Hledání božského záměru v naší „neideální“ rodině

Jenet Ericksonová

docentka na katedře církevní historie a nauky na Univerzitě Brighama Younga

To, že ve smrtelnosti nemáme „ideální“ rodinu, může být bolestivé, avšak skutečnosti svého života můžeme využívat k tomu, abychom lnuli blíže ke Spasiteli.

Nic nevyvolává hlubší pocity smysluplnosti, radosti, touhy a bolesti než vztahy, které mají největší význam pro naši zkušenost zde ve smrtelnosti – naše vztahy rodinné. A jelikož na těchto vztazích tak moc záleží, inspirovalo to naše církevní vedoucí k sepsání dokumentu „Rodina – prohlášení světu“.¹ Pravdy v něm obsažené přinášejí svědectví o milujícím Otci, jenž si velmi přeje, abychom poznali božské vzory, které vedou k věčnému štěstí v rodinném životě.

President Henry B. Eyring, druhý rádce v Prvním předsednictvu, učil: „Náš Otec miluje své děti, a proto nás nenechává, abychom se dohadovali, na čem v tomto životě záleží nejvíce, pokud jde o to, kde by naše pozornost mohla přinést štěstí nebo kde by naše lhostejnost mohla přinést žal.“² To zahrnuje bezpočet posvátných rolí v rodině, které v tomto životě můžeme mít: roli dcery nebo syna, sestry nebo bratra, matky nebo otce, tety nebo strýce, babičky nebo dědečka.

Pravdy obsažené v prohlášení o rodině osvětlují cestu k „věčnému ideálu“, po kterém mnozí z nás hluboce touží – po pevných a šťastných věčných rodinných vztazích. Problém je, že žijeme v „realitě smrtelnosti“. A propast mezi „skutečností“ a „ideálem“ nám může způsobovat bolest. Prohlášení o rodině možná někdy nebudeme vnímat jako světlo, které nás má vést, ale jako trpkou připomínku toho, v čem při naplňování tohoto „ideálu“ selháváme.

Možná, že toužíme po manželství, ale přitom máme pocit, že je nám nedostupné.
Možná jsme již do manželství vstoupili, ale zažili jsme zdrcující rozvod.
Možná toužíme po dětech, ale nemůžeme je mít.
Možná jsme byli v rámci svých rodinných vztahů, kterým jsme důvěřovali, zneužíváni nebo týráni.
Možná jsme zažili či zažíváme značnou bolest kvůli rozhodnutím, která učinil někdo z milovaných členů naší rodiny.
Možná se cítíme rozděleni navzdory svému maximálnímu úsilí naše milované sjednotit.
Možná se dokonce cítíme sklíčeně kvůli nenaplněným touhám a slibům.

Ve skutečnosti všichni ve svém rodinném životě zakusíme těžkosti, bolest a zármutek – někteří více než ostatní. Do určité míry se všichni míjíme s ideálními vzory nastíněnými v prohlášení o rodině.

To, co si však možná neuvědomujeme, je božský záměr, který se v této skutečnosti skrývá.

Hledejme Spasitele a podvolujme se Mu

Jakožto svobodná žena, která mnoho let toužila uzavřít sňatek a mít děti, jsem si přála dosáhnout ideálů rodinného života představených v prohlášení o rodině, a také jsem věřila, že to je hlavním účelem mého života. Avšak navzdory mému nejupřímnějšímu úsilí se mi zjevně nedařilo je naplňovat způsobem, jakým podle mého názoru měly být naplňovány. Tento vnitřní boj mi způsoboval bolest.

V té době jsem ještě neviděla ono zázračné dílo, které Pán prostřednictvím tohoto boje uskutečňoval v mém srdci.

Když se ohlížím na svůj život, vidím, že mé nenaplněné touhy hrály posvátnou roli v tom, jak se mé srdce přiklánělo k Vykupiteli, u něhož jediného jsem mohla najít pokoj a vedení a prohloubit svou důvěru v Jeho dokonalou lásku a uschopňující moc. Každodenní modlitby a studium písem, a zvláště slova z generální konference se staly záchranným lanem, jež mi poskytovalo naději a udávalo směr. Cítila jsem se nucena obracet se ke slovům svého patriarchálního požehnání – a dalších kněžských požehnání – abych našla lásku a vedení, které mi na míru poskytoval můj Věčný Otec.

Když jsem Pánovi vylévala své srdce, a to i ve chvílích, kdy jsem se cítila pokoušena, abych se od Něho zahořkle odvrátila, mi do mysli i do srdce přicházela posvátná vnuknutí, jež mě ujišťovala o tom, že On ví, jak se mi právě daří, že má pro můj život nádherný plán a že Mu mohu důvěřovat. Smluvní sounáležitost³ s mým Vykupitelem se stala prostředkem, jímž do mého života proudil hluboký pokoj a radost převyšující veškeré ostatní zdroje naplnění či štěstí.

Uvědomila jsem si, že ačkoli jsem se domnívala, že účelem mého života je dosáhnout snů o ideální rodině, Pán zprostředkovával něco, co starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů nazval základním účelem smrtelnosti. S využitím citátu krále Beniamina vysvětlil: „Můžeme říci, že tím základním účelem… je stát se ‚svatým skrze usmíření Krista Pána‘, což bude vyžadovat, abychom se stali ‚jako dítě, poddajným, mírným, pokorným, trpělivým, plným lásky, ochotným podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na něj vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému‘.“⁴

Moje potřeba dobrat se pomoci a síly od Spasitele mě vedla k tomu, abych vyhledala a zakusila Jeho srdce oplývající poddajností, mírností, pokorou, trpělivostí a láskou. Při tom všem mě proměňovala Jeho uschopňující moc. A pravdou je, že právě toto bylo tím, co jsem si nejvíc přála. To, co se zdálo tak „neideální“, ve skutečnosti vydláždilo cestu k tomu nejkrásnějšímu „ideálu“.

