V Pánově přízni za všech svých dnů
Jak reagujeme na své strasti? Projevujeme vděčnost, protože se více zaměřujeme na svá požehnání než na své problémy?
Pandemie covidu-19 je jednou z mnoha zkoušek a výzev, kterým musely Boží děti v průběhu historie světa čelit. Počátkem tohoto roku jsem se svou milovanou rodinou prožíval těžké dny. Pandemie a další příčiny přinesly do naší rodiny smrt a způsobily nám bolest kvůli úmrtí několika našich blízkých. Navzdory zdravotní péči, půstu a modlitbě se můj bratr Charly, má sestra Susy a můj švagr Jimmy v průběhu pěti týdnů odebrali na druhou stranu závoje.
Občas jsem se podivoval nad tím, proč Spasitel plakal, když viděl, jak Marii trápí smrt jejího bratra Lazara, ačkoli věděl, že má moc Lazara vzkřísit a že tuto moc brzy použije, aby svého přítele zachránil před smrtí.1 Obdivuji Spasitelův soucit s Marií a Jeho pochopení pro ni; rozuměl nepopsatelné bolesti, kterou Maria kvůli smrti svého bratra Lazara pociťovala.
Stejnou pronikavou bolest pociťujeme i my, když zažíváme dočasné odloučení od svých milovaných. Spasitel má s námi dokonalý soucit. Nevytýká nám naši krátkozrakost ani omezenou představu, kterou máme o své věčné cestě. Namísto toho s námi v našem smutku a strádání soucítí.
Nebeský Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus si přejí, abychom měli radost.2 President Russell M. Nelson učil: „Pocity radosti mají s naší životní situací společného jen málo, ale s tím, na co se v životě zaměřujeme, mají společné úplně všechno. Když se v životě zaměřujeme na Boží plán spasení, … můžeme pociťovat radost bez ohledu na to, co se v našem životě děje – nebo neděje.“3
Vzpomínám si, že když jsem byl mladým misionářem, obdržel jeden skvělý misionář, kterého jsem velmi obdivoval, zdrcující zprávu. Jeho matka a jeho mladší bratr zemřeli při tragické nehodě. Misijní president nabídl tomuto staršímu možnost vrátit se domů na pohřeb. Tento misionář se však po telefonátu se svým otcem rozhodl zůstat a misii dokončit.
Krátce nato, když jsem s tímto misionářem sloužil ve stejné zóně, jsme s mým společníkem obdrželi naléhavý telefonát – nějací zloději ukradli dotyčnému kolo a zranili jej nožem. Musel se svým společníkem dojít do nejbližší nemocnice, kde jsme se s nimi setkali. Cestou do nemocnice jsem se kvůli situaci tohoto misionáře rmoutil. Myslel jsem si, že bude skleslý na mysli a že po takto traumatickém zážitku se nyní jistě bude chtít vrátit domů.
Když jsme ale dorazili do nemocnice, viděl jsem tohoto misionáře, jak leží na posteli a čeká, až ho odvezou na operaci – a přitom se usmívá. Pomyslel jsem si: „Jak se může v takovéto situaci usmívat?“ Zatímco se v nemocnici zotavoval, nadšeně rozdával lékařům, sestřičkám a druhým pacientům letáky a výtisky Knihy Mormonovy. Ani přes všechny tyto zkoušky si nepřál jet domů. Namísto toho sloužil až do posledního dne své misie s vírou, energií, silou a nadšením.
Na začátku Knihy Mormonovy Nefi píše, že viděl v průběhu svých dnů mnoho strastí, nicméně že za všech svých dnů se těšil veliké přízni Pána.4
Přemýšlím nad četnými zkouškami, kterými Nefi prošel a z nichž mnohé zahrnul do své výpovědi. Jeho zkoušky nám pomáhají porozumět tomu, že všichni míváme těžké dny. Jedna z těchto zkoušek přišla, když Nefi dostal příkaz, aby se vrátil do Jeruzaléma a získal mosazné desky, které vlastnil Laban. Někteří z Nefiových bratrů měli malou víru, a dokonce Nefiho bili holemi. Další zkoušku zažil, když se mu zlomil luk, a on nemohl opatřit potravu pro svou rodinu. Později, když dostal příkaz, aby postavil loď, se mu bratři posmívali a odmítali mu pomoct. Nefi navzdory těmto a mnohým dalším zkouškám, které během života prožil, nikdy nezapomínal na dobrotivost Boží.
