Zachraňování vedoucí ke skutečnému růstu

Biskup Richard C. Edgley

Nedávno uvolněný první rádce vPředsedajícím biskupstvu

Spasení duší je práce, ke které Spasitel povolal každého znás.

V posledních měsících se v Církvi klade větší důraz na dosahování „skutečného růstu“ a na přivádění všech, kteří jsou ochotni, k přijetí a dodržování smluv a spásných obřadů a k životu vyznačujícímu se mocnou změnou srdce, jak to popsal Alma (viz Alma 5:14). Jedním z nejvýznamnějších a nejdůležitějších způsobů k dosažení skutečného růstu v Církvi je podávání pomocné či záchranné ruky těm, kteří byli pokřtěni, ale nyní bloudí jako méně aktivní, bez požehnání a spásných obřadů. Bez ohledu na své osobní povolání – domácí učitel nebo navštěvující učitelka, učitel Nedělní školy, biskup, otec, matka nebo generální autorita – všichni se můžeme na snaze o záchranu významně podílet. Koneckonců, přivádění všech – rodiny, nečlenů, méně aktivních i hříšných – ke Kristu, aby přijali spásné obřady, je božským povoláním, které máme všichni společné.

Jednoho nedělního rána před zhruba 30 lety, když jsem sloužil v předsednictvu kůlu, nám zatelefonoval jeden z našich věrných biskupů. Vysvětlil, že jeho sbor se rozrostl tak rychle, že už není schopen dát všem způsobilým členům smysluplné povolání. Prosil nás, abychom sbor rozdělili. Zatímco jsme čekali na schválení, rozhodli jsme se, že jako předsednictvo kůlu sbor navštívíme a povoláme všechny tyto úžasné a způsobilé bratry a sestry jako misionáře kůlu.

Asi třetí členkou, se kterou jsem se setkal, byla mladá studentka studující na místní univerzitě. Poté, co jsme si chvíli povídali, jsem ji povolal, aby sloužila jako misionářka. Na chvíli se rozhostilo ticho. A poté řekla: „Bratře presidente, vy nevíte, že nejsem v Církvi aktivní?“

Po chvíli ticha z mé strany jsem řekl: „Ne, nevěděl jsem, že nejste aktivní.“

Odpověděla: „V Církvi nejsem aktivní už léta.“ Poté řekla: „Copak nevíte, že když nejste aktivní, není zrovna snadné se vrátit?“

Odvětil jsem: „To nevím. Vaše shromáždění začíná v devět hodin ráno. Přijďte do kaple a budete opět s námi.“

Ona odvětila: „Ne, tak snadné to není. Děláte si starosti o hodně věcí. Děláte si starosti, jestli vás někdo pozdraví nebo jestli budete sedět celé shromáždění sami a bez povšimnutí. A děláte si starosti, jestli vás přijmou a kdo budou vaši noví přátelé.“

Se slzami stékajícími po tvářích pokračovala: „Vím, že matka i otec se za mě již mnoho let modlí, abych našla cestu zpět do Církve.“ Po další odmlce řekla: „Již tři měsíce se modlím, abych našla odvahu, sílu a způsob, jak se vrátit a být zase aktivní.“ Poté se zeptala: „Bratře presidente, myslíte si, že toto povolání by mohlo být odpovědí na mé modlitby?“

Když jsem odpovídal, oči se mi zalily slzami: „Myslím, že Pán na vaše modlitby odpověděl.“

Nejen že tato sestra povolání přijala, ale stala se i dobrou misionářkou. A jsem si jist, že přinesla mnoho radosti nejen sobě, ale i rodičům, a pravděpodobně i dalším členům rodiny.

Z tohoto i z dalších pohovorů jsem se naučil nebo si připomněl několik věcí:

Naučil jsem se, že mnozí méně aktivní členové mají blízké, kteří každý den na kolenou prosí Pána o pomoc při záchraně svého blízkého.
Naučil jsem se, že pro méně aktivní členy není snadné ani příjemné jen tak přijít zpět do Církve. Potřebují pomoc. Potřebují podporu. Potřebují přátelství.
Naučil jsem se, že máme méně aktivní členy, kteří se snaží a jsou ochotni hledat cestu zpět k aktivitě.
Naučil jsem se, že mnoho méně aktivních členů přijme povolání, pokud je požádáme.
Naučil jsem se, že méně aktivní členové si zaslouží, aby je druzí považovali za rovnocenné a nahlíželi na ně jako na syna či dceru milujícího Boha.

V průběhu let jsem přemýšlel o tom, jak by tento pohovor dopadl, kdybych tuto sestru oslovil jako méně aktivní členku Církve. Posoudit to můžete sami.

Reaktivizace vždy tvořila důležitou část Pánova díla. Zatímco zachraňování je zodpovědností každého člena, nositelé Aronova a Melchisedechova kněžství mají zodpovědnost tuto práci vést. Koneckonců o to přece v kněžské službě jde – o přivádění všech lidí ke spásným smlouvám; o přinášení pokoje, štěstí a pocitů vlastní hodnoty.

