„Starší Patrick Kearon: Připravován a povolán Pánem“, Liahona, květen 2004.
Nová povolání
Starší Patrick Kearon: Připravován a povolán Pánem
Pán připravil staršího Kearona jedinečným způsobem a obdařil ho celou řadou duchovních darů, které mu umožní žehnat druhým v rámci jeho posvátného povolání jakožto zvláštního svědka „jména Kristova na celém světě“.
Starší Patrick Kearon vcházel jednou v sobotu, několik let poté, co byl povolán sedmdesátníkem – generální autoritou, se svou manželkou Jennifer do supermarketu, když z něj vycházeli starší W. Rolfe Kerr s manželkou Janeil. Krátce si popovídali a pak Kerrovi zamířili ke svému autu.
Téměř okamžitě oslovil staršího Kearona jakýsi muž a nadšeně se ho zeptal: „To byla generální autorita, s kým jste mluvil?“ Starší Kearon odpověděl: „Ano. To byl starší W. Rolfe Kerr ze Sedmdesáti.“ Muž přikývl, podíval se přímo na staršího Kearona, aniž by ho poznal, a řekl: „Generální autoritu člověk pozná vždycky, viďte?“ Pak onen muž rychle odešel.
„Mám tu příhodu moc rád, protože vystihuje to, jak se cítím,“ říká s úsměvem starší Kearon. „Mohl bych totéž zažít i dnes a ten muž by mě mezi ostatními lidmi zřejmě za generální autoritu neoznačil.“
Lidé, kteří staršího Kearona znají nebo měli tu výsadu s ním sloužit, si ho díky jeho sebeironickému humoru a pokoře oblíbili. Starší Kearon, který byl povolán do Kvora Dvanácti apoštolů a vysvěcen jeho členem 7. prosince 2023, ví, že v tomto novém povolání nejde o něj, ale spíše o pokračující dílo Páně.
„My všichni jsme součástí Jeho díla,“ říká, „a snažíme se pomáhat lidem pociťovat Jeho světlo, Jeho lásku a Jeho péči. To, co si přeje, abychom jako členové Jeho Církve dělali, je žehnat životu druhých.“
Pán připravil staršího Kearona jedinečným způsobem a obdařil ho celou řadou duchovních darů, které mu umožní žehnat druhým v rámci jeho posvátného povolání jakožto zvláštního svědka „jména Kristova na celém světě“ (Nauka a smlouvy 107:23). Starší Kearon, který byl do Církve obrácen ve věku 26 let a je mezi svými sourozenci jediným členem Církve, je hluboce empatický člověk, který ví, jak naslouchat Božím dětem, získat si jejich sympatie a poskytovat jim útěchu. Je přirozeně dobročinný a nachází radost ve službě. Ovlivněn dojemnými zážitky a zkušenostmi a ztrátou blízkých svědčí o tom, že Spasitel Ježíš Kristus nám skrze své Usmíření nabízí hojivý balzám a jednoho dne vše uvede do pořádku.
Starší Kearon je opravdovým učedníkem Ježíše Krista, který důvěřuje Pánu. Je to vedoucí, kterého je snadné následovat, protože sám oddaně následuje Spasitele a přivádí druhé k Němu.
„Byl to Pán,“ říká president Jeffrey R. Holland, úřadující president Kvora Dvanácti apoštolů, „kdo dovedl Patricka do funkce, kterou nyní zastává.“
Láskyplní a oddaní rodiče
Patrick Kearon se narodil 18. července 1961 v Carlisle v Cumbrii v severní Anglii Paddymu a Patricii Kearonovým. Když se jeho rodiče seznámili, sloužili během druhé světové války v Britských ozbrojených silách – matka pracovala jako armádní zdravotní sestra v Indii a Barmě a otec sloužil v Královském letectvu (RAF) u jednotek ve Francii, severní Africe, na Sicílii a v Itálii.
Starší Kearon vzpomíná na své rodiče, Paddyho a Patricii, pro jejich příkladný život naplněný oddaností, službou a obětavostí.
