Běh života

President Thomas S. Monson

Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam půjdeme po tomto životě? Tyto základní otázky již nemusejí zůstat nezodpovězeny.

Milovaní bratři a sestry, dnes dopoledne bych rád mluvil o věčných pravdách – pravdách, jež nám obohacují život a jež nás bezpečně dovedou domů.

Lidé všude spěchají. Trysková letadla se řítí s drahocenným lidským nákladem přes široké kontinenty a rozlehlé oceány, aby pasažéři stihli obchodní schůzky, splnili povinnosti, dostali se na dovolenou nebo aby navštívili rodinu. Všude na vozovkách – včetně dálnic a nejrůznějších druhů silnic – jedou ve zdánlivě nekonečném proudu miliony aut vezoucích ještě více milionů lidí, kteří každý den pospíchají vyřizovat nejrůznější záležitosti.

Zastavíme se vůbec někdy v tomto životním shonu, abychom chvíli přemítali – třeba o nadčasových pravdách?

Většina otázek a starostí týkajících se každodenního života, když je porovnáme s věčnými pravdami, jsou vlastně zcela banální. Co si dáme k večeři? Jakou barvou vymalujeme obývák? Přihlásíme Honzu na fotbal? Důležitost těchto otázek a mnoha dalších jim podobných se vytrácí, když přijde nějaká pohroma – když našemu blízkému někdo ublížil nebo je zraněn, když přijde nemoc tam, kde bylo zdraví, když svíce života uhasíná a hrozí temnota. V takových chvílích zbystříme a dokážeme snadno rozpoznat, co je skutečně důležité a co je pouhá banalita.

Nedávno jsem se sešel se ženou, která více než dva roky zápasila s nemocí, jež ohrožovala její život. Poznamenala, že než onemocněla, trávila dny tím, že uklízela svůj dům, dokud nebyl v perfektním stavu, a že do něj opatřovala drahé vybavení. Dvakrát týdně chodila ke kadeřnici a každý měsíc věnovala čas a peníze tomu, že doplňovala svůj šatník. Svá vnoučata zvala na návštěvu jen zřídka, protože měla vždy obavy, že drobné a neopatrné ručky by mohly rozbít nebo nějak poškodit něco z toho, co považovala za velmi cenný majetek.

A pak ji zaskočila ona šokující zpráva, že její smrtelný život je ohrožen a že čas, který jí zde zbývá, je možná velmi omezen. Řekla, že ve chvíli, kdy si od lékaře vyslechla diagnózu, hned věděla, že veškerý čas, který jí zbývá, stráví tím, co je pro ni nejcennější, tedy se svou rodinou, s přáteli a s evangeliem, a že to bude středem jejího života.

Takové okamžiky prozření přicházejí čas od času k nám všem, i když asi ne vždy za tak dramatických okolností. Jasně vidíme to, na čem v životě skutečně záleží, a to, jak máme žít.

Spasitel řekl:

„Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou.

Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.

Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše.“¹

Ve chvílích hlubokého zamyšlení nebo když něco naléhavě potřebujeme, se duše člověka obrací vzhůru k nebi a hledá božskou odpověď na nejzávažnější otázky života: Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam půjdeme, až opustíme tento život?

Odpovědi na tyto otázky nenajdeme v akademických učebnicích ani hledáním na internetu. Tyto otázky přesahují smrtelnost. Týkají se věčnosti.

Odkud jsme přišli? O této otázce přemýšlí, pokud o ní nemluví, každý člověk.

Apoštol Pavel řekl Atéňanům na Areopágu, že jsme potomstvo Boží.² Protože víme, že naše fyzické tělo pochází ze smrtelných rodičů, musíme Pavlovo prohlášení blíže prozkoumat. Pán prohlásil, že „duch a tělo jsou duší člověka“³. Duch je tedy to, co pochází z Boha. Pisatel epištoly k Židům mluví o Bohu jako o „Otci duchů“⁴. Duchové všech lidí jsou doslovně Jeho zplození synové a dcery.⁵

Víme, že inspirovaní básníci napsali dojemné řádky a zaznamenali intuitivní myšlenky, abychom o tomto námětu mohli hloubat. William Wordsworth zapsal tuto pravdu:

Naše zrození je pouhý spánek a zapomnění:
Duše, jež povstává s námi, naše hvězda,
má svůj západ někde jinde,
a pochází zdaleka.
Ne v úplném zapomnění,
a ne zcela nazí,
s oblaky slávy plujícími za námi však přicházíme
od Boha, kde domov máme:
Nebesa drží naše dětská léta kolem ramen!6

Rodiče přemítají o své zodpovědnosti učit, inspirovat, poskytovat vedení a směr a být příkladem. A zatímco rodiče přemítají, děti – a zvláště mladí – pokládají pronikavou otázku: „Proč jsme zde?“ Obvykle si ji člověk položí tiše sám sobě v této formě: „Proč jsem zde já?“

Jak vděční máme být za to, že moudrý Stvořitel stvořil zemi a umístil nás sem se závojem zapomnění naší předchozí existence, abychom mohli projít zkouškami a prokázat, co v nás je, abychom se stali způsobilými pro vše, co pro nás Bůh připravil.

