Milosrdní obdrží milosrdenství
President Dieter F. Uchtdorf
Druhý rádce vPrvním předsednictvu
Když je naše srdce naplněno láskou Boží, stáváme se „k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, [navzájem si odpouštějící]“.
Drazí bratři a sestry, nedávno jsem dostal dopis od jedné ustarané matky, která prosila o proslov na generální konferenci, jehož téma by obzvláště prospělo jejím dvěma dětem. Došlo mezi nimi k roztržce, a přestaly spolu mluvit. Matka byla zdrcená. V dopise mě ujistila o tom, že poselství na generální konferenci na toto téma by její děti usmířilo a vše by bylo v pořádku.
Tato upřímná a vážná prosba oné věrné sestry byla jen jedním z několika nabádání, která jsem obdržel v těchto uplynulých měsících, že mám dnes říci něco o tom, co stále více znepokojuje nejen onu utrápenou matku, ale i mnohé v Církvi, a ve skutečnosti i celý svět.
Zapůsobila na mě víra této milující matky, že proslov na generální konferenci by mohl pomoci urovnat vztah mezi jejími dětmi. Jsem si jist tím, že svou důvěru nevkládala ani tak ve schopnosti řečníků, jako spíše v „působivost slova Božího“, které má „mocnější účinek na mysl lidu nežli … cokoli jiného“1. Drahá sestro, modlím se o to, aby se Duch dotkl srdce vašich dětí.
Když vztahy nejsou dobré
Napjaté a zpřetrhané vztahy jsou tak staré jako lidstvo samo. Dávný Kain byl prvním, kdo dovolil, aby zlo hořkosti a zášti nahlodalo jeho srdce. Pěstoval si v duši půdu pro závist a nenávist a dovolil těmto pocitům, aby uzrály natolik, že pak učinil nemyslitelné – zavraždil svého vlastního bratra, čímž se stal otcem Satanových lží.2
Od oněch prvních dnů duch závisti a nenávisti vedl k příběhům, které v lidské historii patří k těm nejtragičtějším. Onen duch obrátil Saula proti Davidovi, syny Jákobovy proti jejich bratru Jozefovi, Lamana a Lemuela proti Nefimu a Amalikiáše proti Moronimu.
Dovedu si představit, že každý na této zemi je určitým způsobem ovlivněn tímto destruktivním duchem sváru, zlosti a pomsty. Možná jsou dokonce i chvíle, kdy tohoto ducha rozpoznáváme sami v sobě. Když máme pocit, že nám někdo ublížil, když se hněváme nebo závidíme, je docela snadné soudit druhé; a často jejich skutkům přisuzujeme zlé úmysly, abychom ospravedlnili svou vlastní zlost.
Nauka
Samozřejmě víme, že to je špatné. Nauka je jasná. Všichni jsme závislí na Spasiteli; nikdo z nás nemůže být spasen bez Něj. Kristovo Usmíření je nekonečné a věčné. Odpuštění našich hříchů je něčím podmíněno. Musíme činit pokání a musíme být ochotni odpustit druhým. Ježíš učil: „[Odpouštějte si] navzájem; neboť ten, kdo neodpouští …, stojí před Pánem odsouzen; neboť v něm zůstává větší hřích“3; a „blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou“4.
Tato slova se samozřejmě jeví jako naprosto rozumná – když se vztahují na někoho jiného. Jasně a snadno vidíme škodlivé následky, které se dostavují tehdy, když druzí soudí a jsou naplněni záští. A určitě se nám nelíbí, když někdo soudí nás.
Ale když dojde na naše vlastní předsudky a rozhořčení, i my často ospravedlňujeme svůj hněv jako spravedlivý a své soudy jako spolehlivé a jediné náležité. I když nemůžeme vidět do srdce druhého, domníváme se, že dokážeme rozpoznat něčí zlé úmysly nebo dokonce to, že je někdo zlý. Když se však jedná o naši vlastní zahořklost, děláme výjimku, protože máme pocit, že v našem případě máme všechny potřebné informace k tomu, abychom někým mohli opovrhnout.
