Pouze podle zásad spravedlivosti

Starší Larry Y. Wilson

Sedmdesátník

Moudří rodiče své děti připravují tak, aby se bez nich jejich děti obešly. Zatímco si děti osvojují duchovní vyspělost nutnou pro správné používání svobody jednání, poskytují jim rodiče příležitosti krůstu.

Asi měsíc poté, co jsme se s manželkou vzali, jsme podnikli dlouhou cestu autem. Ona řídila a já jsem se snažil relaxovat. Říkám snažil jsem se, protože dálnice, po které jsme jeli, byla proslulá rychlostními radary a manželka měla tenkrát mírnou tendenci k poněkud rychlé jízdě. Řekl jsem jí: „Jedeš moc rychle. Zpomal.“

Moje novomanželka si pomyslela: „Už řídím téměř 10 let a kromě učitele autoškoly mi ještě nikdy nikdo neřekl, jak mám řídit.“ A tak odpověděla: „Co tě opravňuje, abys mi říkal, jak mám řídit?“

Upřímně řečeno, její otázka mě zaskočila. A tak, abych se co nejlépe ujal svých nových zodpovědností jakožto ženatého muže, jsem řekl: „Asi protože jsem tvůj manžel a mám kněžství.“

Bratří, dám vám jeden tip: pokud se někdy dostanete do podobné situace, tak toto není ta správná reakce. A jsem rád, že mohu říci, že to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem takovou chybu udělal.

V Nauce a smlouvách je vysvětleno, že právo používat kněžství v rodině i jinde je přímo spojeno se spravedlivostí našeho života: „Moci nebeské nemohou býti ovládány ani používány, pouze podle zásad spravedlivosti.“¹ Dále se píše, že tuto moc ztrácíme, pokud uplatňujeme „moc nebo panství nebo donucování duší [druhých] v jakékoli míře nespravedlivosti“².

V písmech se píše, že musíme vést podle „zásad spravedlivosti“. Tyto zásady se týkají všech vedoucích v Církvi i všech otců a matek v jejich rodině.³ Když nad někým uplatňujeme moc nespravedlivým způsobem, ztrácíme právo na Ducha Páně i na jakoukoli pravomoc, kterou od Boha máme.⁴ Můžeme si myslet, že tyto metody používáme pro dobro toho, nad kým „moc uplatňujeme“. Kdykoli se ale snažíme donutit ke spravedlivosti někoho, kdo může a má používat vlastní mravní svobodu jednání, jednáme nespravedlivě. V případě, že stanovení pevných hranic pro někoho jiného je v pořádku, pak se tyto hranice mají stanovit s láskyplnou trpělivostí a způsobem, který druhé učí věčným zásadám.

Nemůžeme zkrátka nutit druhé, aby dělali to, co je správné. Písma jasně ukazují, že toto není podle způsobu Božího. Donucení vyvolává nelibost a odpor. Vyjadřuje nedůvěru a způsobuje, že se lidé cítí neschopně. Když ti, kteří chtějí ovládat druhé, pyšně předpokládají, že o druhých ví všechno nejlépe, příležitosti k výuce se tím ztrácejí. V písmech se píše, že uplatňování nespravedlivého panství „je v povaze a je sklonem téměř všech lidí“⁵, a proto máme mít na paměti, že je snadné se do této pasti chytit. I ženy mohou uplatňovat nespravedlivé panství, i když se v písmech píše o tomto problému zvláště ve spojitosti s muži.

Nespravedlivé panství často doprovází neustálé kritizování a odpírání uznání či lásky. Ti, s nimiž se takto jedná, mají pocit, že se takovým vedoucím nebo rodičům nemohou ničím zavděčit a že nic nedělají správně. Moudří rodiče musí zvážit, kdy jsou děti připraveny začít používat vlastní svobodu jednání v konkrétních oblastech svého života. Pokud ale rodiče ve všem rozhodují sami a považují to za své „právo“, výrazně tím omezují růst a rozvoj svých dětí.

Děti máme doma jen na omezenou dobu. Pokud jim otěže mravní svobody jednání předáváme až ve chvíli, kdy z domova odcházejí, čekali jsme příliš dlouho. Pokud jim doma nikdy nebylo dovoleno činit důležitá rozhodnutí, pak schopnost činit moudrá rozhodnutí nezískají ze dne na den. Tyto děti se často proti donucování vzpírají nebo jsou ochromeny neschopností rozhodovat se samy.

Naše rodina měla zkušenost, která nás naučila, jak dětem pomáhat rozvíjet schopnost rozhodovat se. Když naše dcera Mary dospívala, byla vynikající fotbalistkou. V jednom roce se její tým dostal do boje o mistrovský titul a, světe div se, tento zápas se měl hrát v neděli. Jako mladá žena se Mary již mnoho let učila, že sabat je dnem odpočinku a duchovní regenerace, nikoli rekreace. Přesto ale cítila nátlak ze strany trenérů a spoluhráčů, aby hrála, a také si přála nezklamat svůj tým.