Je jasné, že hlavním účelem naší existence na zemi je získat tělo z masa a kostí. Také nám byl dán dar svobody jednání. Máme výsadu rozhodovat se v tisíci způsobech sami za sebe. Zde se učíme díky nelehkým osobním zážitkům. Rozlišujeme mezi dobrem a zlem. Uvědomujeme si rozdíl mezi hořkým a sladkým. Zjišťujeme, že naše činy doprovázejí následky.

Díky poslušnosti Božích přikázání můžeme být hodni přebývat v „domě“, o němž mluvil Ježíš, když prohlásil: „V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. … Jduť, abych vám připravil místo … abyste, kde jsem já, i vy byli.“⁷

Ačkoli vstupujeme do smrtelnosti „s oblaky slávy“, život postupuje neúprosně kupředu. Po dětství následuje mládí, a vždy zcela nepostřehnutelně přichází dospělost. Ze zkušeností se učíme, že zatímco kráčíme vpřed po cestě života, je třeba hledět vzhůru a žádat nebe o pomoc.

Bůh, náš Otec, a Ježíš Kristus, náš Pán, vyznačili cestu k dokonalosti. Vybízí nás, abychom následovali věčné pravdy a stali se dokonalými, tak jako jsou Oni dokonalí.⁸

Apoštol Pavel přirovnal život k běhu. V epištole Židům nabádá: „Odvrhnouce … snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost konejme běh [nám uložený].“⁹

Ve své horlivosti však nepřehlédněme moudrou radu z Kazatele – tento běh není pro rychlé, ani tento boj není pro udatné.¹⁰ Cenu ve skutečnosti získá ten, kdo vytrvá až do konce.

Když myslím na běh života, vybavuje se mi ve vzpomínkách na dětství ještě jiný druh závodu. S kamarády jsme si brávali kapesní nože a z měkkého vrbového dřeva jsme si vyřezávali lodičky. Jednoduché lodičky jsme vybavili trojúhelníkovou plachtou vystřiženou z kusu látky a spustili jsme je k závodu na poměrně prudkou utažskou řeku Provo River. Utíkali jsme podél břehu a dívali jsme se, jak se někdy lodičky v silném proudu nakláněly a jak jindy, když se dostaly do hlubší vody, klidně pluly.

Během jednoho závodu jsme si všimli, že jedna loď vede ty ostatní k určenému cíli. Náhle ji proud zanesl příliš blízko k silnému víru a lodička se naklonila na bok a převrátila se. Točila se pořád dokola a nedokázala se vrátit do hlavního proudu. Nakonec se zastavila na kraji tůňky, kde ji obklopovaly naplavené odřezky a smetí a zadržovala chapadla zeleného rašeliníku.

Tyto lodičky z dětství neměly žádný kýl pro udržení stability, žádné kormidlo pro udržení směru ani žádný pohon. Jejich směr byl nevyhnutelně určován proudem – byla to cesta nejmenšího odporu.

My jsme, na rozdíl od lodiček, vybaveni božskými schopnostmi, které mohou řídit naši cestu. Nevstupujeme do smrtelnosti proto, aby nás unášel proud života, ale se schopností myslet, uvažovat a něčeho dosáhnout.

Nebeský Otec nás nevyslal na naši věčnou plavbu, aniž by nám poskytl prostředky, díky nimž od Něho můžeme obdržet vedení, které nám zajistí bezpečný návrat. Mluvím o modlitbě. Také mluvím o našeptáváních onoho tichého a jemného hlasu; a nepřehlížím ani svatá písma, která obsahují slovo Páně a slova proroků – která nám byla poskytnuta, aby nám pomáhala úspěšně dosáhnout cílové čáry.

V určitých obdobích naší misie ve smrtelnosti se objevuje klopýtavý krok, chabý úsměv, bolest v nemoci – a také doznívání léta, příchod podzimu, mrazivá zima a to, co nazýváme smrtí.

