Motýli, slova a andělé s hřejivými přikrývkami
Byla jedna žena, která chtěla mít krásného motýla. Jenže nechápala a nedokázala vidět krásu malé housenky ani ocenit propracovanost kukly. Neporozuměla tomu, že s lidmi je to jako s vývojem motýla. Někteří lidé možná nikdy nepoznají, jak krásný motýl z druhých lidí kolem nich jednou mohl být. Nevidí. Nevšímají si. A možná i pohrdají malými chlupatými housenkami různých barev a jejich trochu nenápadnými kuklami, které jim mnohdy nestojí ani za povšimnutí. Jiní dostanou příležitost zažít ten zvláštní moment, kdy se z kukly vyklube nádherný motýl. Jenže postupně se ta jeho motýlí krása vytrácí, zevšední.
Nebeský Otec má rád všechny své děti. Jak můžeme číst v písmech, váží si každého člověka stejně. Nezáleží Mu na našem původu, barvě pleti, pohlaví, vzdělání, vzhledu nebo čemkoli jiném. „Vizte, Pán oceňuje veškeré lidstvo stejně; ten, kdo je spravedlivý, je Bohem oblíben.“ A o několik veršů dále čteme: „A miluje ty, kteří chtějí, aby byl jejich Bohem.“ (1. Nefi 17:35, 40.) Když si Jeho děti navzájem ubližují, zarmucuje Ho to.
V Drahocenné perle v Mojžíšovi (7:32–33) jsme svědky rozhovoru Pána a Enocha, při kterém Pán plakal. Enocha překvapilo, že Pán může plakat, když je svatý, ale Pán láskyplně Enochovi vysvětlil důvod svého pláče: „Viz tyto bratří své; jsou dílem mých vlastních rukou, a já jsem jim dal poznání jejich v onen den, kdy jsem je stvořil; a v zahradě Eden jsem dal člověku svobodu jednání; A bratřím tvým jsem řekl, a také jsem jim dal přikázání, že mají milovati jeden druhého a že si mají vyvoliti mne, Otce svého; ale viz, jsou bez citu a nenávidí svou vlastní krev.“
Jak můžeme zraňovat slovy
„Když jsou zraňována těla a duše, v nebi i na zemi se ozývá pláč.“ (Jason B. Whiting)
V Jakubovi 3:5 v Novém zákoně čteme: „Tak i jazyk [také] malý oud jest. … [Ale vizte] maličký oheň, kterak veliký les [může spálit].“ Málokdy se stane, že něco, co projde ohněm, vypadá poté stejně jako dříve. Stejně tak je to i s našimi slovy. Pokud naše slova ubližují a zraňují, je to, jako bychom zapálili oheň, a následky mohou být značné. Mohou mít vliv nejen na nás, ale mohou ovlivnit i další generace. Je spousta rodin, kde zraňující slova přinesla komunikační propast a odcizení přetrvává dlouhé roky. Přemýšlejme proto o tom, co říkáme, ale i o způsobu, jak naše slova mohou na druhé působit. Naučme se neříct nic, pokud nemůžeme říct nic hezkého. Pokud nás svrbí jazyk a máme nutkání někomu něco nepěkného vrátit, nedělejme to, naučme se mlčet. „Oko za oko“ není cestou, kterou nám ukázal Spasitel. Buďme mírotvorci, „zakladatelů ohně“ běhá po světě víc než dost, nezvedejme jejich počty.
Starší Jeffrey R. Holland vysvětlil: „Jakub samozřejmě neměl na mysli, že náš jazyk je vždy zlovolný, ani že vše, co říkáme, je plné ‚jedu smrtelného‘. Ale jasně říká, že přinejmenším něco z toho, co říkáme, může být destruktivní, dokonce jedovaté. … Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů jednotně a jednoznačně odsuzuje fyzické týrání nebo zneužívání. Pokud lze něco odsoudit ještě více, pak ještě důrazněji zavrhujeme veškeré formy sexuálního zneužívání. Dnes bych chtěl zavrhnout slovní a emocionální zneužívání, ať již se tak chová kdokoli vůči komukoli.“ (Jeffrey R. Holland, Jazyk andělů, generální konference, květen 2007.)