Ačkoli nebyli aktivní v žádné církvi, jejich život se vyznačoval oddaností rodině, službou a obětavostí, což na Patricka, nejmladšího z pěti dětí, zanechalo trvalý dojem. Na Pat vzpomíná jako na milující, „výjimečnou matku“, která laskavě vedla, většinou příkladem, a nikdy nikoho nekritizovala. Byla velkorysá, spolehlivá a pozoruhodně vyrovnaná. A na Paddyho vzpomíná pro „jeho energii, laskavost a nezkrotnou vřelost; jeho lásku k… vyprahlým pouštím Arábie [a] bujným vlnitým kopcům Anglie a Irska; a jeho vášeň pro nebe, slunce a moře. Zřetelně vnímám jeho otisk ve své vlastní touze pobývat venku, pod širým nebem, na vzduchu a na slunci.“
Po službě v Královském letectvu začal otec staršího Kearona pracovat v Saúdské Arábii jako poskytovatel služeb pro armádu. Patrick tam jako sedmiletý chlapec získal důležité ponaučení týkající se poslušnosti, jak to vyprávěl ve svém prvním proslovu na generální konferenci v roli generální autority. Ignoroval pokyn rodičů, aby měl při táboření v poušti na sobě boty, vydal se na průzkum okolí v „žabkách“ a bodl ho do nohy škorpion.
Patrick Kearon jako chlapec v Saúdské Arábii.
O tři roky později byl mladý Patrick na internátní škole v Anglii a velmi se mu stýskalo po rodičích. Jeho osamělost mírnily jen jejich povzbudivé dopisy.
„Harry Potter to měl v Bradavicích ve srovnání se mnou pohodové. Bylo to těžké,“ říká o internátní škole. „Jezdil jsem domů jen na Vánoce a Velikonoce a v létě. Udělal jsem si z listů papíru malé kalendáře a každý den jsem si odškrtával, čímž jsem odpočítával dny, než se budu moci vrátit k rodině.“
O několik let později, když byl Patrick ve své druhé internátní škole v Anglii, se od Irského moře přihnala silná bouře. Následná přívalová vlna zaplavila v okolí 5 000 domů. Patrick a jeho spolužáci byli požádáni, aby pomohli s rozsáhlými úklidovými pracemi.
„Stále si pamatuji, jak těžké byly ty promáčené koberce a jak to všechno zapáchalo,“ říká. „Ale pamatuji si, jak jsme se do toho pustili a s kamarády jsme to všechno zvládli. A vzpomínám si na ty lidi a na jejich vděčnost.“
Tento zážitek byl pro Patricka možná prvním postřehem ohledně oboustranných požehnání plynoucích z poskytování a přijímání služby. Později si uvědomil, že pocity nejistoty, které měl během dospívání, ho opustily, „zatímco jsem byl zapojen do tohoto velikého úsilí pomáhat bližním“.
Po střední škole se Patrick vrátil do Saúdské Arábie, kde se začal školit v manažerských dovednostech v jednom nadnárodním potravinářském a nápojovém konglomerátu. Tato zkušenost byla odrazovým můstkem pro jeho práci v několika průmyslových odvětvích, přičemž naposledy se pracovně věnoval poradenské činnosti v oblasti komunikace, a to v Anglii se sestrou Kearonovou.
„Můj svět se obrátil vzhůru nohama“
Když bylo Patrickovi 19 let, přišel při tragické autonehodě v Saúdské Arábii o otce a o švagra. „S jejich odchodem se můj svět obrátil vzhůru nohama,“ říká. Otcova ruka, jež ho vedla, a jeho láskyplné povzbuzování a radostný pohled na svět byly pryč. Patrick, který se po určitou dobu potýkal se zármutkem a prázdnotou, odjel se svou matkou domů do Anglie, ale nakonec se vrátil pracovat do Saúdské Arábie.
