Opět důvěřujte

Starší Gerrit W. Gong

Kvorum Dvanácti apoštolů

Důvěra, kterou vkládáme v Boha a jeden v druhého, přináší nebeská požehnání.

Jednou, když jsem byl ještě malý, jsem pomyslel na to, že uteču z domova. Jak už se dětem stává, měl jsem pocit, že mě nikdo nemá rád.

Moje všímavá maminka mi naslouchala a uklidnila mě. Doma jsem byl v bezpečí.

Měli jste někdy pocit, že utíkáte z domova? Útěk z domova je často znamením nahlodané či ztracené důvěry – k sobě samým, k druhým, k Bohu. Když je naše důvěra zkoušena, říkáme si, zda vůbec někdy dokážeme opět důvěřovat.

Mým dnešním poselstvím je to, že ať už domů přicházíme, nebo se tam vydáváme, Bůh nám jde naproti.¹ V Něm můžeme nalézt víru a odvahu a moudrost a vnímavost, abychom dokázali opět důvěřovat. Podobně nás žádá, abychom se navzájem podporovali, více odpouštěli a méně soudili sebe i druhé, aby Jeho Církev mohla být místem, kde se cítíme doma, ať už do ní přicházíme poprvé, nebo se do ní navracíme.

Důvěra je skutek víry. Bůh v nás vkládá svou víru. Důvěra lidí přesto může být podkopána nebo ztracena:

když nám nějaký přítel, kolega v práci nebo někdo, komu důvěřujeme, neříká pravdu, zraní nás nebo nás využije;²
když je nám manželský partner nevěrný;
když někdo, koho máme rádi, nečekaně stane tváří v tvář smrti, zranění nebo onemocnění;
když se setkáme s neočekávanou otázkou ohledně evangelia, například s něčím, co se týká církevní historie nebo církevních pravidel, a někdo řekne, že Církev pravdu zatajila nebo ji nesdělila.

Další situace mohou být méně konkrétní, ale stejně znepokojivé.

Možná máme pocit, že do Církve nepatříme či nezapadáme nebo že nás druzí soudí.

Nebo ačkoli jsme udělali vše, co se očekávalo, stále není vše vyřešeno. Navzdory svým osobním zkušenostem s Duchem Svatým možná máme pocit, že dosud nevíme, zda vůbec Bůh žije nebo zda je evangelium pravdivé.

Mnoho lidí má dnes pocit, že je potřeba obnovit důvěru v lidské vztahy a v novodobou společnost.³

Když se zamýšlíme nad důvěrou, uvědomujeme si, že Bůh je Bohem pravdy a že nemůže lhát.⁴ Uvědomujeme si, že pravda je poznání věcí, jak jsou, jak byly a jak přijdou.⁵ Uvědomujeme si, že pokračující zjevení a inspirace uzpůsobují neměnnou pravdu měnícím se okolnostem.

Uvědomujeme si, že porušené smlouvy lámou srdce. „Zachoval jsem se hloupě,“ říká muž. „Dokážeš mi kdy odpustit?“ Manžel a manželka se mohou vzít za ruce a doufat, že dokáží opět důvěřovat. V jiné situaci vězeň přemítá: „Kdybych byl dodržoval Slovo moudrosti, nebyl bych dnes tady.“

Na Pánově cestě smlouvy zažíváme radost a povolání sloužit v Jeho Církvi jsou výzvou k tomu, abychom pocítili důvěru a lásku, kterou k nám chová Bůh a kterou my chováme k druhým. Členové Církve, včetně svobodných dospělých, pravidelně slouží v rámci celé Církve a ve svém okolí.

Biskupstvo prostřednictvím inspirace povolá mladý manželský pár, aby ve sboru sloužil v jeslích. Manžel zpočátku sedí v rohu, nezaujatý a rezervovaný. Postupně se začne spolu s dětmi smát. Manželský pár později vyjádří vděčnost. Dříve si manželka přála děti, říkají, ale manžel si je nepřál. Služba je však nyní změnila a spojila. Také jim do manželství a domova přinesla radost z dětí.