Z Knihy Mormonovy si možná pamatujete, že když Alma mladší zjistil, že Zoramité odpadli od Církve, zorganizoval aktivizační skupinu, která měla tento lid zachránit. Když se svého úkolu ujali, Alma prosil Pána těmito slovy:

„Ó Pane, dej prosím, ať máme úspěch při opětném přivádění jich k tobě v Kristu.

Viz, ó Pane, duše jejich je drahocenná a mnozí z nich jsou naši bratří; tudíž, dej nám, ó Pane, moc a moudrost, abychom mohli přivésti tyto bratří své opět k tobě.“ (Alma 31:34–35; zvýraznění přidáno.)

Před pár měsíci za mnou po setkání s nově obrácenými, méně aktivními a zaktivizovanými členy přišel muž zhruba v mém věku a řekl: „Jsem jedním z těch, kteří byli po většinu života méně aktivní. Od Církve jsem odpadl již v mládí. Ale teď jsem zpět a pracuji s manželkou v chrámu.“

Abych mu dal pocítit, že všechno je v pořádku, řekl jsem něco ve smyslu: „Konec dobrý, všechno dobré.“

On odvětil: „Ne, všechno není dobré. Jsem sice zpět v Církvi, ale přišel jsem o všechny děti a vnoučata. A teď jsem svědkem ztráty i svých pravnoučat – všichni mimo Církev. Všechno není dobré.“

V naší rodině máme předka, který se stal členem Církve v prvních dnech Církve v Evropě. Jeden syn se stal neaktivním. Se sestrou Edgleyovou jsme se snažili vypátrat neaktivní potomky tohoto předka.

S manželkou jsme snadno dospěli k závěru, že během těchto šesti generací jsme mohli za uvážlivých předpokladů přijít až o 3 000 členů rodiny. Nyní si to promítněte do dalších dvou generací. Ztráta by se teoreticky mohla blížit 20 nebo 30 tisícům dětí Nebeského Otce.

Pověření zachraňovat se zakládá na jedné z elementárních nauk Církve.

„Pamatujte, cena duše je veliká v očích Božích.

Neboť, vizte, Pán, váš Vykupitel, vytrpěl smrt v těle; pročež on vytrpěl bolest všech lidí, aby všichni lidé mohli činiti pokání a přijíti k němu. …

A pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!“ (NaS 18:10–11, 15; zvýraznění přidáno.)

Měl jsem tu výsadu, že jsem za svůj život dokázal zachránit několik méně aktivních členů. Když nyní pomáhám přivést jednu duši zpět k aktivitě v Církvi, nevidím jen jednu duši; vidím šest, sedm nebo více generací – tisíce duší. A poté přemýšlím o verši: „Přivedete[-li] jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše.“ (NaS 18:15.)

Pán svým apoštolům řekl: „Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo.“ (Matouš 9:37.) Dělníků nemusí být málo. Máme tisíce schopných a způsobilých nositelů kněžství a miliony oddaných členů Církve ve všech koutech světa. Máme fungující rady sborů, kněžská kvora, Pomocná sdružení a další organizace – a všechny jsou pověřeny zachraňováním. Spasení duší je práce, ke které Spasitel povolal každého z nás.

Před chvílí jsem se zmínil o modlitbě, kterou pronesl Alma, když se se svými společníky vydal zachraňovat Zoramity. Během druhé světové války bylo asi 500 amerických vojáků a sympatizujících místních obyvatel drženo v zajetí ve vězeňském táboře. Kvůli jejich utrpení a z obavy o jejich bezpečí bylo vybráno asi 100 dobrovolníků z řad amerických vojáků, kteří měli tyto zajatce zachránit. Poté, co se dobrovolníci shromáždili, velící důstojník vydal nařízení zhruba těmito slovy: „Dnes večer se setkáte se svými náboženskými vedoucími, pokleknete a zapřísáhnete se Bohu, že dokud ve vás zůstane alespoň jiskřička života, nenecháte žádného z těchto lidí trpět ani o chvíli déle.“ (Viz Hampton Sides, Ghost Soldiers: The Forgotten Epic Story of World War II’s Most Dramatic Mission [2001], 28–29.) Tato úspěšná záchranná akce zachraňovala před tělesným a časným utrpením. Měli bychom snad být méně udatnými ve snaze zachránit ty, kteří trpí duchovními nebo věčnými následky? Měli bychom být Pánu méně zavázáni?

Na závěr bych rád řekl, že náš závazek pro nás, jako členy Kristovy pravé Církve, plyne ze skutečnosti, že Pán trpěl za každého z nás – za nečlena, méně aktivního člena, dokonce i za hříšníka i za každého člena naší vlastní rodiny. Věřím, že můžeme tisícům lidí přinést radost, pokoj a nádheru evangelia – stovkám tisíců, dokonce milionům, i generacím, jež přijdou po nich. Věřím, že můžeme uspět, protože toto je Pánova Církev, a my jsme mocí kněžství a svého členství povoláni k tomu, abychom uspěli. O tom vám svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.