Spasitelův neochvějný soucit
Projevování soucitu druhým je podstatou evangelia Ježíše Krista.
Jednou z nejpozoruhodnějších zásad, jimž Spasitel během své pozemské služby učil, byla ta, abychom s druhými jednali se soucitem. Přemítejme o této zásadě a o tom, jak ji uplatňovat v praxi, prostřednictvím toho, že se zamyslíme nad příběhem o Ježíšově návštěvě farizea Šimona.
Lukášovo evangelium vypráví, jak jistá žena, která byla považována za hříšnici, vešla do Šimonova domu v době, kdy tam pobýval Ježíš. Tato žena k Ježíšovi s pokorou a kajícností přistoupila, omyla Mu nohy svými slzami, otřela je svými vlasy a pak je zulíbala a pomazala vzácnou mastí.1 Pyšný hostitel, který měl za to, že je morálně více na výši než ona žena, si vyčítavě a arogantně pomyslel: „Byť tento byl prorok, vědělť by, která a jaká jest to žena, kteráž se ho dotýká; nebo hříšnice jest.“2
Svatouškovská přezíravost tohoto farizea vedla k tomu, že nespravedlivě odsoudil jak Ježíše, tak onu ženu. Spasitel však ve své vševědoucnosti věděl, co si Šimon myslí, a ve své veliké moudrosti se ohradil vůči Šimonově povýšenému postoji a pokáral ho za nedostatek zdvořilosti, s níž přijal do svého domu zvláštního hosta, jako je Spasitel. Spasitelovo přímé pokárání farizea ve skutečnosti sloužilo jako svědectví o tom, že Ježíš opravdu má dar proroctví a že tato žena s pokorným a zkroušeným srdcem učinila pokání a že jí byly odpuštěny hříchy.3
Tento příběh, stejně jako mnoho dalších událostí během Ježíšova působení na zemi, nám znovu ukazuje, že Spasitel jednal soucitně se všemi, kteří si k Němu přáli přijít – aniž by mezi nimi činil rozdíly – a hlavně s těmi, kteří Jeho pomoc potřebovali nejvíce. Kajícnost a zbožná láska, kterou Ježíšovi ona žena projevila, byly důkazem jejího upřímného pokání a touhy obdržet odpuštění vlastních hříchů. Ale Šimonův komplex vlastní nadřazenosti, který šel ruku v ruce s jeho zatvrzelým srdcem,4 mu zabránil dát najevo soucit s onou kajícnicí, a dokonce se vyjádřil s lhostejností a pohrdáním o Spasiteli světa. Svým postojem ukázal, že jeho způsob života není ničím jiným než přísným a prázdným dodržováním pravidel a vnějším projevováním vlastního přesvědčení prostřednictvím vyvyšování se nad druhé a falešné svatosti.5
Soucitná a konkrétnímu člověku přizpůsobená služba Ježíše v tomto příběhu je dokonalou názornou ukázkou toho, jak máme jednat se svými bližními. Písma uvádějí bezpočet příkladů toho, jak Spasitel, pohnut hlubokým a neochvějným soucitem, jednal ve své době s lidmi a pomáhal těm, kteří trpěli, a těm, kteří „byli opuštěni a rozptýleni jako ovce, nemajíce pastýře“.6 Milosrdně nabízel pomocnou ruku těm, kteří potřebovali úlevu od svých břemen, a to jak po stránce fyzické, tak duchovní.7
Ježíšův soucitný přístup pramení z pravé lásky,8 a to jmenovitě z Jeho ryzí a dokonalé lásky, která je podstatou Jeho smírné oběti. Soucit je základním charakteristickým rysem těch, kteří usilují o to, aby se posvětili, a tato Boží vlastnost je spjata s dalšími křesťanskými vlastnostmi, jako je například truchlení s těmi, kteří truchlí, a s empatií, milosrdenstvím a laskavostí.9 Projevování soucitu s druhými je ve skutečnosti podstatou evangelia Ježíše Krista a zřejmým důkazem naší duchovní a emoční blízkosti ke Spasiteli. Kromě toho je ukazatelem úrovně vlivu, který má Spasitel na náš způsob života, a dokládá velikost našeho ducha.
Je užitečné si povšimnout, že Ježíšovy soucitné skutky nebyly příležitostnými projevy plynoucími z nějakého pověření nebo založenými na určitém seznamu úkolů, které je třeba splnit, ale běžnými projevy Jeho skutečné a čisté lásky k Bohu a k Jeho dětem a Jeho neochvějné touhy jim pomáhat.
Ježíš byl schopen rozpoznat potřeby lidí dokonce již z dálky. A tak nás například nepřekvapí, že se Ježíš bezprostředně poté, co uzdravil služebníka jednoho setníka,10 odebral z Kafarnaum do města Naim. Právě tam Ježíš vykonal jeden z nejláskyplnějších zázraků své pozemské služby, když přikázal mrtvému mladému muži, jedinému synovi ovdovělé matky, aby vstal a žil. Ježíš nejenže vycítil silné utrpení oné ubohé matky, ale i její obtížnou životní situaci, a byl vůči ní pohnut opravdovým soucitem.11
I mnozí lidé v okruhu našeho vlivu usilují – stejně jako ona hříšná žena a vdova z Naim – o útěchu, o pozornost, o to, aby se mohli začlenit, a o pomoc, kterou jim můžeme nabídnout. Každý z nás může být nástrojem v rukou Páně a jednat soucitně s těmi, kteří jsou v nouzi, stejně jako to dělal Ježíš.
