Naše upřímné vše
Pokud chceme, aby nás Spasitel pozvedal směrem k nebi, pak naše oddanost vůči Němu a Jeho evangeliu nemůže být ledabylá či příležitostná.
Naše oběť Pánu
Ježíš Kristus byl jen několik dnů předtím, než za nás položil život, u chrámu v Jeruzalémě a sledoval, jak lidé vhazují příspěvky do chrámové pokladnice. „Mnozí bohatí metali mnoho“, ale po chvilce přišla chudá vdova a „vrhla dva šarty“. Byla to tak malá částka, že to snad ani nemělo smysl zaznamenávat.
Avšak tento zdánlivě bezvýznamný příspěvek upoutal Spasitelovu pozornost. Ve skutečnosti to na Něj natolik zapůsobilo, že „svolav učedlníky své, dí jim: Amen pravím vám, že tato chudá vdova více uvrhla, než tito všickni, kteříž metali do pokladnice.
Nebo všickni z toho, což jim zbývalo, metali, ale tato z své chudoby, všecko, což měla, uvrhla, všecku živnost svou.“1
Tímto jednoduchým prohlášením nás Spasitel učí, jak se v Jeho království posuzují přinesené oběti – a dost podstatně se to liší od toho, jak věci obvykle posuzujeme my. Z pohledu Pána byla hodnota příspěvku měřena nikoli podle toho, jakým přínosem byl pro pokladnici, ale podle toho, jakým přínosem byl pro srdce dárce.
Když Spasitel tuto věrnou vdovu pochválil, dal nám měřítko, podle nějž můžeme měřit své učednictví ve všech jeho mnohých projevech. Ježíš učil, že naše oběti mohou být veliké, nebo mohou být malé – ale v každém případě se musí jednat o naše upřímné vše.
Tato zásada se odráží i ve výzvě proroka Amalekiho v Knize Mormonově, abychom „přišli ke Kristu, který je Svatým Izraelským, a podíleli se na jeho spasení a moci jeho vykoupení. Ano, pojďte k němu a obětujte mu celou duši svou jako oběť.“2
Jak to ale můžeme dělat? Pro mnohé z nás se takové měřítko naprosté oddanosti zdá nedosažitelným. Již tak jsou naše síly napnuté téměř nadoraz. Jak můžeme udržovat v rovnováze všechny ty nároky, jež na nás klade život, s naší touhou obětovat Pánu celou svou duši?
Problém tkví možná v tom, že si myslíme, že rovnováha znamená rozdělit náš čas rovnoměrně mezi soupeřící zájmy. Díváme-li se na to takto, byla by naše oddanost vůči Ježíši Kristu jednou z mnoha věcí, které musíme vtěsnat do svého nabitého rozvrhu. Možná ale existuje lepší způsob, jak na to nahlížet.
Rovnováha – jako jízda na kole
S manželkou Harriet rádi společně jezdíme na kole. Je to skvělý způsob, jak si trochu zacvičit a zároveň trávit čas spolu. Cestou, pokud zrovna moc nefuním a nehekám, se kocháme nádherným světem kolem nás a často si u toho příjemně povídáme. Jen zřídka musíme dávat pozor na to, abychom na kole udrželi rovnováhu. Už na něm jezdíme tak dlouho, že na to vůbec nemusíme myslet – stalo se to pro nás něčím zcela normálním a přirozeným.
Kdykoli ale vidím, jak se někdo učí jezdit na kole úplně poprvé, uvědomím si, že není snadné udržet na těch dvou úzkých kolech rovnováhu. Vyžaduje to čas. Vyžaduje to cvik. Vyžaduje to trpělivost. A dokonce to vyžaduje i to, že párkrát spadneme.
Co je hlavní – ti, kteří se na kole úspěšně udrží, zjišťují, že platí tyto důležité rady:
Nedívejte se na nohy.
Dívejte se dopředu.
Očima sledujte cestu před vámi. Soustřeďte se na cíl. A šlapejte. Udržet si rovnováhu vyžaduje především být v pohybu.
Podobné zásady platí i v případě, kdy usilujeme o dosažení rovnováhy v našem životě jakožto učedníci Ježíše Krista. Jak rozložit čas a energii mezi vaše mnohé důležité úkoly se bude u každého člověka a v různých životních obdobích lišit. Avšak naším společným a nejvyšším cílem je držet se cesty našeho Mistra Ježíše Krista a vrátit se do přítomnosti našeho milovaného Otce v nebi. Tento cíl musí zůstat stálý a neměnný, ať již jsme kdokoli a ať již se v našem životě děje cokoli.3
Vztlak – jako pilotování letadla
Pro nadšené cyklisty je přirovnání učednictví k jízdě na kole jistě užitečnou analogií. Pokud nadšenými cyklisty nejste, nebojte se. Mám ještě jedno přirovnání, které bude nepochybně představitelné pro každého muže, ženu i dítě.
Učednictví, podobně jako většinu věcí v životě, lze rovněž přirovnat k pilotování letadla.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak úžasné je to, že se obrovské dopravní letadlo dokáže odlepit od země a letět? Co je tím, díky čemu tyto létající stroje tak elegantně plují oblohou a překonávají oceány a kontinenty?
Jednoduše řečeno – letadlo letí pouze tehdy, když kolem jeho křídel proudí vzduch. Tyto proudy vytvářejí rozdíly v tlaku vzduchu, které letadlu dodávají vztlak. A jak vytvoříte dostatečné vzdušné proudy kolem křídel, aby tak vznikl vztlak? Odpovědí je tah vpřed.