„Měl jsem spoustu cenných příležitostí učit se, růst a poznávat, jak firmy fungují,“ říká. Obzvláště vděčný byl za „skvělého šéfa, který mě školil a vedl a stal se mým drahým přítelem. Byl jednou z několika postav otcovského typu, kterými jsem byl od otcovy smrti požehnán.“
Později, když pracoval znovu v Londýně, se seznámil s několika členy Církve.
„Byli velikým příkladem naší víry,“ vzpomíná. „Jeden z nich byl z Kalifornie, kam jsem následně odjel a u této rodiny jsem bydlel, zatímco jsem tam pracoval.“
Tato zkušenost poskytla Patrickovi úžasný základ pro porozumění Církvi. Zapůsobila na něj radost, kterou tato rodina nacházela ve službě, ale měl mnoho otázek ohledně církevní nauky a přesvědčení. Po návratu do Anglie o dva roky později však v ulicích Londýna potkal několik „působivých misionářů“. Poté, co spolu několik měsíců diskutovali o evangeliu a bylo mu řečeno, že nepostupuje směrem ke křtu, se ho zeptali, zda by nechtěl obdržet požehnání.
„Souhlasil jsem s tím, že si nechám dát požehnání od jednoho misionáře z řad starších členů, kterého jsem znal,“ vzpomíná. „To, jak jsem se během tohoto požehnání cítil, bylo zásadním momentem v mém obrácení. Byl to naprosto nepopiratelný pocit světla, radosti a pokoje, který nelze popsat slovy. Slova požehnání se ukázala jako inspirovaná a naprosto prozíravá.“
Tento zážitek, spolu s „řadou dalších věcí, které mi pomohly na cestě ke křtu“, dovedl Patricka ke svědectví o Spasiteli a Jeho znovuzřízené Církvi. O několik měsíců později, na Štědrý den roku 1987, byl pokřtěn do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Lidem, kteří usilují o svědectví, starší Kearon říká: „Rozhodněte se pro víru a přijměte výzvu v Almovi 32. Řiďte se svými duchovními pocity. Povedou vás a vy to budete vědět.“
„Zdroj síly“
Když Patrick dva roky po svém křtu navštěvoval sbor mladých svobodných dospělých v Londýně, seznámil se s Jennifer Hulmeovou, studentkou univerzity Brighama Younga z kalifornské Saratogy. Jennifer byla v Londýně na šest měsíců studovat dějiny umění a anglickou literaturu. Vyrůstala v Církvi jako nejmladší z osmi dětí.
Patrick jí téměř okamžitě padl do oka.
„Když jsem ho sledovala při rozhovorech s lidmi ve sboru, viděla jsem, jak se k nim chová,“ říká Jennifer o Patrickovi. „Ať už to byl nový člen, navracející se člen, někdo, kdo měl problémy, nebo někdo, kdo byl blízkým přítelem, ke každému se choval se stejnou nelíčenou láskou a zájmem. Tato vlastnost mě k němu přitahovala nejvíce. Je to vlastnost, kterou u něj vidím neustále rozvíjet a kterou u něj Bůh využívá již více než 33 let našeho manželství.“
Vzájemná láska a úcta, kterou k sobě starší a sestra Kearonovi chovají, jim umožňuje pracovat sjednoceni ve víře.
Po námluvách byli v lednu 1991 oddáni v chrámu Oakland v Kalifornii. Poté se svou rodinou žili 19 let v Anglii, než byl starší Kearon v roce 2010 povolán sedmdesátníkem – generální autoritou poté, co sloužil v několika vedoucích povoláních, mimo jiné jako president kůlu či územní sedmdesátník. V době, kdy byl povolán do Kvora Dvanácti apoštolů, sloužil jako služebně nejstarší president Sedmdesáti.
Starší Kearon říká, že jeho manželka je věrnou učednicí, která zná svou pravou identitu. „Vede šťastný, pozitivní, konstruktivní, nápomocný a radostný život, jehož středobodem je Spasitel. Od chvíle, kdy jsme se poznali, je pro mě zdrojem síly a obrovským požehnáním.“
Susannah, druhá ze tří dcer tohoto manželského páru, říká, že její matka ráda dává ze sebe druhým: „Je plná života a světla a má vášeň pro evangelium.“ A stejně jako její otec dokáže i její matka „skvěle naslouchat“.
