Jak oheň plní nitro mé
Bůh slyší každou naši pronesenou modlitbu a odpovídá na každou z nich v souladu s cestou, kterou vytyčil pro naše zdokonalení.
Bratři a sestry, od doby, kdy jsem naposledy stál u tohoto řečnického pultu v říjnu 2022, jsem získal bolestivé ponaučení. A sice toto: Pokud nepronesete přijatelný proslov, může vám být zakázána účast na několika příštích konferencích. Jak vidíte, byl jsem pověřen promluvit na tomto prvním zasedání mezi prvními. Co však nevidíte, je to, že stojím na padacích dveřích s velmi křehkou západkou. Pokud tento proslov nebude přijatelný, opět se s vámi několik dalších konferencí neuvidím.
Abych pokračoval v duchu té nádherné náboženské písně přednesené tímto nádherným sborem, získal jsem v nedávné době některá ponaučení a rád bych se s vámi o ně dnes s Pánovou pomocí podělil. A kvůli nim bude tento proslov velmi osobní.
Tou nejosobnější a nejbolestnější ze všech těchto nedávných zkušeností byl odchod mé milované manželky Pat. Byla to ta nejlepší žena, jakou jsem kdy poznal – dokonalá manželka a matka, nemluvě o její osobní čistotě, o jejím daru vyjadřování a o její duchovnosti. Jednou pronesla proslov s názvem „Naplňujte míru svého stvoření“. Mám pocit, že ona naplnila míru svého stvoření úspěšněji, než by si kdokoli dokázal představit. Byla dokonalou dcerou Boží a příkladnou ženou Kristovou. A já měl to největší štěstí, že jsem s ní mohl strávit 60 let svého života. Pokud se prokáži jako způsobilý, naše zpečetění znamená, že s ní budu moci strávit věčnost.
Další zkušenost přišla 48 hodin po pohřbu mé ženy. V té době jsem byl převezen do nemocnice v kritickém zdravotním stavu. První čtyři týdny svého šestitýdenního pobytu jsem trávil opakovaně na jednotce intenzivní péče a z velké části v bezvědomí.
Prakticky všechny vzpomínky z pobytu v nemocnici během tohoto prvního období se mi vytratily z paměti. Co se však nevytratilo, je vzpomínka na procházku mimo nemocnici, kdy se mi zdálo, že kráčím po okraji věčnosti. Nemohu zde o tomto zážitku mluvit dopodrobna, ale mohu říci, že část toho, co jsem obdržel, bylo napomenutí, abych se vrátil ke své službě s větší naléhavostí, s větší zasvěceností, s větším zaměřením na Spasitele, s větší vírou v Jeho slovo.
Nemohl jsem si pomoci, ale měl jsem pocit, že přijímám svou osobní verzi zjevení daného Dvanácti před téměř 200 lety:
„Budeš vydávati svědectví o jménu mém… a budeš vysílati slovo mé ke končinám země. …
Jitro za jitrem; a den co den nechť varovný hlas tvůj vychází; a když přichází noc, nenechej obyvatele země pro řeč svou dřímati. …
Povstaňte, … vezměte kříž svůj [a] následujte mne.“
Milované sestry a milovaní bratři, od tohoto zážitku se snažím brát na sebe svůj kříž horlivěji a s větším odhodláním, abych věděl, kde mohu ráno i přes den i večer pozvednout vřelý a zároveň varovný apoštolský hlas.
To mě vede ke třetí pravdě, kterou jsem zvěděl během oněch měsíců poznamenaných ztrátou, nemocí a strastmi. Touto pravdou bylo obnovené svědectví o účinnosti neochvějných modliteb v této Církvi – vašich modliteb – v můj prospěch a nekonečná vděčnost za ně. Budu na věky vděčný za úpěnlivé prosby tisíců lidí, kteří, podobně jako kdysi jistá neodbytná vdova, opakovaně žádali o zásah z nebe v můj prospěch. Obdržel jsem kněžská požehnání a byl jsem svědkem toho, jak se za mě postí moje třída ze střední školy a také několik náhodných sborů napříč celou Církví. A moje jméno muselo být na modlitebních seznamech snad v každém chrámu Církve.
V hluboké vděčnosti za toto všechno se připojuji ke G. K. Chestertonovi, který jednou řekl, „že díky jsou tou nejvyšší formou myšlenky; a… vděčnost je štěstí zdvojnásobené úžasem“. Se svým vlastním „štěstím zdvojnásobeným úžasem“ vám všem děkuji a děkuji i svému Otci v nebi, který vaše modlitby vyslyšel a požehnal mi.
Bratři a sestry, svědčím o tom, že Bůh slyší každou naši pronesenou modlitbu a odpovídá na každou z nich v souladu s cestou, kterou vytyčil pro naše zdokonalení. Uvědomuji si, že zhruba ve stejnou dobu, kdy se tolik lidí modlilo za mé uzdravení, se stejný počet – včetně mě – modlil za uzdravení mé manželky. Svědčím o tom, že božsky soucitný Nebeský Otec vyslyšel a zodpověděl obě tyto modlitby, i když modlitby za Pat nebyly zodpovězeny tak, jak jsem prosil. Důvody, proč jsou modlitby zodpovídány jinak, než jak doufáme, jsou známé pouze Bohu – ale slibuji vám, že On naše modlitby slyší a odpovídá na ně podle své neutuchající lásky a svého vesmírného načasování.
