Uchovávejte to v posvátnosti
Starší Paul B. Pieper
Sedmdesátník
S posvátnými věcmi je nutné zacházet světší péčí, světší vážností a světší úctou.
Asi 1500 let před Kristem upoutal na svazích hory Oréb pozornost jednoho pastýře hořící keř. Toto setkání s Bohem zahájilo proměnu Mojžíše – z pastýře se stává prorok a z pasení ovcí se stává shromažďování Izraele. O třináct set let později nadchlo jistého privilegovaného mladého kněze na královském dvoře svědectví jednoho odsouzeného proroka. Díky onomu setkání se z Almy, veřejného úředníka, stává služebník Boží. Téměř o 2 000 let později odešel 14tiletý chlapec do lesa, aby hledal odpověď na upřímnou otázku. Událost, k níž v onom lesnatém háji došlo, přivedla Josepha Smitha na cestu prorockého povolání a znovuzřízení.
Život Mojžíše, Almy a Josepha Smitha se díky setkání s božským vlivem změnil. Tyto zážitky je posilovaly, aby v průběhu života zůstali věrnými Pánu a Jeho dílu, navzdory obrovskému protivenství a následným těžkým zkouškám.
Naše zážitky s božským vlivem možná nebudou tak bezprostřední nebo dramatické, ani naše zkoušky asi nebudou tak hrůzostrašné. Avšak podobně jako v případě těchto proroků závisí naše síla vytrvat ve víře na tom, zda rozpoznáme to, co obdržíme shůry, a zda si to uchováme v paměti a v posvátnosti.
Dnes jsou pravomoc, klíče a obřady na zemi znovuzřízeny. Máme také písma a zvláštní svědky. Ti, kteří hledají Boha, mohou obdržet křest na odpuštění hříchů a konfirmaci „vkládáním rukou pro křest ohněm a Duchem Svatým“. (NaS 20:41.) Díky těmto drahocenným znovuzřízeným darům budou naše setkání s božským vlivem většinou zahrnovat třetího člena Božstva – Ducha Svatého.
Nikdy nejsem sám, když Duchu naslouchám,
klid a ochranu dá vždy nám.
(„Hlas tichý, hlas jemný“, Písně pro děti, 35.)
Ať jsme Duchem vedeni,
co je pravda, učeni.
O Kristu ať zapíše
svědectví nám do duše.
(„Let the Holy Spirit Guide“, Hymns, č. 143)
Když hledáme odpovědi od Boha, pociťujeme tichý a jemný hlas, který našemu duchu našeptává. Tyto pocity – tyto dojmy – jsou tak přirozené a jemné, že je můžeme přehlédnout nebo je přičítat rozumu či intuici. Tato osobní poselství svědčí o Božské osobní lásce a zájmu, který chová ke všem svým dětem i k jejich osobnímu poslání ve smrtelnosti. Když denně přemýšlíme o těchto dojmech, které přicházejí od Ducha, a když si je zaznamenáváme, pomáhá nám to ve dvou směrech: 1) pomáhá nám to rozpoznat naše osobní setkání s božským vlivem a 2) uchovat o tom záznam pro sebe a pro své potomstvo. Když si je zaznamenáváme, oficiálně tím dáváme najevo svou vděčnost Bohu, neboť „v ničem se člověk neprohřešuje proti Bohu neboli proti nikomu není hněv jeho roznícen kromě těch, již neuznávají ruku jeho ve všech věcech“. (NaS 59:21.)
Pokud jde o to, co přijímáme Duchem, Pán řekl: „Pamatujte, že to, co přichází shůry, je posvátné.“ (NaS 63:64.) Toto jeho prohlášení je více než jen připomínka; je to také definice a vysvětlení. Světlo a poznání získané z nebe je posvátné. Je posvátné právě proto, že jeho zdrojem je nebe.
Posvátný znamená hodný zbožné úcty. Když je něco označeno za posvátné, Pán naznačuje, že to má větší hodnotu a prioritu než něco jiného. S posvátnými věcmi je nutné zacházet s větší péčí, s větší vážností a s větší úctou. To, co je posvátné, stojí vysoko na žebříčku nebeských hodnot.
To, co je posvátné pro Boha, se stává posvátným pro nás jen pouze tím, že použijeme svobodu jednání; každý se musí rozhodnout, zda přijme a uchová jako posvátné to, co pokládá za posvátné Bůh. Bůh sesílá z nebe světlo a poznání. Vyzývá nás, abychom ho obdrželi a považovali za posvátné.
Existuje však „protiklad ve všech věcech“. (2. Nefi 2:11.) Protikladem k posvátnému je profánní a světské – to, co je dočasné nebo pozemské. To, co je světské neustále soupeří s tím, co je posvátné, o naši pozornost a o to, čemu dáme přednost. Poznání toho světského je důležité pro náš každodenní časný život. Pán nás nabádá, abychom usilovali o poznání a moudrost, abychom studovali a učili se z nejlepších knih a abychom se seznamovali s jazyky, řečmi a lidmi. (Viz NaS 88:118; 90:15.) Rozhodnutí dát přednost tomu, co je posvátné, před tím, co je světské, je tudíž otázkou priority, nikoli výlučnosti – „býti učený je dobré, [pokud posloucháme] rady Boží.“ (2. Nefi 9:29.)