Letadlo nikdy nevystoupá do výšky, když jen bude stát na dráze. Dokonce i když je větrno, vznikne dostatečný vztlak jen tehdy, když se letadlo pohybuje vpřed, s dostatečným tahem, jenž překoná síly působící proti němu.
Tak jako pohyb vpřed udržuje jízdní kolo v rovnováze a zpříma, pomáhá pohyb vpřed i letadlu překonat působení gravitace a aerodynamického odporu.
Co to znamená pro nás jakožto učedníky Ježíše Krista? Znamená to, že pokud chceme dosáhnout v životě rovnováhy a pokud chceme, aby nás Spasitel pozvedal směrem k nebi, pak naše oddanost vůči Němu a Jeho evangeliu nemůže být ledabylá či příležitostná. Musíme Mu, tak jako ona vdova v Jeruzalémě, obětovat celou svou duši. Naše oběť může být malá, ale musí vycházet ze srdce a z duše.
Být učedníkem Ježíše Krista není jen jednou z mnoha věcí, které děláme. Spasitel je motivující silou stojící za vším, co děláme. On není odpočívadlem na naší cestě. Není malebnou cestičkou ani význačným bodem v krajině. On je „ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze [Ježíše Krista]“.4 To je ta cesta a náš konečný cíl.
Rovnováha a vztlak přicházejí, když se tlačíme „kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem“.5
Oběť a zasvěcení
A co všechny ty úkoly a zodpovědnosti, které nás v životě tak zaměstnávají? Trávit čas s blízkými, chodit do školy nebo se připravovat na nějakou profesi, vydělávat na živobytí, pečovat o rodinu, sloužit veřejnosti – kam toto všechno zapadá? Spasitel nás ujišťuje:
„Nebeský Otec váš ví, že máte zapotřebí všech těchto věcí.
Ale hledejte nejprve království Boží a spravedlivost jeho a všechny tyto věci vám budou přidány.“6
To však neznamená, že to je snadné.7 Vyžaduje to oběť a zasvěcení.
Vyžaduje to, abychom se něčeho vzdali a na něčem jiném pracovali.
Oběť a zasvěcení jsou dva nebeské zákony, k jejichž dodržování se smluvně zavazujeme ve svatém chrámu. Tyto dva zákony jsou si podobné, ale nejsou totožné. Obětovat znamená něčeho se vzdát ve prospěch něčeho hodnotnějšího. V dávných dobách obětoval Boží lid prvotiny ze svých stád na počest přicházejícího Mesiáše. V průběhu historie obětovali věrní Svatí Spasiteli osobní touhy, pohodlí, a dokonce i vlastní život.
Všichni máme něco, ať malého, či velkého, co musíme obětovat, abychom mohli v plnější míře následovat Ježíše Krista.8 Naše oběti ukazují, čeho si skutečně ceníme. Oběti jsou posvátné a Pán si jich váží.9
Zasvěcení se od oběti liší minimálně v jednom důležitém ohledu. Když něco zasvěcujeme, nenecháváme to ke spálení na oltáři. Naopak to dáváme k dispozici do služby Pánu. Zasvěcujeme to Jemu a Jeho svatým záměrům.10 Přijímáme talenty, které nám Pán dává, a snažíme se je rozmanitě rozvíjet, abychom se při budování Pánova království stali ještě prospěšnějšími.11
Jen od velmi mála z nás bude kdy vyžadováno, abychom pro Spasitele obětovali svůj život. Avšak všichni jsme vyzýváni, abychom Mu svůj život zasvětili.
Jedno dílo, jedna radost, jeden záměr
Když se snažíme očišťovat svůj život a hledět ke Kristu v každé myšlence,12 začíná vše ostatní zapadat na správné místo. Na život již nenahlížíme jako na dlouhý seznam samostatných úsilí, která udržujeme v křehké rovnováze.
Postupem času se to vše stane jedním dílem.
Jednou radostí.
Jedním svatým záměrem.
Je to dílo spočívající v tom, že milujeme Boha a sloužíme Mu. Znamená to milovat Boží děti a sloužit jim.13
Když se díváme na svůj život a vidíme sto věcí, které musíme dělat, máme dojem, že je to nad naše síly. Když však vidíme jednu věc – milovat Boha a Jeho děti a sloužit Jemu a jim stem různých způsobů – pak můžeme na těchto věcech pracovat s radostí.
Takto obětujeme celou svou duši – tím, že obětujeme vše, co nás brzdí, a zbytek zasvětíme Pánu a Jeho záměrům.
Slova povzbuzení a svědectví
Drazí bratří a sestry a drazí přátelé, přijdou chvíle, kdy si budete přát, abyste toho mohli udělat více. Váš milující Otec v nebi zná vaše srdce. On ví, že nedokážete udělat vše, co chce udělat vaše srdce. Můžete však milovat Boha a sloužit Mu. Můžete co nejlépe dodržovat Jeho přikázání. Můžete milovat Jeho děti a sloužit jim. A vaše úsilí bude vaše srdce očišťovat a připraví vás na nádhernou budoucnost.
Tomuto ona vdova u chrámové pokladnice zřejmě dobře rozuměla. Nepochybně věděla, že její oběť nepřinese veliké bohatství Izraeli, ale může přinést změnu a požehnání jí samotné – protože, byť její oběť byla malá, bylo to vše, co měla.
A tak, moji drazí přátelé a milovaní spoluučedníci Ježíše Krista, nebuďme „znaveni konáním dobra, neboť [klademe] základ velikého díla“. A z našich malých věcí vznikne „to, co je veliké“.14
Svědčím o tom, že to je pravda, a také svědčím, že Ježíš Kristus je náš Mistr, náš Vykupitel a naše jedna jediná cesta vedoucí zpět k našemu milovanému Otci v nebi. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.