O duševním zdraví
Dovolte mi podělit se o několik postřehů, které jsem získal, zatímco naše rodina procházela zkouškami.
Ačkoli se naše rodina těší z bohatých požehnání, zatímco radostně kráčí po cestě smlouvy, čelí také nesmírně vysokým horám. Rád bych se s vámi podělil o hluboce osobní zážitky týkající se duševní nemoci. Patří k nim klinická deprese, úzkostná porucha, bipolární porucha, ADHD – a někdy to vše dohromady. O těchto citlivých zážitcích budu hovořit se svolením těch, jichž se týkají.
Během své služby jsem se setkal se stovkami jednotlivců a rodin s podobnými zkušenostmi. Někdy mě napadá, zda by ona „pustošící nemoc“ pokrývající zemi, která je zmíněna v písmech, mohla zahrnovat i duševní onemocnění.1 Vyskytuje se na celém světě, setkáváme se s ním na každém kontinentě a v každé kultuře a postihuje všechny – mladé, staré, bohaté i chudé. Členy Církve nevyjímaje.
Naše nauka nás zároveň učí, abychom se snažili stát takovými, jako je Ježíš Kristus, a být v Něm zdokonaleni. Naše děti zpívají: „Mým příkladem je Pán Ježíš.“2 Toužíme být dokonalými stejně tak, jako jsou dokonalí Nebeský Otec a Ježíš Kristus.3 Jelikož duševní onemocnění může představovat překážku v tom, jak vnímáme dokonalost, zůstává příliš často tabu. V důsledku toho přetrvává příliš mnoho neznalosti, nevyjádřeného utrpení a zoufalství. Mnozí mají pocit, že je to nad jejich síly, neboť nesplňují domnělá měřítka a mylně se domnívají, že pro ně v Církvi není místo.
V boji s tímto klamem je důležité pamatovat na to, že „Spasitel miluje každé dítě svého Otce. Plně chápe bolest a zápolení, které mnozí zažívají, když žijí se širokým spektrem obtíží týkajících se duševního zdraví. Vytrpěl ‚bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; … [a vzal] na sebe bolesti a nemoci lidu svého‘ (Alma 7:11; zvýraznění přidáno; viz také Židům 4:15–16; 2. Nefi 9:21). A protože rozumí všem strastem, ví, jak ‚uzdravovati skroušené srdcem‘ (Lukáš 4:18; viz také Izaiáš 49:13–16).“4 Těžkosti jsou často známkou toho, že je zapotřebí dalších nástrojů a podpory, a nejsou vadou charakteru.
Dovolte mi podělit se o několik postřehů, které jsem získal, zatímco naše rodina procházela zkouškami.
Zaprvé – mnozí lidé s námi budou truchlit, a ne nás soudit. Náš syn se vrátil z misie po pouhých čtyřech týdnech kvůli silným záchvatům paniky, úzkosti a depresi. Pro nás jako rodiče bylo těžké vyrovnat se se zklamáním a zármutkem, protože jsme se velmi usilovně modlili za to, aby uspěl. Jako všichni rodiče si i my přejeme, aby naše děti byly úspěšné a šťastné. Misie měla být pro našeho syna důležitým milníkem. Také jsme si říkali, co si asi pomyslí druzí.
Aniž bychom to věděli, syna jeho návrat zdrtil nezměrně více. Vezměte v úvahu, že miloval Pána a přál si sloužit, avšak z důvodů, které chápal jen s obtížemi, to nedokázal. Brzy pociťoval naprostou beznaděj a zápolil s hlubokými pocity viny. Již se necítil přijímaný, ale duchovně ochromený. Začaly ho stravovat opakující se myšlenky na smrt.
Když se syn nacházel v tomto iracionálním stavu, věřil, že už mu nezbývá, než aby si vzal život. K jeho záchraně bylo zapotřebí Ducha Svatého a zástupu andělů na obou stranách závoje.
Zatímco během tohoto nesmírně těžkého období bojoval o život, naše rodina, vedoucí sboru, členové a přátelé si udělali čas, aby nás podpořili a sloužili nám.
Nikdy dříve jsem nepocítil takovou lásku. Nikdy jsem nepocítil silněji a osobněji, co znamená utěšovat ty, kteří mají útěchy zapotřebí. Naše rodina bude za tyto projevy lásky navždy vděčná.
Nedokáži popsat nesčetné zázraky, které tyto události provázely. Náš syn naštěstí přežil, ale bylo zapotřebí dlouhé doby a lékařské, terapeutické a duchovní péče, aby se uzdravil a přijal skutečnost, že je milovaný, ceněný a potřebný.
Uvědomuji si, že ne každý takový případ skončí stejně jako ten náš. Pociťuji zármutek spolu s těmi, kteří přišli o své blízké příliš brzy a zůstává jim jen žal a nezodpovězené otázky.