Když se Nefiova rodina cestou do zaslíbené země plavila přes oceán, někteří z jejích členů se začali veselit, mluvit hrubě a zapomínat, že do té doby byli zachováni jen díky Pánově moci. Když je Nefi napomenul, rozzlobili se a svázali ho provazy tak, že nebyl schopen se pohnout. V Knize Mormonově se píše, že s ním jeho bratři „zacházeli… s velikou surovostí“ a že jeho zápěstí a kotníky byly „velice oteklé a velmi bolestivé“.5 Nefiho rmoutila tvrdost srdce jeho bratří a občas ho přemáhal smutek.6 „Nicméně,“ prohlásil, „jsem však hleděl k svému Bohu a chválil ho po celý den; a pro své strasti jsem proti Pánu nereptal.“7
Mé drahé sestry a drazí bratři, jak reagujeme na své strasti? Reptáme kvůli nim před Pánem? Nebo jako Nefi a můj bývalý kamarád z misie projevujeme vděčnost slovy, myšlenkami i činy, protože se zaměřujeme více na svá požehnání než na své problémy?
Náš Spasitel Ježíš Kristus nám dal příklad, zatímco sloužil zde na zemi. Není toho mnoho, co nám v obdobích těžkostí a zkoušek přinese větší klid a uspokojení než služba našim bližním. Kniha Matoušova zachycuje, co se stalo, když se Spasitel dozvěděl, že král Heródes nechal jeho bratranci Janu Křtitelovi setnout hlavu, aby potěšil Herodiadinu dceru:
„A přišedše učedlníci jeho, vzali tělo a pochovali je; a šedše, pověděli Ježíšovi.
To uslyšev Ježíš, plavil se odtud na lodičce na místo pusté soukromí. Což uslyševše zástupové, šli za ním pěšky z měst.
A vyšed Ježíš, uzřel zástup mnohý. I slitovalo mu se jich, a uzdravoval nemocné jejich.
A když bylo k večerou, přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: Pusté jest místo toto, a čas již pominul. Propusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů.
Ježíš pak řekl jim: Není jim potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti.“8
Ježíš Kristus nám ukázal, že i během období zkoušek a protivenství můžeme pamatovat na těžkosti druhých. Pohnuti soucitem jim můžeme pomoci a pozvednout je. Když tak činíme, naše křesťanská služba pozvedá i nás. President Gordon B. Hinckley řekl: „Nejlepším protilékem na obavy je podle mě práce. Nejlepším lékem na zoufalství je služba. Nejlepší léčebnou kúrou na únavu je výzva pomoci někomu, kdo je ještě unavenější.“9
Zde, v Církvi Ježíše Krista, mám mnoho příležitostí sloužit svým bližním. V takových chvílích pociťuji, že Nebeský Otec ulehčuje má břemena. President Russell M. Nelson je prorokem Božím na zemi a je skvělým příkladem toho, jak bychom měli sloužit druhým v obdobích těžkých zkoušek. Ke svědectví mnohých Svatých připojuji i to své, totiž že Bůh je náš milující Nebeský Otec. Během svých těžkých dnů pociťuji Jeho nekonečnou lásku. Náš Spasitel Ježíš Kristus rozumí našim bolestem a strastem. Přeje si ulehčit nám naše břemena a utěšit nás. Musíme následovat Jeho příklad službou těm, kteří se potýkají s břemeny ještě většími, než jsou ta naše. Ve jménu Ježíše Krista, amen.