jak můžeme více usilovat o to, abychom je učili, posilovali a připravovali dlouho před tím, než vkročí na bojiště života?¹⁵ Jak je můžeme vyzvat, aby se „posunuly dost daleko“? Nebylo by lepší, aby se zapotily v bezpečném studijním prostředí domova, než aby krvácely na bojištích života?

Vzpomínám na doby, kdy jsme se s manželem ve své upřímné snaze pomoci našim dětem žít podle evangelia Ježíše Krista cítili jako instruktoři výcviku. Prorok Jákob zřejmě vyjádřil tytéž pocity, když řekl: „Toužím po blahu duší vašich. Ano, velmi se o vás strachuji; a vy sami víte, že tomu tak bylo vždy.“¹⁶

Zatímco budou děti růst a dosahovat pokroku, jejich přesvědčení bude zpochybňováno. Když však budou správně vybaveny, budou moci růst ve víře, odvaze a důvěře i během silného protivenství.

Alma nás učil, abychom „[připravovali] mysl svých dětí“.¹⁷ Připravujeme dorůstající pokolení, aby byli budoucími zastánci víry, aby rozuměli tomu, že jsou „svobodni, [aby] jednali sami za sebe – [zvolili] si cestu věčné smrti nebo cestu věčného života“.¹⁸ Děti si zaslouží porozumět této veliké pravdě – věčnost není tím, v čem je dobré se mýlit.

Kéž naše obyčejné, a přesto zásadní rozhovory pomáhají našim dětem „těšiti se ze slov věčného života“ nyní, aby se mohly těšit „z věčného života ve světě, který přijde, a to z nesmrtelné slávy“.¹⁹

Když své děti vychováváme a připravujeme, tak dáváme prostor jejich svobodě jednání, milujeme je celým srdcem, učíme je Božím přikázáním a Jeho daru pokání a nikdy to s nimi nevzdáváme. Není to nakonec způsob, jakým Pán jedná s každým z nás?

Tlačme se kupředu se stálostí v Kristu s vědomím, že skrze našeho milujícího Spasitele můžeme mít „dokonalý jas naděje“.²⁰

Svědčím o tom, že On je vždy onou odpovědí. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.