Učme děti a mládež soběstačnosti
Následujme Spasitele Ježíše Krista a řiďme se Jeho evangeliem tím, že se po celý život budeme stávat soběstačnými a budeme tomu učit i své děti a mládež.
Budu mluvit o soběstačnosti a o tom, jak o ní můžeme učit děti a mládež. Na soběstačnost se možná pohlíží spíše jako na téma pro dospělé. Já jsem však zjistil, že dospělí mohou po cestě vedoucí k soběstačnosti kráčet nejúspěšněji tehdy, když byli učeni evangeliu Ježíše Krista a uplatňovali jeho nauku a zásady doma již od dětství a v dospívání.
Nejlépe to lze ilustrovat na jednom úžasném příkladu z reálného života. Wilfried Vanie, jeho sedm sourozenců a jeho matka vstoupili do Církve v Abidžanu v Pobřeží slonoviny, když mu bylo šest let. V osmi letech se dal pokřtít. Jeho otec, živitel rodiny, zemřel, když bylo Wilfriedovi jedenáct.
I přes žalostnou rodinnou situaci se Wilfried rozhodl dál chodit do školy, k čemuž ho matka povzbuzovala a v čemž ho podporovala i Církev. Později dokončil střední školu a sloužil na misii na plný úvazek v Ghanské misii Cape Coast, kde se naučil anglicky. Po misii studoval na univerzitě a získal titul v oboru účetnictví a finance. Ačkoli bylo těžké získat v tomto oboru práci, našel si místo v oblasti cestovního ruchu a pohostinství.
Začínal jako číšník v pětihvězdičkovém hotelu, ale díky své veliké touze se neustále zlepšovat na sobě pracoval, až se tam z něj stal dvojjazyčný recepční. Když se pak otevřel nový hotel, byl Wilfried přijat na pozici nočního účetního. Později se zapsal do programu BYU-Pathway Worldwide a nyní studuje kurz pro získání osvědčení v oblasti řízení pohostinství a turismu. Jeho přáním je stát se jednou manažerem špičkového hotelu. Wilfried se dokáže postarat o svou věčnou společnici a dvě děti a pomáhá i své matce a sourozencům. V Církvi momentálně slouží jako člen vysoké rady kůlu.
Soběstačnost je definována jako „schopnost, závazek a úsilí spočívající v zabezpečení nezbytných duchovních a časných potřeb ve vlastním životě a v životě rodiny“.1 Snaha být soběstačnými je součástí naší práce na cestě smlouvy, která nás vede zpět k Nebeskému Otci a Jeho Synu Ježíši Kristu. Posílí naši víru v Ježíše Krista a spojí nás radostně s Ním prostřednictvím smluv a obřadů týkajících se spasení a oslavení. Soběstačnost je naukou evangelia Ježíše Krista, nikoli programem. Je to celoživotní proces, nikoli jedinečná událost.
Soběstačnými se v životě stáváme tím, že prohlubujeme duchovní sílu, zlepšujeme fyzické i emoční zdraví, pracujeme na získání vzdělání a zaměstnaní a jsme připraveni v časných záležitostech.2 Jde o úkol, který někdy v průběhu života dokončíme? Ne, je to celoživotní proces vyznačující se učením, růstem a prací. Nikdy nekončí; je to proces nepřetržitý a každodenní.
Jak můžeme nauce a zásadám soběstačnosti učit své děti a mládež? Jedním důležitým způsobem je pravidelně používat zásady programu Děti a mládež. Rodiče a děti se učí evangeliu Ježíše Krista, účastní se projektů služby a činností a akcí a společně pracují na čtyřech oblastech osobního rozvoje, jež jsou pro každé z dětí jedinečné. Již se nejedná o totožný předepsaný program určený pro všechny.
V brožurce Průvodce pro děti se píše: „Když byl Ježíš ve vašem věku, učil se a rozvíjel. I vy se učíte a rozvíjíte. V písmech se píše: ‚Ježíš prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí.‘ (Lukáš 2:52.)“3 Tento verš naznačuje růst a vzdělávání v duchovním ohledu – milost u Boha; v sociálním ohledu – milost u lidí; ve fyzickém ohledu – věk; a v intelektuálním ohledu – moudrost. Tyto oblasti rozvoje jsou stejné pro nás všechny, bez ohledu na věk. Kdy o nich máme učit druhé? V Deuteronomiu 6:6–7 čteme:
„A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém.
