Bezúhonnost – křesťanská vlastnost
Vést bezúhonný život vyžaduje, abychom byli věrni Bohu, sobě navzájem i své božské identitě.
Spasitel se v posledních hodinách své služby odebral na Olivetskou horu, do zahrady zvané Getsemany, a vyzval své učedníky, aby čekali. Když osaměl, snažně prosil svého Otce: „Chceš-li, přenes kalich tento ode mne.“ V mukách, jež prožíval, Mu, samotnému Bohu, největšímu ze všech, utrpení působilo, že se „chvěl bolestí a krvácel v každém póru… a přál… si, [aby] nemusel píti ten hořký kalich a mohl se stáhnouti“. Přesto se Spasitel ve chvíli hluboké beznaděje nestáhl, ale „vypil a dokončil… přípravy své pro děti lidské“.
Ježíš Kristus měl jakožto Jednorozený Otcův moc nad smrtí, bolestí a utrpením, ale přesto se nestáhl. Splnil smlouvu, kterou se svým Otcem uzavřel, a projevil tím křesťanskou vlastnost, která ve světě, v němž žijeme, čím dál více nabývá na významu – a to bezúhonnost. Zůstal věrný Bohu, každému z nás i své božské identitě.
Bezúhonnost
Ježíš Kristus je náš Příklad. Vést bezúhonný život vyžaduje, abychom byli věrni Bohu, sobě navzájem i své božské identitě. Bezúhonnost vychází z prvního velikého přikázání, že máme milovat Boha. Protože Boha milujete, jste Mu za všech okolností věrni. Chápete, že existuje to, co je správné, i to, co je špatné, a že existuje absolutní pravda – Boží pravda. Bezúhonnost znamená, že nesnižujeme svá měřítka ani chování, abychom mohli na druhé zapůsobit nebo aby nás druzí přijímali. Děláte to, co je správné, a nedbáte na důsledky. Je pozoruhodné, že v rámci nedávných revizí misionářské příručky Kažte evangelium mé byla mezi křesťanské vlastnosti doplněna právě bezúhonnost.
Před několika lety byl starší Uchtdorf pověřen reorganizací našeho kůlu. Během našeho pohovoru mi položil otázku, na kterou jsem nikdy nezapomněl: „Stalo se ve vašem životě někdy něco, co by v případě, že by se to doneslo veřejnosti, mohlo na vás nebo na Církev vrhat špatné světlo?“ Překvapilo mě to a v mysli jsem si rychle promítl celý svůj život ve snaze vzpomenout si na okamžiky, kdy jsem možná selhal, a kladl jsem si otázku: „Co by si druzí, kdyby věděli o všem, co jsem udělal, o mně nebo o Církvi pomysleli?“
V té chvíli jsem se domníval, že se starší Uchtdorf ptá pouze na způsobilost, ale časem jsem pochopil, že se ve skutečnosti tázal na bezúhonnost. Byl jsem věrný tomu, co jsem hlásal? Uvidí svět, že moje slova a mé skutky jsou ve vzájemném souladu? Budou druzí v mém chování spatřovat Boha?
President Spencer W. Kimball učil: „Bezúhonnost je naše… ochota a schopnost žít podle našeho přesvědčení a našich měřítek.“
Věrnost Bohu
Bezúhonný život vyžaduje, abychom byli v prvé řadě věrni Bohu.
Od raného dětství se seznamujeme s příběhem Daniela v jámě lvové. Daniel byl Bohu věrný neustále. Jeho žárliví vrstevníci ve snaze najít proti němu nějakou záminku zosnovali nařízení, jež stanovovalo, že se lidé smí modlit pouze k jejich bohům. Daniel o tomto nařízení věděl, ale šel domů, „kdež otevřená byla okna“, a třikrát denně poklekal a modlil se k Bohu Izraelskému. V důsledku toho byl Daniel uvržen do jámy lvové. Ráno král zjistil, že Daniela vysvobodil jeho Bůh, a vydal nové nařízení, aby se všichni „třásli a báli… před Bohem Danielovým; nebo on jest Bůh živý“.
Král poznal Boha díky Danielově bezúhonnosti. Druzí Boha poznávají díky té naší – prostřednictvím našich slov a skutků. Stejně jako tomu bylo v případě Daniela, budeme se i my díky své věrnosti Bohu čím dál více odlišovat od světa.
Spasitel nám připomíná: „Na světě ssoužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět.“ President Russell M. Nelson uvedl: „[Přemáhat svět] znamená… přemáhat pokušení starat se více o věci tohoto světa než o věci Boží. Znamená to důvěřovat nauce Kristově více než lidským filosofiím.“ Podobně i my musíme odolávat pokušení kráčet „po své vlastní cestě a podle obrazu svého vlastního boha, jehož obraz má podobu světa“.