Susannah a její sestry říkají, že vzájemná láska a úcta umožňují jejich rodičům pracovat sjednoceni ve víře na společných cílech. Vzájemně si naslouchají a respektují a oceňují myšlenky a názory toho druhého.
Emma, jejich nejmladší dcera, říká, že harmonický vztah jejích rodičů a neskrývaná láska k jejich dětem „vytvářely velmi šťastné a bezpečné domácí prostředí“.
Nejstarší dcera, Lizzie Kearon Staheliová, o svém otci říká: „Tatínek se na lidi dívá křesťanskýma očima. Vždy se velmi snaží lidi povzbuzovat a posilovat. Vidí potenciál v každém člověku, ať už je v jakékoli situaci.“
Emma dodává: „Je plný víry a miluje radost, kterou mu evangelium přináší. Znovuzřízené evangelium poznal až v dospělosti a je vděčný za to, jak to člověku jakožto zdroj světla a radosti mění život.“
Starší Kearon označuje své dcery – Lizzie (na fotografii s manželem Jonathanem), Susannu a Emmu – za „nejkrásnější světlo v našem životě, naše největší poklady“.
Jean B. Binghamová, bývalá generální presidentka Pomocného sdružení, popisuje staršího Kearona jako klidného člověka i pod tlakem. Vzpomíná na chvíle, kdy se spolu se starším Davidem A. Bednarem z Kvora Dvanácti apoštolů, starším Kearonem a dalšími ocitli v zahraničí uprostřed politického povstání. Pod vedením staršího Bednara strávil starší Kearon několik hodin u satelitního telefonu a snažil se s místními představiteli a se zástupci Církve najít způsob, jak všechny z oné situace dostat.
„Jeho klidná povaha, soustředěné úsilí a inspirované postřehy pomohly najít řešení, které nám umožnilo bezpečně odjet,“ říká sestra Binghamová.
V prosinci 2021 rodinou otřásla informace, že sestře Kearonové byla diagnostikována rakovina prsu.
„Nikdy jsem si nemyslela, že mě nebo nás postihne právě rakovina,“ říká sestra Kearonová. Následnou léčbu označila za nesmírně těžkou, avšak zdrojem její síly byl během toho všeho Spasitel. „Stále podstupuji perorální chemoterapii, ale jsem vděčná, že mohu říci, že jsem bez rakoviny, do té míry, do jaké jsou lékaři schopni to posoudit.“
Starší Kearon říká: „Jen je po celou tu dobu neochvějná a bezúhonně věrná. Každý den děkujeme za její zdraví a děkujeme za výjimečnou péči, které se jí dostalo a dostává.“
Podobně jako v případě dalších zkoušek, které s manželem zažili, sestra Kearonová říká: „Život nám servíruje věci, které prostě dělat nechceme. Nelíbí se nám. Nežádali jsme o ně. Ale přesto jim musíme čelit. Nejlepší způsob, jak se vypořádat s tím, co je nadmíru těžké, je obrátit se k Pánu, požádat o Jeho sílu a vložit víru v Ježíše Krista a v Jeho milost a moc. Už je to dávno, co jsem se naučila mnohému o tom, jak nám Spasitel pomáhá v našich nejtěžších a nejtemnějších chvílích.“
Starší a sestra Kearonovi získali toto posvátné poznání poté, co se jim narodilo první dítě, Sean.