Apoštol Pavel ve své epištole Římanům řekl, že ti, kteří vynášejí soudy nad druhými, jsou neomluvitelní. Vysvětlil, že ve chvíli, kdy soudíme někoho jiného, odsuzujeme sami sebe, neboť nikdo není bez hříchu.5 Odmítnout odpustit je vážný hřích – hřích, před nímž Spasitel varoval. Samotní Ježíšovi učedníci „hledali navzájem proti sobě záminku a neodpouštěli si navzájem v srdci svém; a pro toto zlo byli sužováni a bolestivě ukázňováni“.6
Náš Spasitel mluvil na toto téma tak jasně, že zbývá jen málo místa pro osobní interpretaci. „Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím,“ ale poté řekl: „ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.“7
Mohu k tomu něco dodat? Když Pán požaduje, abychom odpouštěli všem, znamená to odpouštět i sobě. Občas ten, komu je ze všech lidí na světě nejtěžší odpustit – ale zároveň možná ten, kdo naše odpuštění potřebuje nejvíce –, je ten, kdo se na nás dívá ze zrcadla.
Hlavní zásada
Tento námět odsuzování druhých by se v podstatě mohl učit v kázání o třech slovech. Když dojde na nenávist, pomluvy, přezírání, vysmívání, zášť nebo snahu ublížit, udělejte prosím toto:
Přestaňte s tím!
Je to tak prosté. Zkrátka musíme přestat druhé soudit a nahradit odsuzující myšlenky a pocity srdcem naplněným láskou k Bohu a k Jeho dětem. Bůh je náš Otec. My jsme Jeho děti. Všichni jsme bratři a sestry. Nevím přesně, jak tuto zásadu nesoudit druhé vyjádřit natolik výstižně, důrazně a přesvědčivě, abyste na ni nezapomněli. Mohu citovat písma, zkusit vysvětlit nauku i citovat samolepku na autě, kterou jsem nedávno viděl. Byla přilepena vzadu na nárazníku auta, jehož řidič vypadal poněkud hrubě, ale slova na samolepce učila podnětné zásadě. Stálo na ní: „Nesuďte mě proto, že hřeším jinak než vy.“
Musíme si uvědomit, že jsme všichni nedokonalí – jsme žebráky před Bohem. Nedožadujeme se všichni, tu a tam, pokorně milosrdenství a neprosíme o milost? Nepřejeme si s veškerou silou své duše milosrdenství – aby nám byly odpuštěny chyby, které jsme učinili, a hříchy, kterých jsme se dopustili?
Protože všichni spoléháme na milosrdenství Boží, jak můžeme odpírat druhým jakoukoli míru milosti, kterou si tak naléhavě přejeme sami pro sebe? Milovaní bratři a sestry, nemáme tudíž odpouštět právě tak, jak si přejeme, aby bylo odpuštěno nám?
Láska Boží
Je to těžké udělat?
Ano, samozřejmě.
Odpustit sobě a druhým není lehké. Pro většinu z nás to ve skutečnosti vyžaduje velkou změnu našeho postoje a způsobu myšlení – dokonce změnu srdce. Ale máme dobrou zprávu. Tato „mocná změna“8 srdce je přesně to, co nám evangelium Ježíše Krista má přinášet do života.
Jak k tomu dochází? Skrze lásku Boží.
Když je naše srdce naplněno láskou Boží, děje se v nás cosi dobrého a čistého. „Přikázaní jeho ostříháme; a přikázaní jeho nejsou těžká. Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět.“9
Čím více dovolujeme, aby láska Boží řídila naši mysl a pocity – tím více dovolujeme, aby nám srdce naplňovala naše láska k Nebeskému Otci, a tím jednodušší je mít rád druhé čistou láskou Kristovou. Když otevíráme srdce tomu, aby ho zahřívala láska Boží, temnota a chlad nevraživosti a řevnivosti se nakonec vytratí.
Jako vždy – naším příkladem je Kristus. Svým učením a svým životem nám ukázal cestu. Odpouštěl zlovolným, hrubým i těm, kteří se Mu snažili ublížit a uškodit.