Každý přemýšlivý člověk si někdy položil otázku, kterou nejlépe vyjádřil Job za stara: „Když umře člověk, zdaliž zase [obživne]?“¹¹ I když se můžeme pokusit tuto otázku ze svých myšlenek vypudit, vždy se vrací. Smrt přichází k veškerému lidstvu. Přichází ke starším lidem, kteří kráčejí nejistým krokem. Její volání slyší i ti, kteří sotva dosáhli poloviny životní pouti. A občas utiší i smích malých dětí.

Ale jak je to s existencí po smrti? Je po smrti všemu konec? Robert Blatchford ve své knize Bůh a můj bližní razantně útočil na přijímané křesťanské nauky týkající se Boha, Krista, modlitby a obzvláště nesmrtelnosti. Směle tvrdil, že smrtí naše existence končí a že nikdo nemůže dokázat opak. Potom však došlo k překvapivé věci. Jeho hradba skepticismu se náhle změnila v prach. Zůstal obnažený a bezbranný. Pomalu se začal vracet k víře, které se posmíval a kterou opustil. Co způsobilo takovou změnu jeho pohledu? Zemřela mu manželka. Se zlomeným srdcem vešel do místnosti, kde spočívaly její tělesné ostatky. Znovu pohlédl do tváře, kterou tolik miloval. Vyšel ven a řekl příteli: „Je to ona, a přesto to není ona. Vše se změnilo. Něco, co tam bylo dříve, je pryč. Není taková, jaká bývala. Co mohlo odejít, když ne duše?“

Později napsal: „Smrt není to, co si lidé představují. Je to pouze jako přejít do jiného pokoje. V onom pokoji najdeme … drahou ženu a muže a něžné děti, které jsme milovali a ztratili.“¹²

Bratři a sestry, my víme, že smrt není konec. Této pravdě učili a stále učí žijící proroci ve všech dobách. Nachází se také v našich svatých písmech. V Knize Mormonově čteme tato přímá a utěšující slova:

„Nyní, ohledně stavu duše mezi smrtí a vzkříšením – Viz, anděl mi oznámil, že duchové všech lidí, jakmile odejdou z tohoto smrtelného těla, ano, duchové všech lidí, ať jsou dobří nebo zlí, jsou dovedeni domů k tomu Bohu, který jim dal život.

A pak, stane se, že duchové těch, kteří jsou spravedliví, jsou přijati do stavu štěstí, který se nazývá ráj, do stavu odpočinutí, do stavu pokoje, kde budou odpočívati ode všech trápení svých a ode všech starostí a smutku.“¹³

Poté, co byl Spasitel ukřižován a Jeho tělo leželo tři dny v hrobě, do něj opět vstoupil duch. Kámen byl odvalen a vzkříšený Vykupitel, oděný nesmrtelným tělem z masa a kostí, vyšel ven.

Jobova otázka: „Když umře člověk, zdaliž zase [obživne]?“ byla zodpovězena, když Maria a další ženy přišly k hrobu a uviděly dva muže v rouše stkvoucím, kteří k nim promluvili: „Co hledáte živého s mrtvými? Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“¹⁴

Výsledkem Kristova vítězství nad smrtí je to, že všichni budeme vzkříšeni. Toto je vykoupení duše. Pavel napsal: „Jsou těla nebeská, a jsou těla zemská, ale jináť jest zajisté sláva nebeských, a jiná zemských.“¹⁵

My usilujeme o slávu nebeskou neboli celestiální. Přejeme si přebývat v přítomnosti Boží. Chceme být členy věčné rodiny. Taková požehnání se dostaví skrze celoživotní snahu, úsilí, pokání a konečné dosažení úspěchu.

Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam půjdeme po tomto životě? Tyto základní otázky již nemusejí zůstat nezodpovězeny. Z hloubi duše a ve vší pokoře svědčím o tom, že to, o čem jsem hovořil, je pravdivé.

Náš Nebeský Otec má radost z těch, kteří dodržují Jeho přikázání. Ale dělá si také starosti o ztracené dítě, liknavého dospívajícího, vzpurného mladého, provinilého rodiče. Mistr laskavě říká těmto, a vlastně všem: „Vraťte se. Vykročte vpřed. Pojďte dál. Pojďte domů. Pojďte ke mně.“

Za týden budeme slavit Velikonoce. Naše myšlenky se budou obracet ke Spasitelovu životu, k Jeho smrti a Jeho Vzkříšení. Jako Jeho zvláštní svědek vám svědčím o tom, že On žije a že očekává náš triumfální návrat. Kéž tento návrat zažije každý z nás, o to se s pokorou modlím v Jeho svatém jménu – ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele a Vykupitele, amen.