Síla příkladu

Agim Deda, Tirana, Albánie

Věděl jsem, že do Církve mohu manželku přivést jedině prostřednictvím vlastního příkladu. Když jsem změnil své chování, začala pociťovat Ducha Božího.

Když jsem šel jednoho dne do práce, spatřil jsem na ulici dva mladé muže, kteří kázali slovo Boží. Zastavili mě a zeptali se, zda bych se chtěl dozvědět více o Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. V té době jsem netušil, kam má rodina směřuje. Neměli jsme žádný duchovní kompas, který by nám ukazoval cestu.

Toho dne ráno jsem pil alkohol, takže si z toho, co mi misionáři říkali, mnoho nepamatuji. Společně se svým telefonním číslem mi však dali i Knihu Mormonovu a brožurku o Proroku Josephu Smithovi. Později toho dne jsem se pustil do čtení. Když jsem četl Knihu Mormonovu, cosi se dotklo mé duše a já jsem byl naplněn úžasem z toho, jak mohl mít čtrnáctiletý chlapec takto mimořádné vidění.

Hledal jsem pravdu, a tak jsem se začal s misionáři scházet. Po absolvování většiny lekcí jsem věděl, že se musím dát pokřtít. Když se však den mého křtu přiblížil, měli jsme lekci, která se mi neposlouchala snadno. Týkala se Slova moudrosti.

Neposlouchala se mi snadno, protože jsem hodně pil. Prostředí v mé práci bylo náročné. Všichni moji spolupracovníci pili, a tak jsem pil také. Po práci jsem často chodil pít a domů jsem se vracel pozdě v noci.

Misionáři ale odvedli skvělou práci. Stále je mám za to rád. Učili mě, že Bůh si přeje, abychom byli silní, a že nám Slovo moudrosti dal proto, aby nám požehnal. Být poslušen tohoto zákona pro mě bylo opravdu těžké, ale postupně jsem s tím začal. Vzpomínám si, jak jsem misionářům každý den volal, informoval je o svém pokroku a říkal jim, že jsem ten den nepil. Měli z mého pokroku velikou radost.

S jejich pomocí jsem se dal pokřtít a vstoupil jsem do stáda Ježíše Krista. V ten překrásný den jsem pociťoval Ducha! Když jsem však vstupoval do Církve, byl jsem sám. Přál jsem si, aby se ke mně připojila i moje rodina.

Když jsem o Církvi mluvil se svou ženou Clirimou, zpočátku mě neposlouchala. Její dědeček patřil k jinému náboženství a ona si kladla otázku, proč vůbec Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů do Albánie přišla. Věděl jsem, že k evangeliu ji mohu přivést jedině prostřednictvím vlastního příkladu. Prostřednictvím našich skutků mohou druzí vidět, kým ve skutečnosti jsme.

Když jsem přestal s alkoholem a začal chodit po práci dříve domů, Clirime si všímala, jak se měním. Díky změnám, které jsem dělal, začala pociťovat Ducha Božího, když jsem jí vyprávěl o Církvi. Nedokáži popsat, jakou jsem měl radost, když mi jednoho dne řekla, že se také chce dát pokřtít. Zanedlouho začala mít lekce s misionáři, které jsem jim pomáhal učit. Zvláště velikou radost jsem měl, když si stanovila datum svého křtu – šest měsíců poté, co jsem byl pokřtěn já.

Díky jejímu křtu a křtu našich dvou dětí, jakmile dosáhly osmi let, jsem měl pocit, že se můžeme stát věčnou rodinou. Křest však byl teprve začátek. Věděli jsme, že chceme-li se připravili na vstup do chrámu, musíme následovat Boha do konce života, dodržovat přikázání, chodit na shromáždění, přijímat svátost, sloužit v povoláních, číst písma a dále se učit o smlouvách a plánu spasení.

Dalším nádherným dnem byl den, kdy jsme byli jako rodina zpečetěni v chrámu Frankfurt v Německu. V chrámu jsem do větší hloubky porozuměl plánu štěstí, který pro nás Bůh má, a pocítil jsem Jeho lásku.

Stále vzpomínám na sliby, které jsme s Clirimou v chrámu uzavřeli. V mysli se k nim vracím pokaždé, když se něco nedaří nebo když procházíme těžkostmi.

Jako rodina se snažíme žít ve vzájemném souladu, protože takový pocit jsme zažili v chrámu. Pokaždé, když si na chrám vzpomenu, se cítím šťastný a požehnaný. Vím, že Bůh skutečně žije, miluje nás a přeje si, abychom byli šťastní.