Zeptala se nás, co má dělat. Manželka i já jsme se za ni mohli snadno rozhodnout. V tomto případě jsme se však po zvážení a modlitbě rozhodli, že naše dcera je připravena přijmout duchovní zodpovědnost za své vlastní rozhodnutí. Přečetli jsme si s ní některé verše z písem a povzbuzovali jsme ji, aby se o to pomodlila a aby to zvážila.

Po několika dnech nám oznámila své rozhodnutí. V neděli zápas odehraje. Tak, a co teď? Po dalším rozhovoru a poté, co jsme získali ujištění od Ducha, jsme udělali to, co jsme slíbili, a dovolili jsme jí, aby své rozhodnutí hrát uskutečnila. Když zápas skončil, Mary se pomalu blížila k matce, která na ni čekala. „Mami,“ řekla, „to byl hrozný pocit. Takhle už se nikdy cítit nechci. V neděli už nikdy žádný zápas hrát nebudu.“ A také nehrála.

Mary nyní zásadu svěcení dne sabatu přijala za svou. Kdybychom ji donutili nehrát, připravili bychom ji o vzácnou a mocnou příležitost naučit se něco o Duchu.

Jak vidíte, pomáhat dětem správně používat svobodu jednání vyžaduje, abychom je naučili, jak se mají modlit a získávat odpovědi na své modlitby. Musíme je také učit o hodnotě a účelu poslušnosti i o všech ostatních základních zásadách evangelia.⁶

Při výchově dětí jsme se rozhodli, že naším nejdůležitějším cílem bude pomoci jim navázat své vlastní spojení s nebem. Věděli jsme, že se nakonec budou muset spoléhat na Pána, ne na nás. Brigham Young řekl: „Kdybych měl stanovit prioritu mezi všemi povinnostmi, které jsou od dětí lidských vyžadovány, … na první a nejpřednější místo bych dal povinnost hledat Pána, našeho Boha, dokud neotevřeme stezku komunikace z nebe na zem – od Boha ke své vlastní duši.“⁷

Mary získala odpovědi na modlitby již dříve, v jiných situacích, a tak jsme věřili, že v životě naší dcery se tato stezka komunikace s nebem již rozvíjí. Získala tedy z tohoto zážitku pozitivní ponaučení a byla připravena rozhodovat se v budoucnosti lépe. Bez tohoto spojení s Duchem by si děti i dospělí mohli zdůvodňovat ve jménu používání svobody jednání celou řadu špatných rozhodnutí. Zaslíbení z písem zní, že „ti, kteří jsou moudří … a vzali si Svatého Ducha za průvodce svého … [nebudou] oklamáni“⁸.

Dalším a tragickým vedlejším účinkem nespravedlivého panství může být ztráta důvěry v Boží lásku. Znám některé lidi, kteří byli vystaveni vlivu náročných a dominantních vedoucích nebo rodičů, a proto pro ně bylo těžké pociťovat právě tu lásku Nebeského Otce, která by jim na cestě spravedlivosti byla oporou a motivací.

Máme-li těm, za které jsme zodpovědni, pomáhat navázat ono nesmírně důležité spojení s nebem, musíme být takovými rodiči a vedoucími, jací jsou popsáni ve 121. oddílu Nauky a smluv. Musíme jednat „pouze přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou“⁹. President Henry B. Eyring řekl: „Mladým lidem můžeme nejvíce pomoci tím, že jim umožníme pocítit naši důvěru v to, že jsou na cestě domů k Bohu a že to dokáží zvládnout.“¹⁰

Když přemýšlíme o zásadách, kterými se máme řídit v Církvi i doma, dovolte mi na závěr uvést příklad z biografie presidenta Thomase S. Monsona. Ann Dibbová, dcera Monsonových, říká, že když i dnes vstoupí do dveří domu, ve kterém vyrůstala, její otec ji dodnes vítá slovy: „Á, podívejme se, kdo přišel. To jsme rádi, že je tu – no není nádherná?“ Ann dále říká: „Rodiče mi vždy něco pochválí; nezáleží na tom, jak vypadám nebo co jsem právě dělala. … Když jdu navštívit rodiče, vím, že mne milují, že mne pochválí, že jsem u nich vítaná, že jsem doma.“¹¹

Bratři a sestry, toto je Pánův způsob. I v případě, že s vámi bylo v minulosti špatně zacházeno, vím, že Pán chce, abyste k Němu přišli.¹² Všichni jsou milováni. Všichni jsou vítáni. Ve jménu Ježíše Krista, amen.