Mým dalším postřehem je, že pro rodiče může být obtížné poznat, s čím děti zápolí, ale musíme se v tom vzdělávat. Jak můžeme poznat rozdíl mezi obtížemi spojenými s běžným vývojem a známkami onemocnění? Jako rodiče máme posvátné pověření pomáhat svým dětem najít cestu životními těžkostmi; avšak jen málo z nás je odborníky na duševní zdraví. O své děti musíme nicméně pečovat tím, že jim pomůžeme naučit se, aby byly spokojeny s upřímným úsilím, které vyvíjejí ve snaze naplňovat přiměřená očekávání. Každý z nás na základě svých vlastních nedostatků ví, že duchovní růst je probíhající proces.
Nyní již rozumíme tomu, že „pro dosažení emočního a duševního blaha neexistuje jednoduchý všelék. Budeme zažívat stres a zmatek, protože žijeme v padlém těle v padlém světě. Ke stanovení diagnózy duševního onemocnění mohou přispět i mnohé další faktory. Bez ohledu na naše duševní a emoční blaho je zaměřovat se na růst zdravější než posedlost vlastními nedostatky.“5
Mé manželce a mně vždy pomáhá zůstávat co nejblíže Pánu. S odstupem času vidíme, jak nás Pán v dobách velké nejistoty trpělivě učil. Jeho světlo nás krok za krokem vedlo těmi nejtemnějšími hodinami. Pán nám pomohl pochopit, že cena jednotlivé duše je ve věčném plánu mnohem důležitější než jakýkoli pozemský úkol či úspěch.
Opět platí, že když se ohledně duševních onemocnění vzděláme, budeme připraveni pomoci sobě i druhým, kteří s nimi mohou zápolit. Když spolu budeme hovořit otevřeně a upřímně, napomůžeme tomu, aby se tomuto důležitému tématu dostalo pozornosti, kterou si zaslouží. Informovanost koneckonců předchází inspiraci a zjevení. Tyto těžkosti, které často nejsou na první pohled patrné, mohou postihnout kohokoli, a když jim čelíme, zdají se být nepřekonatelné.
Prvním, čemu se musíme naučit, je to, že zcela jistě nejsme sami. Vyzývám vás, abyste si prostudovali téma duševní zdraví (Mental Health) v aplikaci Gospel Library v oddíle Life Help. Studium povede k většímu porozumění, přijetí, soucitu a k větší lásce. Může zmírnit tragédie a současně nám pomůže osvojit si a uchovat zdravá očekávání a zdravé komunikační vzorce.
Můj poslední postřeh – neustále musíme jeden nad druhým bdít. Musíme jeden druhého milovat a méně odsuzovat druhé – obzvlášť, když nejsou okamžitě naplněna naše očekávání. Máme svým dětem a mládeži pomáhat, aby ve svém životě pociťovali lásku Ježíše Krista, i když jim osobně činí obtíže pociťovat lásku k sobě samým. Starší Orson F. Whitney, který sloužil jako člen Kvora Dvanácti apoštolů, radil rodičům, jak pomoci potomkům, kteří s něčím zápolí: „Modlete se za své… děti; lněte k nim s vírou.“6
Často jsem přemýšlel o tom, co znamená lnout k nim s vírou. Domnívám se, že to zahrnuje prosté skutky naplněné láskou, mírnost, laskavost a úctu. Znamená to, že jim umožňujeme rozvíjet se vlastním tempem a že jim vydáváme svědectví, abychom jim pomáhali pociťovat Spasitelovu lásku. Vyžaduje to od nás, abychom přemýšleli více o nich a méně o sobě a o druhých. To obvykle znamená, že méně mluvíme a o mnoho více nasloucháme. Musíme je milovat, posilovat a často je chválit za jejich úsilí uspět a být věrní Bohu. A konečně, máme dělat vše, co je v našich silách, abychom si s nimi uchovali blízký vztah – stejně jako s Bohem.
Vám všem, které osobně postihlo duševní onemocnění, bych rád řekl, abyste se pevně drželi svých smluv, i když možná právě nepociťujete Boží lásku. Udělejte vše, co je ve vašich silách, a poté stůjte v klidu, abyste „viděli spasení Boží, a jak rámě jeho bude zjeveno“.7
Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je náš Spasitel. Zná nás. Miluje nás a trpělivě na nás čeká. Když byla naše rodina zkoušena, poznal jsem, jak blízko nám Pán je. Jeho zaslíbení jsou pravdivá:
Tak já s tebou jsem, tobě netřeba se bát,
vždyť já jsem tvůj Bůh, nepadneš, zůstaneš stát.
Pomoc tvoje jsem pro jakýkoli čas,
a i když budeš klesat, … já pozvednu tě zas.
Když víme, jak pevný náš základ je, kéž vždy radostně hlásáme:
Když člověk u Ježíše pomoc vyhledá,
já jsem stále s ním, ochrání ho ruka má.
By snášel se nad duší tou pekla stín, …
já věrného nikdy, nikdy neopustím!8
Ve jménu Ježíše Krista, amen.