Nezbytnou součástí Božího plánu spasení je vliv protivenství. Způsob, jímž na tento vliv reagujeme, je podstatou toho, kým jsme – měřítkem naší bezúhonnosti. Vliv světa se může projevovat jak přímo, například když zničí věrnost v manželství, tak nenápadně, jako když píšeme anonymní příspěvky kritizující církevní nauku či zvyklosti. Bezúhonnost, kterou uplatňujeme ve svých rozhodnutích, je vnějším vyjádřením vnitřního závazku následovat Spasitele Ježíše Krista.
Věrnost ve vztahu k druhým
Stejně jako je bezúhonnost založena na prvním velikém přikázání milovat Boha, tak také na druhém velikém přikázání milovat bližního svého jako sebe sama je založena věrnost ve vztahu k druhým. Bezúhonný život není život, který je dokonalý; je to život, v němž se každý den snažíme být především věrni Bohu a v této souvislosti být věrni ve vztahu k druhým. President Oaks nám připomíná: „Kvůli své horlivosti dodržovat… druhé přikázání nesmíme zapomenout na to první.“
Svět ve vzrůstající míře zápolí s bezúhonností tím, že zavádí kodexy chování nebo etická pravidla, jimiž se řídí vztahy mezi lidmi a institucemi. I když jsou tato pravidla dobrá, obecně nejsou ukotvena v absolutní pravdě a mají tendenci se vyvíjet na základě toho, co je všeobecně přijímáno. V duchu otázky, kterou mi položil starší Uchtdorf, školí některé organizace své zaměstnance, aby se zamýšleli nad tím, jak by vypadala jejich rozhodnutí nebo postup při rozhodování, kdyby se měly objevit na internetu nebo na titulní straně velkých novin. S tím, jak Církev vychází z mrákoty a z temnoty, se musíme stejně jako Daniel povznést nad světská očekávání a vždy a všude se stávat tváří pravého a živého Boha.
Tvrdit, že jsme bezúhonní, nestačí, pokud nejsou naše činy v souladu s našimi slovy. Stejně tak nemůže být bezúhonnost nahrazena křesťanskou laskavostí. Jakožto lidu smlouvy a jakožto vedoucím Pánovy Církve nám nesmí být co vytknout a musíme jednat v souladu s měřítky, která Pán stanovil.
Bezúhonné jednání posiluje víru a důvěru a ujišťuje druhé, že usilujeme pouze o to, abychom konali vůli Páně. Na našich radách odoláváme vnějším vlivům a řídíme se postupem, který zjevil Pán – snažíme se získat postřehy od všech žen a mužů a jednáme v souladu s inspirovanými radami, jež obdržíme.
Zaměřujeme se na Spasitele a dbáme na to, abychom se vyvarovali kroků, které by bylo možné vnímat tak, že slouží našim vlastním zájmům, prospívají naší rodině nebo někoho upřednostňují na úkor někoho jiného. Děláme vše pro to, abychom nepůsobili dojmem, že naše skutky mohou být ovlivněny poctami lidí, snahou získat osobní uznání či více lajků nebo přáním být citováni nebo dostávat prostor v médiích.
Věrnost své božské identitě
A konečně vést bezúhonný život vyžaduje, abychom byli věrni své božské identitě.
Známe některé, kteří nebyli. Zvláště významný je antikrist Korihor, který svedl srdce mnohých lidí tím, že působil na jejich tělesnou mysl. Přesto v posledních chvílích svého života přiznal: „Vždy jsem věděl, že Bůh jest.“ President Henry B. Eyring učil, že lhát „je v rozporu s povahou našeho ducha“, s naší božskou identitou. Korihor oklamal sám sebe a nebylo v něm pravdy.
Naproti tomu Prorok Joseph Smith s jistotou prohlásil: „Věděl jsem to a věděl jsem, že Bůh to ví, a nemohl jsem to popříti.“
Josephova bratra Hyruma Pán miloval „pro bezúhonnost srdce jeho“. Hyrum a Joseph zůstali věrni až do konce – věrni své božské identitě, světlu a poznání, které obdrželi, a věrni člověku, kterým, jak věděli, se mohou stát.
Závěr
Kéž se smíříme „s vůlí Boží“ a vypěstujeme si křesťanskou vlastnost, jíž je bezúhonnost. Kéž následujeme Toho, jenž je nám příkladem, Spasitele světa, a nestáhneme se, ale žijeme tak, abychom byli věrni Bohu, sobě navzájem a své božské identitě.
Jak řekl Job: „Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a [pozná Bůh bezúhonnost] mou.“ V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.