Mladou matku s malými dětmi a jejího manžela v jiném městě překvapí a zaskočí, když je matka povolána, aby ve sboru sloužila jako presidentka Pomocného sdružení, ale přijímají to. Krátce poté sněhové vánice přeruší vedení elektřiny a zanechají regály v obchodech prázdné a domovy studené jako lednice. Jelikož tato mladá rodina má elektřinu a teplo, velkoryse otevírá svůj domov několika rodinám a jednotlivcům, aby tam bouři přečkali.

Důvěra se stává skutečnou, když děláme něco těžkého s vírou. Služba a oběť rozšiřují schopnosti a zušlechťují srdce. Důvěra, kterou vkládáme v Boha a jeden v druhého, přináší nebeská požehnání.

Jednoho věrného bratra poté, co zvítězil nad rakovinou, srazí auto. Místo toho, aby se litoval, se s modlitbou ptá: „Čemu se z této zkušenosti mohu naučit?“ Na jednotce intenzivní péče pocítí nabádání věnovat pozornost zdravotní sestře, která si dělá starosti o svého manžela a děti. Pacient, který má bolesti, nachází odpovědi, když důvěřuje Bohu a pomáhá druhým.

President kůlu se modlí, aby věděl, jak pomoci bratrovi, kterého trápí pornografie, zatímco tento bratr čeká před jeho kanceláří. Obdrží jasné vnuknutí: „Otevři dveře a pozvi toho bratra dál.“ S vírou a důvěrou v Boží pomoc tento vedoucí kněžství otevírá dveře a zmíněného bratra objímá. Oba pociťují proměňující lásku a důvěru k Bohu i jednoho ke druhému. Bratr je posílen a může začít činit pokání a měnit se.

Ačkoli jsou okolnosti v našem osobním životě individuální, zásady evangelia a Duch Svatý nám mohou pomoci poznat, zdali, jak a kdy můžeme druhým opět začít důvěřovat. Když dojde ke ztrátě či zrazení důvěry, zklamání a rozčarování jsou skutečné; a skutečná je i potřeba rozlišit a poznat, kdy je víra a odvaha opět projevit důvěru v lidské vztahy opodstatněná.

Ohledně Boha a osobního zjevení nás však president Russell M. Nelson ujišťuje: „Nemusíte si lámat hlavu s tím, komu můžete bez obav důvěřovat.“⁶ Bohu můžeme důvěřovat vždy. Pán nás zná lépe a miluje nás více, než se známe či milujeme my sami. Jeho nezměrná láska a dokonalá znalost naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti činí Jeho smlouvy a zaslíbení neměnnými a spolehlivými.

Důvěřujte tomu, co písma popisují slovy „v průběhu času“.⁷ S Božím požehnáním, v průběhu času a se stálou vírou a poslušností můžeme nalézt odhodlání a pokoj.

Pán nás utěšuje:

„Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.“⁸

„Vlož na Pána tíhu svou. Pojď s plnou důvěrou.“⁹

„Bolesti na zemi není, již nebesa uzdravit nemohou.“¹⁰

Důvěřujte Bohu¹¹ a Jeho zázrakům. My i naše vztahy se můžeme změnit. Skrze Usmíření Krista Pána můžeme odložit sobeckého přirozeného člověka a stát se dítětem Božím, mírným, pokorným,¹² plným víry a přiměřené důvěry. Když učiníme pokání, vyznáme své hříchy a zanecháme jich, Pán říká, že na ně již nevzpomíná.¹³ Neznamená to, že by na ně zapomněl; spíše se zdá, že se pozoruhodným způsobem rozhoduje na ně nevzpomínat, a vzpomínat nemáme ani my.