Zápas týkající se toho, zda člověk dá v srdci přednost tomu posvátnému či světskému, lze ilustrovat Mojžíšovým zážitkem s hořícím keřem. Mojžíš obdržel posvátné povolání od Jehovy osvobodit děti Izraele z poroby. Avšak zpočátku kvůli svému světskému poznání moci Egypta a Faraona pochyboval. Nakonec Mojžíš vložil víru ve slovo Páně – potlačil své světské poznání a důvěřoval tomu posvátnému. Tato důvěra mu dala moc překonat časné zkoušky a vyvést Izrael z Egypta.
Když lidé uprchli před vojskem Noémovým a pak se stali otroky Amulona, mohl Alma pochybovat o duchovním svědectví, které obdržel, když naslouchal Abinadimu. Důvěřoval ale tomu posvátnému a získal sílu snášet dočasné zkoušky a vyváznout z nich.
Joseph Smith čelil podobnému těžkému rozhodnutí v prvních dnech překládání Knihy Mormonovy. Znal posvátnou povahu desek a překladatelské práce. Martin Harris ho ale přesvědčil, aby namísto posvátnému nabádání dal přednost světskému ohledu na přátelství a finance. Následkem toho se rukopis s překladem ztratil. Pán pokáral Josepha za to, že vydal „to, co [je] posvátné, zlovolnosti,“ (NaS 10:9) a odňal mu na čas desky a dar překládat. Když si Joseph znovu utřídil své priority, posvátné věci mu byly vráceny a dílo pokračovalo dál.
Kniha Mormonova poskytuje další příklady zápasu o to, jak dát přednost tomu, co je posvátné. Popisuje věřící, jejichž víra je vedla ke stromu života, aby z něho pojedli posvátné ovoce, lásku Boží. Pak ale kvůli posměchu těch, kteří byli ve velikém a prostorném stavení, obrátili svou pozornost od toho posvátného k tomu světskému. (Viz 1. Nefi 8:11, 24–28.) Později si Nefité zvolili pýchu a popřeli ducha proroctví a zjevení a „[vysmívali] se tomu, co je posvátné“. (Helaman 4:12.) Dokonce i někteří očití svědkové znamení a zázraků spojených s narozením Páně se rozhodli zavrhnout posvátné projevy z nebe a dali přednost světským vysvětlením. (Viz 3. Nefi 2:1–3.)
Tento zápas pokračuje i dnes. Světské hlasy rostou co do počtu i intenzity. Stále více naléhají na věřící, aby se zřekli svého vyznání, které svět považuje za iracionální a nerozumné. Vzhledem k tomu, že „vidíme v zrcadle a [nejasně]“ (1. Korintským 13:12) a „[neznáme] význam všech věcí“ (1. Nefi 11:17), možná máme občas pocit, že jsme zranitelní a že potřebujeme hlubší duchovní ujištění. Pán řekl Oliveru Cowderymu:
„Přeješ-li si dalšího svědectví, obrať mysl svou k oné noci, kdy jsi volal ke mně v srdci svém, abys mohl znáti pravdu o těchto věcech.
Nevnesl jsem pokoj do mysli tvé ohledně této záležitosti? Jaké větší svědectví můžeš míti než od Boha?“ (NaS 6:22–23.)
Pán připomněl Oliverovi i nám, abychom, když je naše víra zkoušena, spoléhali na posvátná svědectví, která jsme již obdrželi. Podobně jako v případě Mojžíše, Almy a Josepha, tato setkání s božským vlivem slouží jako duchovní kotvy, které nás v čase zkoušky udržují v bezpečí a na správné cestě.
Nemůžeme si vybírat, které posvátné věci přijmeme a které nikoli. Těm, kteří se rozhodnou zavrhnout byť i jednu posvátnou věc, se zatemní mysl (viz NaS 84:54), a nebudou-li činit pokání, světlo, které dosud mají, jim bude odňato (viz NaS 1:33). Nebudou-li ukotveni tím, co je posvátné, zjistí, že jejich morálka bude unášena sem a tam po moři světskosti. Naopak, ti, kteří posvátné věci udržují v posvátnosti, dostávají zaslíbení: „To, co je od Boha, je světlo; a ten, kdo přijímá světlo a zůstává v Bohu, přijímá více světla; a to světlo je jasnější a jasnější, až přijde dokonalý den.“ (NaS 50:24.)
Kéž nám Pán žehná schopností vždy rozpoznávat to, co jsme obdrželi shůry, pamatovat na to a udržovat to v posvátnosti. Svědčím o tom, že když tak budeme činit, budeme mít moc vytrvat ve zkouškách a překonat překážky dnešní doby. Ve jménu Ježíše Krista, amen.