Moje návštěva chrámu
Nejbližší chrám máme v Německu ve Freibergu. Nebyla jsem tam 11 let, a tak si určitě dovedete představit, jak moc jsem se tam těšila.
Už jsem byla v chrámu několikrát, ale tenhle týden byl pro mě výjimečný. Bylo to poprvé, co jsem mohla vykonávat obřady za členy své rodiny, které jsem znala a měla jsem je moc ráda – a to za svého tatínka, který zemřel před čtyřmi lety, za babičky a dědečky a jejich rodiče. V naší rodině jsem jediná členka Církve, kdo za ně může tuto úžasnou práci udělat.
Hned první den ráno jsem začala prvním nezbytným obřadem. Už je to dlouho, co jsem křty za zemřelé vykonávala, a tak jsem měla trochu strach, jak to zvládnu kvůli svému věku a zdravotnímu stavu. Voda byla krásně teplá, ale když jsem se měla ponořit pod vodu, přemohl mě strach. V duchu jsem se pomodlila a poprosila o pomoc našeho Nebeského Otce, abych mohla svůj strach překonat. Odpověď na modlitbu přišla rychle a já jsem byla schopná pokračovat a křty vykonat. Jsem moc vděčná i za trpělivost bratra, který křtil. Za to, že mi dal čas, nespěchal a byl laskavý. Pomohl mi tím cítit se zase dobře, aniž bych měla nějaké negativní pocity, že jsem selhala. Místo toho jsem cítila lásku a podporu všech, kteří v křtitelnici byli. Další obřady už proběhly bez problémů. Mohla jsem si připomenout smlouvy, které jsem kdysi uzavřela s Bohem já sama, když jsem byla v chrámu poprvé, a uvědomit si, jaká požehnání díky nim v životě mám.
Poslední obřad – pečetění – byl pro mě nejsilnější zážitek v mém životě. Jako bych dostala (v tom dobrém slova smyslu) velkou ránu do zad, ale místo bolesti přišla vlna plná radosti a štěstí. Věděla jsem, že obřady byly přijaty. Měla jsem oči plné slz.
Byl to úžasný týden. Pochopila jsem, jak je důležité jezdit do chrámu. Je to jedinečné místo, kde se cítím jako v nebi u Nebeského Otce.