„Skála Usmíření Ježíše Krista“
Starší Kearon říká, že když byla sestra Kearonová poprvé těhotná, zjistili záhy z ultrazvuku, že jejich chlapeček má „závažnou srdeční anomálii a jde o život ohrožující stav“. „Zbytek těhotenství jsme strávili hledáním těch nejlepších lékařů, kardiologů a kardiochirurgů, kteří by byli schopni jeho konkrétní problém řešit. V Londýně jsme našli prvotřídní tým lékařů, kteří si byli jisti, že celý problém vyřeší.“
Lékaři Seana operovali, když mu bylo 19 dní. Operace byla dlouhá a komplikovaná. Následně, říká starší Kearon, „Seanovo srdíčko již nedokázalo znovu začít pracovat. A tak jsme o něj přišli. Jeho úmrtí bylo nesmírně bolestivé. Nebyl to ten výsledek, za který jsme se postili, za který jsme se modlili a o který jsme prosili, ale věděli jsme, že v tomto zážitku byla ruka nebes.“
Sestra Kearonová říká: „Bůh nás provedl těmito měsíci těhotenství a krásným, krátkým životem našeho syna tak, že jsme na jeho konci věděli, že jsme pro něj udělali vše, co jsme mohli. To byla ohromná útěcha.“
Uzdravení se dostavilo díky hlubšímu porozumění Spasitelovu Usmíření a Vzkříšení, které sestra Kearonová získala díky důkladnému studiu 1. Nefiho a 2. Nefiho. „V zármutku nad naší ztrátou jsem si připadala, jako bych se točila v černé díře,“ říká. „A přesto byl tento volný pád znovu a znovu brzděn skálou Usmíření Ježíše Krista – protože to je pravda. Jeho milost a to, že On skutečně žije, činí i ty nejbolestnější ztráty snesitelnými a nadějnými.“
Uzdravení tomuto manželskému páru přineslo následné narození jejich tří dcer. „Přinesly s sebou uzdravení,“ říká starší Kearon. „Jsou tím nejkrásnějším světlem v našem životě, našimi největšími poklady.“
Uzdravení se dostavilo díky slovům inspirovaných církevních vedoucích, včetně proslovu staršího Lance B. Wickmana z generální konference, kdy starší Wickman vyprávěl o bolesti, kterou pociťoval, když procházel opuštěnými nemocničními chodbami, když jeho vlastní syn umíral na dětskou nemoc. „Starší Wickman učí, že ‚věřit znamená vidět‘ a mít víru znamená důvěřovat Pánu,“ říká starší Kearon. „Jeho proslov byl pro mě nesmírně cenný, protože on jasně chápal, jaké to je něco takového prožít. To bylo umocněno tím, kolikrát jsem tento proslov četl a poslouchal.“
A uzdravení se dostavilo i díky službě druhým, kteří se potýkali s vlastními ztrátami – ať již šlo o uprchlíky v Evropě, o lidi týrané či utlačované nebo o jiné církevní vedoucí, jako byl například starší Paul V. Johnson z Předsednictva Sedmdesáti, kterému rakovina vzala dceru dva měsíce předtím, než v roce 2015 začal sloužit se starším Kearonem v předsednictvu území Evropa.
„On a sestra Kearonová byli úžasní v tom, jak nám v onom období truchlení a uzdravování pomáhali,“ říká starší Johnson. „Byli vůči naší situaci velmi citliví. Vždy je za to budu mít moc rád.“
Tak vypadá cesta učednictví. Navzájem si nosíme svá břemena. Truchlíme s těmi, kteří truchlí. Utěšujeme ty, kteří mají útěchy zapotřebí. A stojíme jako svědkové Boha – a věčného zaslíbení radostného opětovného shledání, které je možné díky Usmíření Ježíše Krista. (Viz Mosiáš 18:8–9.)
Starší Kearon se zdraví se členy území Evropa-východ.
Když nás pak postihnou těžkosti, tato uzdravující láska a žehnající balzám jsou opětovány. Jako apoštol Pána Ježíše Krista je starší Kearon připraven dělit se s celým světem o poselství evangelia vyznačující se nadějí, uzdravením a pokojem.
„Proč nás postihují těžké zkoušky?“ ptá se starší Kearon. „Protože přicházíme na zemi proto, abychom se učili, rostli, byli posvěceni a milovali našeho Otce v nebi a našeho Spasitele a důvěřovali Jim. Prozatím Je nevidíme a Oni nás nemohou držet v náručí. Ale požehnání plynoucí ze Spasitelova Usmíření jsou nekonečná – nekonečná!“