Poselství Prvního předsednictva
Jeden klíč k rodinnému štěstí
Veliký ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj uvedl román Anna Kareninová těmito slovy: „Všechny šťastné rodiny jsou si navzájem podobné; každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem.“1 Nesdílím sice Tolstého jistotu, že všechny šťastné rodiny si jsou navzájem podobné, ale zjistil jsem, že většina z nich má společné jedno – dokážou druhým odpouštět jejich nedokonalosti a zapomínat na ně a dokážou v druhých hledat to dobré.
Ti v nešťastných rodinách naopak často nacházejí chyby na druhých, chovají zášť a nedokážou zapomenout na ublížení v minulosti.
„Ano, ale …“ začínají větu ti nešťastní. „Ano, ale vy nevíte, jak moc mi ublížila,“ říká jeden. „Ano, ale vy nevíte, jak je hrozný,“ říká druhá.
Možná mají pravdu oba; možná ani jeden.
Jsou různé stupně ublížení. Jsou různé stupně bolesti. Všiml jsem si však, že často ospravedlňujeme svou zlobu a uspokojujeme své svědomí tím, že si o motivech druhých napovídáme něco, co jejich jednání odsoudí jako neodpustitelné a sobecké, zatímco současně vyzvedáváme své motivy jako čisté a nevinné.
Princův pes
Jeden starý velšský příběh ze 13. století vypráví o princi, který se vrátil domů a našel svého psa s tlamou celou od krve. Muž vběhl dovnitř a ke svému zděšení zjistil, že kolébka jeho synka je převrácená a synek v ní není. Princ ve zlobě vytasil meč a psa zabil. Krátce poté zaslechl svého synka zaplakat – děťátko bylo naživu! Leželo vedle mrtvého vlka. Pes ve skutečnosti zachránil princova synka před vlkem, který ho chtěl zardousit.
Tento příběh je sice dramatický, ale něco nám napovídá. Poukazuje na možnost, že to, co si napovídáme o tom, proč se druzí lidé chovají jistým způsobem, se vždy nemusí zakládat na faktech – někdy ta fakta ani nechceme znát. Raději ve své zlobě omlouváme sami sebe tím, že lpíme na své zahořklosti a roztrpčení. Někdy tato zášť může přetrvávat měsíce či roky. Někdy může přetrvávat po celý život.
Rozdělená rodina
Jeden otec nedokázal synovi odpustit, že sešel z cesty, které byl učen. Tento chlapec měl přátele, které jeho otec neschvaloval, a také dělal mnoho věcí jinak, než si to jeho otec představoval. Mezi otcem a synem to vyvolalo rozepře, a jakmile to bylo možné, chlapec odešel z domova a už se nevrátil. Od té doby se bavili jen zřídka.
Měl onen otec pocit, že je v právu? Možná.
Měl jeho syn pocit, že je v právu? Možná.
Vím jen to, že tato rodina byla rozdělená a nešťastná, protože si ani syn ani otec nedokázali navzájem odpustit. Nedokázali se přenést přes trpké vzpomínky, které jeden na druhého měli. Namísto lásky a odpuštění své srdce naplnili zlobou. Oba se připravili o příležitost ovlivňovat v dobrém život toho druhého. Objevila se mezi nimi propast tak hluboká a tak široká, že se každý z nich stal duchovním vězněm na vlastním ostrově citů.
Náš milující a moudrý Věčný Otec v nebi pro nás naštěstí připravil způsob, jakým tuto propast pýchy můžeme překonat. Veliké a nekonečné Usmíření je vrcholným skutkem odpuštění a smíru. Jeho velkolepost přesahuje mé chápání, ale celým svým srdcem a duší svědčím o tom, že je skutečné a má nejvyšší moc. Spasitel nabídl sám sebe jako výkupné za naše hříchy. Skrze Něho získáváme odpuštění.
Žádná rodina není dokonalá
Nikdo z nás není bez hříchu. Každý, včetně mě i vás, dělá chyby. Každého z nás někdo ranil. Každý z nás ranil někoho jiného.
Skrze Spasitelovu oběť můžeme získat oslavení a věčný život. Když přijímáme Jeho způsoby a překonáváme svou pýchu tím, že obměkčujeme své srdce, můžeme do své rodiny a do svého života vnášet smír a odpuštění. Bůh nám pomůže více odpouštět, být ochotnějšími kráčet druhou míli, omlouvat se jako první, i když to nebyla naše vina, odložit staré křivdy a více je neživit. Děkujme Bohu, který dal svého Jednorozeného Syna, a Synu, který za nás dal svůj život.
Lásku, kterou k nám Bůh chová, můžeme pociťovat každý den. Neměli bychom být schopni obětovat se pro své bližní trošku více, jak tomu učí oblíbená píseň „Že mi bylo mnoho dáno“?2 Pán nám otevřel dveře odpuštění. Nebylo by správné odložit vlastní sobectví a pýchu a začít otevírat požehnané dveře odpuštění těm, se kterými nevycházíme – obzvláště všem, kteří patří do naší rodiny?
Štěstí neplyne z dokonalosti, ale z uplatňování božských zásad, i po malých krůčcích. První předsednictvo a Kvorum Dvanácti apoštolů vydalo prohlášení: „Štěstí v rodinném životě dosáhneme s největší pravděpodobností tehdy, když je založeno na učení Pána Ježíše Krista. Úspěšná manželství a rodiny jsou založeny a udržovány na zásadách víry, modlitby, pokání, odpuštění, úcty, lásky, soucitu, práce a hodnotných odpočinkových činností.“3
Odpuštění se nachází přesně uprostřed těchto jednoduchých pravd založených na plánu štěstí našeho Nebeského Otce. Díky tomu, že odpuštění spojuje zásady, spojuje i lidi. Je klíčem, odemyká zamčené dveře, je vykročením na cestu čestnosti a je jednou z našich největších nadějí na šťastnou rodinu.
Kéž nám Bůh pomáhá o trochu více odpouštět ve své rodině, jeden druhému a možná o trochu více odpouštět i sami sobě. Modlím se o to, abychom odpuštění vnímali jako jednu z těch nádherných věcí, ve které se sobě většina šťastných rodin podobá.
Náměty pro výuku z tohoto poselství
„Při přípravě lekcí si pokaždé položte otázku, jak se daná zásada podobá tomu, co členové rodiny nebo třídy prožívají ve vlastním životě.“ (Učení – není většího povolání [1999], 183). Můžete pozvat členy rodiny, aby se podělili o pozitivní zkušenosti, které s odpuštěním mají nebo které vypozorovali. Diskutujte o těchto zkušenostech a zdůrazňujte požehnání odpuštění. Na závěr vydejte svědectví o tom, jak je důležité si navzájem odpouštět.
Fotoilustrace David Stoker