Důvěřujte Boží inspiraci, abyste rozlišovali moudře. Můžeme druhým ve správnou dobu a správným způsobem odpustit, jak to podle Pána musíme učinit,¹⁴ ale současně můžeme být moudří jako hadové a neškodní jako holubice.¹⁵

Někdy jsme nejvíce otevření útěše a vedení od Ducha Svatého právě ve chvíli, kdy je naše srdce nejvíce zlomené a zkroušené.¹⁶ Odsouzení i odpuštění začínají uvědoměním si nějaké křivdy. Odsouzení se často zaměřuje na minulost. Odpuštění hledí svobodně do budoucna. „Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“¹⁷

Apoštol Pavel se ptá: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ A odpovídá: „Ani smrt, ani život, … ani vysokost, ani hlubokost, … nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“¹⁸ Přesto je někdo, kdo nás od Boha a Ježíše Krista odloučit může – a tím někým jsme my sami. Jak říká Izaiáš: „Hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi.“¹⁹

V souladu s božskou láskou a božským zákonem jsme zodpovědni za svá rozhodnutí a jejich následky. Avšak Spasitelova usmiřující láska je „nekonečná a věčná“.²⁰ Když jsme připraveni vrátit se domů, přestože jsme „ještě opodál“,²¹ Bůh je připraven přivítat nás s hlubokým soucitem a radostně nám nabídnout to nejlepší, co má.²²

President J. Reuben Clark řekl: „Věřím, že Nebeský Otec si přeje zachránit každé ze svých dětí, … že ve své spravedlnosti a ve svém milosrdenství nám za naše skutky udělí tu největší možnou odměnu a dá nám vše, co nám dát může; a naopak, věřím, že nám uloží ten nejmenší možný trest, který nám uložit může.“²³

Dokonce i milosrdná prosba, kterou Spasitel pronesl na kříži ke svému Otci, nebyla nepodmíněným „Otče, odpusť jim“, ale spíše: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“²⁴ Naše svoboda jednání a svoboda obecně jsou důležité, protože jsme před Bohem a sami před sebou zodpovědni za to, kdo jsme, a za to, co víme a co děláme. Naštěstí můžeme důvěřovat tomu, že Bůh ve své dokonalé spravedlnosti a ve svém dokonalém milosrdenství dokonale posoudí naše záměry a skutky.

Zakončeme tím, čím jsme začali – Božím soucitem, který pocítíme, když se každý z nás vrátí k Němu domů a když se vrátíme jeden ke druhému.

Vzpomínáte si na podobenství Ježíše Krista o jistém muži, který měl dva syny?²⁵ Jeden syn odešel z domova a promarnil své dědictví. Když tento syn opět přišel k sobě, přál si vrátit se domů. Druhý syn, který měl pocit, že „tolik let“²⁶ dodržoval přikázání, bratra nechtěl doma přivítat.

Bratři a sestry, zamysleli byste se prosím nad skutečností, že Ježíš nás žádá, abychom otevřeli své srdce a projevovali porozumění, soucit a pokoru a abychom sami sebe spatřovali v obou rolích?

Jako onen první syn, či dcera, můžeme i my zbloudit a poté se snažit vrátit domů. Bůh na nás čeká, aby nás přivítal.

A jako onoho druhého syna, či dceru, nás Bůh snažně žádá, abychom se společně radovali z návratu každého z nás k Němu domů. Vyzývá nás, abychom svá shromáždění, kvora, třídy a činnosti učinili otevřeným, věrohodným a bezpečným místem – domovem pro každého z nás. S laskavostí, porozuměním a vzájemnou úctou každý z nás pokorně hledá Pána, modlí se a vítá požehnání Jeho znovuzřízeného evangelia určená všem.

Naše životní cesta je individuální, ale skrze důvěru v Boha, v sebe navzájem a v sebe samé se můžeme opět vrátit k Bohu Otci a k Jeho Milovanému Synu.²⁷ Ježíš nás vybízí: „Neboj se, toliko věř.“²⁸ Kéž neohroženě důvěřujeme v péči našeho Nebeského Otce, jako to činil Prorok Joseph.²⁹ Drahý bratře, drahá sestro, drahý příteli, hledejte prosím opět víru a důvěru, což je zázrak, který vám dnes slibuje Pán. V posvátném a svatém jménu Ježíše Krista, amen.