Ježíš řekl, že je snadné milovat ty, kteří milují nás; i zlovolní to činí. Ale Ježíš Kristus učil vyššímu zákonu. Jeho slova znějí po celá staletí a jsou určena pro nás i dnes. Jsou určena pro všechny, kteří si přejí být Jeho učedníky. Jsou určena pro vás i pro mě: „Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a [modlete] se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví.“10
Když je naše srdce naplněno láskou Boží, stáváme se „k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, [navzájem si odpouštějící], jakož i Bůh v Kristu odpustil [nám]“11.
Čistá láska Kristova může z našich očí odstranit třísky zlosti a hněvu a umožnit nám vidět druhé tak, jak náš Nebeský Otec vidí nás – jako chybující a nedokonalé smrtelníky, jejichž cena a potenciál daleko přesahují možnosti našeho chápání. Protože Bůh nás tak nesmírně miluje, musíme se i my mít navzájem rádi a odpouštět si.
Cesta učedníka
Drazí bratři a sestry, přemýšlejte o následujících otázkách, a tak sami sebe otestujte:
Chováte vůči někomu zášť?
Pomlouváte, i když to, co říkáte, může být pravda?
Odstrkujete, zavrhujete nebo trestáte druhé kvůli něčemu, co udělali?
Závidíte tajně někomu něco?
Chcete někomu ublížit?
Pokud jste na kteroukoli otázku odpověděli ano, je možná na místě, abyste uplatnili ono trojslovné kázání – přestaňte s tím!
Ve světě plném nařčení a nepřívětivosti je snadné druhé kamenovat. Ale než tak učiníme, vzpomeňme si na slova Toho, kdo je naším Mistrem a vzorem: „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď … kamenem.“12
Bratři a sestry, odložme kameny.
Buďme laskaví.
Odpouštějme.
Mluvme s druhými laskavě.
Nechť láska Boží naplňuje naše srdce.
„Čiňme dobře všechněm.“13
Spasitel slíbil: „Dávejte, a budeť vám dáno. Míru dobrou, natlačenou, a natřesenou, a [překypující]. … Touž zajisté měrou, kterouž měříte, bude vám zase odměřeno.“14
Nemělo by být toto zaslíbení dostatečné k tomu, abychom své úsilí vždy zaměřovali na skutky laskavosti, odpuštění a pravé lásky, a ne na nějaké negativní jednání?
Nechť jako učedníci Ježíše Krista oplácíme zlo dobrem.15 Nevyhledávejme odplatu ani nedovolme, aby nás přemohl hněv.
„Nebo psáno jest: [odplata je má], já odplatím, praví Pán.
A protož lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej, a žízní-li, dej mu píti. …
Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé.“16
Nezapomeňte – milosrdenství na konci obdrží ten, kdo je milosrdný.17
Jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, ať jsme kdekoli, buďme známi jako lidé, kteří „[mají] lásku jedni k druhým“18.
Mějte lásku jeden k druhému
Bratři a sestry, v tomto životě je dost zármutku a bolesti, aniž bychom k tomu něco přidávali svou vlastní zarputilostí, hořkostí a zlostí.
Nejsme dokonalí.
Lidé kolem nás nejsou dokonalí.19 Lidé dělají věci, které nás rmoutí a které nás mohou zklamat a rozzlobit. V tomto smrtelném životě tomu tak bude vždy.
Nicméně musíme odložit své vlastní rozhořčení. V rámci smrtelnosti se musíme naučit i tomu, jak se takových věcí zbavit. To je Pánova cesta.
Pamatujte na to, že v nebi jsou ti, kteří mají toto společné: je jim odpuštěno; a sami odpouštějí.
Složte své břímě ke Spasitelovým nohám. Zanechte odsuzování. Umožněte Kristovu Usmíření, aby změnilo a uzdravilo vaše srdce. Mějte lásku jeden k druhému. Odpouštějte jeden druhému.
Milosrdní obdrží milosrdenství.
O tom svědčím ve jménu Toho, který miloval tak dokonale, že dal svůj život za nás, své přátele. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.