Jak mluvíme s dětmi a o dětech
Starší Holland upozorňuje také na to, že musíme být velmi opatrní, když mluvíme s dětmi. Učí nás: „To, co řekneme anebo neřekneme, jak to řekneme a kdy, velmi, velmi významně ovlivňuje to, jak dítě pohlíží samo na sebe. Je to však dokonce ještě důležitější pro utváření víry dítěte v nás a jeho víry v Boha. … Nikdy mu ani z legrace neříkejte, že je tlusté nebo hloupé nebo líné nebo obyčejné. Nikdy byste to neudělali ve zlém úmyslu, ale děti si to pamatují a mohou se trápit celá léta ve snaze na to zapomenout – a odpustit. A snažte se neporovnávat své děti, i když si myslíte, že vám to docela jde. Můžete třeba s tím nejlepším úmyslem říci: ‚Zuzka je hezká a Sandra je chytrá,‘ ale Zuzka si bude pamatovat jen to, že není chytrá, a Sandra jen to, že není hezká. Chvalte každé dítě osobně za to, jaké je, a pomozte mu uniknout naší společenské posedlosti týkající se srovnávání se s druhými, soutěžení a pocitu, že nejsme nikdy dostatečně dobří.“ (Jeffrey R. Holland, Jazyk andělů, generální konference, květen 2007.)
Ježíšova slova v Matoušově evangeliu znějí jasně: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Matouš 25:40.)
Andělé s hřejivými přikrývkami
I v těch nejosamělejších bitvách, které vedeme, je tu vždy někdo, kdo si je velmi dobře vědom toho, čím procházíme, a je nám nablízku. Sestra Becky Cravenová říká: „Beránek Boží, také známý jako Dobrý pastýř, zná ve svém stádu každého. Ve chvílích, kdy potřebujeme pomoc, často posílá pozemské anděly. … Ve světě, jenž tolik potřebuje pokoj, mohou naše vlídná slova a soucitné a laskavé skutky působit na druhé jako zabalení do hřejivé přikrývky.“ (Becky Cravenová, Vánoční zasvěcující shromáždění s Prvním předsednictvem 2020.)
Když se někdy cítím „vnitřně zraněná“, smutná, nepochopená nebo jakkoli cítím, že „to nejsem já“, ať už je příčinou cokoli, nebo naopak pociťuji vděčnost díky tomu, co mi Bůh dal, pustím si svoji oblíbenou hudbu. A někdy cítím, jak se ta moje „zraněná křídla“ začínají hojit, a potom, v kombinaci s tím vším, co mi pomáhá, mohu opět „vzlétnout“ a pokračovat dál. Jindy cítím, jak mi stékají slzy po tváři, ne vždy kvůli bolesti, kterou mohu prožívat, ale díky tomu, že pociťuji Jeho lásku a to, jak proměňuje moje srdce, abych se Mu mohla více přiblížit.
Jsem vděčná za to, že můžeme pociťovat různé emoce, abychom znali protiklad ve všech věcech, abychom alespoň z části mohli pocítit, co pociťoval Spasitel, když se za nás všechny obětoval a trpěl, abychom tak jako On trpět nemuseli. A tak jsou občasné zastávky, které strávíme v našich osobních Getsemanech, součástí našeho pozemského putování. Jsem velmi vděčná za znalost, kterou díky evangeliu mám, a Nebeskému Otci za anděly, kteří mě na té mé cestě doprovázejí a pomáhají mi v tom, abych se díky nim naučila „létat“, milovat, obětovat, vidět druhé Jeho očima, naslouchat, růst, věřit si, být vděčnější, trpělivější, vnímavější, laskavější … více podobná Spasiteli.
Během svého putování životem jste možná, stejně jako já, takové anděly potkali. Jsem velmi vděčná za „anděly s hřejivými přikrývkami“ – se jménem i beze jména, anděly z ulice, z řad blízkých i vzdálených přátel, z naší rodiny a všech těch, kteří dokázali ocenit krásu „malé housenky“, dali prostor „kukle“ a všemu tomu, co se v ní děje uvnitř, i když to navenek vypadalo, že se neděje vůbec nic.
Kéž bychom druhým, ale i sami sobě, dávali více soucitu, pochopení, lásky a trpělivosti. Nebeský Otec ví o každém z nás. Zná čas, který potřebujeme k tomu, abychom se učili různým věcem a pochopili vlastní cenu, která je veliká a neodvíjí se v žádném případě od toho, jak nás vidí nebo nedokáží vidět a vnímat druzí lidé.
Kéž se Mu dokážeme každý den přibližovat tím, jak se chováme k sobě i k druhým, jak mluvíme, i tím, co děláme. Nebeský Otec nás miluje a bude nám v našem odhodlání být lepšími pomáhat.
Každý z nás se může stát nádherným „motýlem“. Jen to vidět, u sebe i u druhých.