A budeš je často opětovati [dětem] svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje.“
Tomuto všemu učíme děti tím, že jsme dobrým příkladem, že s nimi pracujeme a sloužíme, studujeme písma a řídíme se učením Ježíše Krista, jak mu učili a učí proroci.
Zmínil jsem, že v programu Děti a mládež si děti vybírají z každé ze čtyř oblastí rozvoje různé cíle. Je důležité, aby si v každé oblasti stanovily skutečně vlastní cíle. Rodiče a vedoucí mohou učit, udílet rady a podporovat.
Například naše vnučka Miranda má velikou motivaci růst duchovně tím, že se každý den účastní třídy ranního semináře. O seminář projevila zájem, když slyšela pozitivní ohlasy od dalších studentů semináře ve svém sboru. Její matka ji nemusí každé ráno probouzet. Miranda vstává sama a v 6:20 je již připravena a připojena přes videokonferenci, protože si vytvořila dobré návyky, které jí v tom pomáhají. Moji rodiče mi nedávno řekli, že když je nyní Miranda navštíví, tak si s nimi více povídá, protože se prohloubila její sebedůvěra. Toto jsou ponaučení do života a jde o růst s viditelnými výsledky.
S růstem a rozvojem dětí pomáhají rodiče, prarodiče, vedoucí i kamarádi. A podporu poskytují také proaktivní bratři a sestry pověření pastýřskou službou společně s kněžskými vedoucími a vedoucími organizací. V dokumentu Rodina – prohlášení světu čteme: „Podle božského záměru mají otcové v lásce a spravedlivosti předsedat své rodině a jsou zodpovědni za zaopatřování základních životních potřeb a ochrany své rodiny. Matky jsou v prvé řadě zodpovědny za péči o své děti. V těchto posvátných zodpovědnostech jsou otcové a matky povinni si navzájem pomáhat jako rovnocenní partneři. … V případě potřeby má poskytnout podporu širší rodina.“4 Ta poslední věta se týká mimo jiné i prarodičů.
S manželkou Nurií nyní sloužíme v západní Africe a jí se úžasně daří sloužit naší rodině a vnoučatům za oceánem a být s nimi ve spojení. Dělá to prostřednictvím moderních technologií. Mladším vnoučatům čte knihy. Starší vnučky učí o takových tématech, jako je příběh naší rodiny, různé oblasti vědy, historie Portorika, Články víry či evangelium Ježíše Krista. Vzdálenosti v dnešní době již neomezují možnost se spojit s dorůstající generací v našich rodinách, pociťovat s nimi sounáležitost, sloužit jim a učit je. Kdykoli mohu, k Nurii se připojím a učíme naše drahocenná vnoučata spolu, projevujeme jim lásku, rozmazlujeme je a smějeme se s nimi.
Všimněte si prosím inspirovaných podobností mezi programem Děti a mládež a budováním soběstačnosti. Ony čtyři oblasti rozvoje jsou v obou případech velmi podobné. Duchovní síla v oblasti soběstačnosti odpovídá duchovním stránkám v programu Děti a mládež. Fyzické a emoční zdraví v oblasti soběstačnosti souvisí s fyzickými a sociálními stránkami v programu Děti a mládež. A vzdělání, zaměstnání a časná připravenost v oblasti soběstačnosti jsou podobné intelektuální stránce v programu Děti a mládež.
A na závěr: následujme Spasitele Ježíše Krista a řiďme se Jeho evangeliem tím, že se po celý život budeme stávat soběstačnými a budeme tomu učit i své děti a mládež. Toho můžeme nejlépe dosáhnout tím, že
-
budeme dobrým příkladem ve službě druhým,
-
budeme žít podle nauky a zásad týkajících se soběstačnosti a učit jim
-
a budeme poslušni přikázání prohlubovat soběstačnost jako součást evangelia Ježíše Krista.
V Nauce a smlouvách 104:15–16 se píše:
„Záměrem mým je postarati se o svaté mé, neboť všechny věci jsou moje.
Ale to musí nezbytně býti učiněno mým vlastním způsobem; a vizte, toto je ten způsob, který jsem já, Pán, ustanovil, abych se postaral o svaté své, aby chudí byli oslaveni tím, že bohatí jsou poníženi.“
Toto je Církev Ježíše Krista. Jeho evangelium žehná rodinám zde na zemi i po celé věčnosti. Je naším vodítkem v životě, zatímco se snažíme stát se rodinami věčnými. Vím, že je to pravda. Ve jménu Ježíše Krista, amen.