Podobnou pravdu popsal můj přítel a kolega Ty Mansfield. Jakožto muž, který pociťuje přitažlivost k osobám stejného pohlaví, byl Ty svědkem duchovního růstu, ke kterému může docházet, když svůj život ukotvíme v Ježíši Kristu a ochotně Mu odevzdáme celé své srdce a dovolíme Mu, aby veškeré naše obtížné zážitky a zkušenosti posvěcoval pro naše dobro. V případě Tye to začalo tím, že ho Duch učil, že „ať už se [ožení], nebo ne, Bůh [ho] nekonečně miluje a přijímá. [Jeho] zodpovědností bylo nadále žít den za dnem a přitom usilovat o vedení Ducha a řídit se jím.“⁵ Důvěra v Boha nakonec Tye přivedla k uzavření radostného, nádherného a věčného manželství s jeho manželkou.

Rozvíjejme hlubší vztah se Spasitelem

I já jsem se nakonec vdala, přestože jsem si nebyla jistá, zda k tomu vůbec někdy doje. Ale během oněch let od doby, kdy jsem byla připečetěna ke svému manželovi, byla potřeba hlubokého zakotvení v Ježíši Kristu stále aktuální, ne-li ještě potřebnější. Znovu jsem u Něho začala hledat pokoj, jelikož jsem se potýkala s neplodností. Nevěděla jsem, zda vůbec někdy budu moci v rodinném životě bez dětí prožívat radost, ve kterou jsem doufala. Ale i poté, co nám bylo s manželem požehnáno příchodem dvou dětí, jsem se jako matka často zaměřovala na své slabosti. Přestože jsem konečně měla, co jsem si vždy přála, zdálo se, že ona propast mezi „ideálem“ a „skutečností“ se prohlubuje.

Tyto okolnosti mě podnítily k tomu, abych přehodnotila své chápání účelů smrtelnosti a božsky stanovených procesů, skrze něž rosteme. Možná, že účelem života ve skutečnosti není dosáhnout ideální rodiny. Možná, že ideální stav ve smrtelnosti ani neexistuje. Možná, že rodina je spíše příležitostí k pokroku.

Možná, že skutečnost, kterou tak bolestivě vnímáme jako „ne úplně ideální“, nakonec naplňuje onen posvátný účel spočívající v podněcování růstu, který potřebujeme k tomu, abychom opravdu mohli žít v „ideálních“ vztazích. Možná, že ona moc spočívá ve faktu, že hluboká propast mezi skutečností a ideálem je pozváním k prohloubení našeho vztahu s Ježíšem Kristem, kde On uzdravuje a posvěcuje to, co se zdá být rozbité, a při tom všem v nás prohlubuje moudrost, sílu a lásku. Jako zázrakem se pouze a jedině prostřednictvím Jeho milosti a vykoupení můžeme stát takovými lidmi s takovými vztahy, o něž budeme usilovat v nebi.

Došla jsem k závěru, že „dokonalost“ v rodinných vztazích není ve skutečnosti možná pro nikoho – alespoň ne v tomto životě. Avšak poctivost, bezúhonnost a opravdová blízkost možné jsou. Předstírání nebo očekávání dokonalosti ve skutečnosti narušuje opravdovou blízkost s Bohem, s naší rodinou a s druhými lidmi. Když naopak dovolíme, abychom byli vnímáni tak, jak nás skutečně vnímají Kristus, naše rodina a druzí lidé, a to i s tím, „co není úplně ideální“, můžeme do svého života zvát Jeho posvěcující moc. Můžeme zakoušet Jeho zázračnou moc usmiřovat neřešitelné, naplňovat nás Jeho láskou a proměňovat nás v bytosti, které mají hlubší vztahy s Ním a se svými blízkými.

Možná, že tím nejposvátnějším účelem prohlášení o rodině je ujistit nás o tom, že díky Ježíši Kristu může být „ideální“ rodina pro každého z nás věčným určením.

Jakožto milovaní synové a milované dcery nebeských rodičů všichni patříme do nebeské rodiny. Naše jedinečná zkušenost ve smrtelnosti je nezbytnou součástí plánu našeho Otce pomáhat nám v růstu a „nakonec naplnit [naše] božské určení jakožto [dědiců] věčného života“⁶ – jímž je stejně krásný rodinný život, jejž zažívá On, avšak odlišný od zdánlivého ideálu, který zakoušíme ve svých stávajících rodinných vztazích. Jak prohlásil starší D. Todd Christofferson z Kvora Dvanácti apoštolů: „Usmíření Ježíše Krista předem počítalo se vším strádáním a ztrátami, a nakonec těm, kteří se obracejí ke Kristu, všechno vynahradí. Nikdo není předurčen k tomu, aby obdržel něco méně než vše, co Otec pro své děti má.“⁷

Tak jako to Pán slíbil Jákobovi uprostřed zkoušek v jeho „ne úplně ideální“ rodině, ujišťuje Jeho smluvní vztah s námi i nás: „Já jsem s tebou, a ostříhati tě budu, kamžkoli půjdeš, a přivedu tě zase do země této; nebo neopustím tebe, až i učiním, což jsem mluvil tobě.“ (Genesis 28:15.) Budeme-li Ho následovat, bez ohledu na to, jak vypadá naše nedokonalá skutečnost, On nás „nenechá odejít“, dokud se v plné míře nestaneme tím, kým toužíme být, na věky spojeni rodinnými pouty velkolepé radosti.