Pokud nežádáme nesprávně, neexistují žádná omezení ohledně toho, kdy, kde nebo o co se máme modlit. Podle přijatých zjevení se máme modlit vždy. Máme se modlit, jak řekl Amulek, za ty, kteří jsou kolem nás, s vírou, že „mnohoť [zmůže] modlitba spravedlivého opravdová“. Své modlitby bychom měli pronášet nahlas, máme-li soukromí k tomu, abychom tak mohli učinit. Je-li to nepraktické, máme je pronášet jako tichou promluvu v srdci. Zpíváme, že modlitby „jak oheň plní nitro mé“, a mají být vždy pronášeny, jak pravil sám Spasitel, k Bohu Věčnému Otci ve jménu Jeho Jednorozeného Syna.
Milovaní přátelé, naše „chvíle modlení“ jsou „touhou duše“ a představují tu nejprostší a nejčistší formu našeho uctívání Boha. Máme se modlit samostatně, v rodině i v kongregacích všech možných velikostí. Modlitbu máme používat jako štít proti pokušení, a nastane-li někdy chvíle, kdy se nám nebude chtít modlit, můžeme si být jisti, že tato zdráhavost nepochází od Boha, který touží se svými dětmi rozmlouvat kdykoli a neustále. Některé snahy zabránit nám v modlitbě skutečně přicházejí přímo od protivníka. Když nevíme, jak nebo za co přesně se modlit, máme začít a pokračovat tak dlouho, dokud nás Svatý Duch nedovede k té modlitbě, kterou máme pronést. Tento přístup možná budeme muset zvolit v případě, kdy se modlíme za své nepřátele a za ty, kteří nás utiskují.
Koneckonců, můžeme se podívat na příklad Spasitele, který se modlil velmi, velmi často. Vždy mi ale připadalo zajímavé, že Ježíš vůbec pociťoval potřebu se modlit. Nebyl snad dokonalý? Za co se potřeboval modlit? Uvědomil jsem si, že i On, tak jako my, chtěl slyšet Otcův hlas a důvěřovat v Jeho moudrost a milost. Opakovaně odcházel stranou od lidí, aby byl sám a mohl se svými modlitbami dotknout nebe. Jindy se modlil v přítomnosti několika svých společníků. Pak se obracel na nebe ve prospěch zástupů, které zaplnily úbočí hory. Někdy modlitba ozářila slávou Jeho oděv. Jindy ozářila slávou Jeho tvář. Někdy při modlitbě stál, jindy klečel a přinejmenším jednou při modlitbě padl na tvář.
Lukáš popisuje, že když se Ježíš sklonil, aby odčinil naše hříchy, vyžadovalo to od Něj, aby se modlil „horlivěji“. Jak se někdo, kdo je dokonalý, může modlit horlivěji? Předpokládáme, že horlivé byly všechny Jeho modlitby, avšak zatímco přinášel svou smírnou oběť a uprostřed bolesti, která doprovázela její univerzální dosah, měl Ježíš pocit, že se má modlit ještě naléhavěji, přičemž tíha Jeho oběti nakonec způsobila, že krvácel z každého póru.
V souvislosti s tímto Kristovým vítězstvím nad smrtí a s Jeho nedávným darem, jímž mi dopřává několik dalších týdnů či měsíců ve smrtelnosti, vydávám posvátné svědectví o tom, že věčný život skutečně existuje a že je zapotřebí, abychom se na něj připravovali se vší vážností.
Vydávám svědectví o tom, že je třeba, aby nás Kristus při svém příchodu poznal – ne jako pouhé členy uvedené na zažloutlých záznamech o křtu, ale jako naprosto oddané, věrně praktikující a smlouvy dodržující učedníky. Toto je pro nás všechny naléhavá záležitost, abychom snad jednou se zdrcující lítostí neuslyšeli, jak říká, že nás „nikdy neznal“, nebo, jak tento verš přeložil Joseph Smith: „[Vy] jste mne nikdy neznali.“
Naštěstí máme pro tento úkol k dispozici pomoc – hodně pomoci. Musíme věřit v anděly a v zázraky a v zaslíbení svatého kněžství. Musíme věřit v dar Ducha Svatého, ve vliv dobrých rodin a přátel a v moc čisté lásky Kristovy. Musíme věřit ve zjevení a v proroky, vidoucí a zjevovatele a v presidenta Russella M. Nelsona. Musíme věřit, že díky modlitbám a prosbám a osobní spravedlivosti dokážeme vystoupat na „horu Sion, … do města Boha živého, nebeského místa nejsvatějšího ze všech“.
Bratři a sestry, budeme-li činit pokání z hříchů a přicházet směle k onomu „trůnu milosti“ a zanechávat tam před Ním své almužny a své upřímné prosby, obdržíme milosrdenství a soucit a odpuštění z dobrotivých rukou našeho Věčného Otce a Jeho poslušného a dokonale čistého Syna. Poté, spolu s Jobem a všemi těmi zušlechtěnými věrnými, spatříme svět příliš podivuhodný na to, abychom mu porozuměli. Ve jménu Ježíše Krista, amen.