Znám jednu dívenku, která se narodila s velmi vážným rozštěpem rtů a horního patra. Musela podstoupit první z řady mnoha operací již druhý den svého života. Tuto dívku a její rodiče motivoval opravdový soucit s těmi, kteří zažívají stejné obtíže, k tomu, aby se snažili lidem, kteří čelí této obtížné situaci, poskytovat pomoc, porozumění a emoční podporu. Nedávno mi napsali a podělili se o toto: „Obtíže naší dcery nám daly příležitost seznámit se s úžasnými lidmi, kteří potřebovali útěchu, podporu a povzbuzení. Naše dcera, které je nyní 11 let, před nějakým časem mluvila s rodiči děťátka, které trpí stejnými obtížemi. Během rozhovoru si naše dcera na chvíli sundala roušku, kterou měla na sobě kvůli pandemii, aby zmínění rodiče viděli, že existuje naděje, ačkoli jejich děťátko ještě čeká dlouhá cesta, kterou bude během příštích let, než se dá problém do pořádku, muset urazit. Jsme velmi vděčni za příležitost dávat najevo pochopení těm, kteří trpí, stejně jako to Spasitel dělá pro nás. Podle nás zmírníme svou bolest pokaždé, když ulevíme od bolesti někomu jinému.“
Drazí přátelé, když budeme záměrně usilovat o to, aby se soucitný postoj stal součástí našeho života, tak jak nám to svým příkladem ukázal Spasitel, budeme vnímavější k potřebám druhých. Díky této větší citlivosti bude každý náš skutek prodchnut opravdovým zájmem a láskou. Pán ocení naše úsilí a budeme jistě požehnáni příležitostmi stát se nástrojem v Jeho rukou, obměkčovat srdce a přinášet úlevu těm, jejichž „ruce… jsou skleslé“.12
Pokárání, kterého se farizeu Šimonovi od Ježíše dostalo, bylo také jasným sdělením, že nikdy nemáme nad svými bližními vynášet příkré a tvrdé soudy, neboť všichni potřebujeme, aby náš láskyplný Nebeský Otec projevoval porozumění a milosrdenství, pokud jde o naše nedostatky. Neučil snad Spasitel při jiné příležitosti přesně tomuto, když řekl: „Kterakž pak vidíš [smítko] v oku bratra svého, a v oku svém břevna [nezaznamenáš]?“13
Musíme brát v potaz, že není jednoduché porozumět všem okolnostem, které přispívají k něčímu postoji nebo reakcím. Pohled zvnějšku může být zavádějící a často nepředstavuje správné měřítko pro něčí chování. Kristus je na rozdíl od vás i mě schopen jasně vidět veškeré aspekty dané situace.14 Ačkoli je Spasitel velmi dobře obeznámen se všemi našimi slabostmi, ukvapeně nás neodsuzuje, ale dále s námi se soucitem průběžně pracuje a pomáhá nám, abychom si dokázali odstranit břevno z vlastního oka. Ježíš vždy hledí k srdci, a nikoli na vnější vzhled.15 Sám prohlásil: „Nesuďte podlé [vzhledu].“16
A tak se zamyslete nad moudrou radou, kterou Spasitel ohledně této otázky dal dvanácti nefitským učedníkům:
„A vězte, že vy budete soudci tohoto lidu podle soudu, který vám dám, který bude spravedlný. Tudíž, jakými lidmi máte býti? Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“17
„Tudíž bych chtěl, abyste byli dokonalí, dokonce jako já nebo jako Otec váš, který je v nebi, dokonalý je.“18
V této souvislosti spočívají soudy Páně na těch, kteří si přivlastňují právo nespravedlivě odsuzovat domnělé nedostatky druhých. Abychom byli způsobilí soudit spravedlivě, musíme usilovat o to, abychom se stali takovými, jako je Spasitel, a abychom na nedokonalosti druhých pohlíželi se soucitem – tak, jak by na ně pohlížel On. Vzhledem k tomu, že k dosažení dokonalosti máme ještě daleko, by možná bylo lepší posadit se Ježíšovi k nohám a prosit o milosrdenství kvůli svým vlastním nedokonalostem, tak jak to učinila ona kajícná žena ve farizeově domě, a nevěnovat tolik času a energie tomu, že se budeme upínat na to, co vnímáme jako nedokonalosti druhých.
Drazí přátelé, svědčím o tom, že budeme-li usilovat o to, abychom do svého života začlenili Spasitelův soucitný příklad, poroste naše schopnost chválit ctnosti našich bližních a náš přirozený instinkt odsuzovat jejich nedokonalosti ustoupí. Naše souznění s Bohem se prohloubí a náš život bude jistě sladší, naše pocity láskyplnější a nalezneme nevyčerpatelný zdroj štěstí. Budeme známi jako mírotvorci,19 jejichž slova jsou jemná jako jarní rosa zrána.
Modlím se, abychom projevovali více shovívavosti a porozumění druhým a aby Pánovo milosrdenství v dokonalé mírnosti utišilo naši netrpělivost s jejich nedokonalostmi. K tomu nás vybízí Spasitel. Svědčím o tom, že žije. Je dokonalým příkladem milosrdného a trpělivého učednictví. O těchto pravdách vydávám svědectví ve svatém jménu Spasitele Ježíše Krista, amen.