Stůjte na svatých místech

Thomas S. Monson

President of the Church

Rozmlouvání snaším Otcem vnebi – kčemuž patří naše modlitby kNěmu a Jeho inspirace knám – je nezbytné pro to, abychom dokázali přestát životní bouře a zkoušky.

Milovaní bratři a sestry, dnes dopoledne jsme slyšeli nádherná poselství, a já vyjadřuji uznání všem, kteří je pronesli. Jsme obzvláště vděčni za to, že je tu opět s námi starší Robert D. Hales a že se cítí lépe. Máme Tě rádi, Robe.

Když jsem přemýšlel, o čem bych dnes dopoledne rád hovořil, pocítil jsem nabádání, že bych se měl podělit o některé myšlenky a pocity, které jsou podle mého názoru relevantní a aktuální. Modlím se o to, abych byl při svém proslovu veden Duchem.

Žiji na této zemi již 84 let. Abych vám poskytl určitou představu, narodil jsem se v témže roce, kdy Charles Lindbergh uskutečnil první let bez mezipřistání z New Yorku do Paříže v jednomotorovém jednomístném jednoplošníku. Od té doby se toho za těch 84 let hodně změnilo. Je to již dávno, co člověk doletěl na měsíc a zpět. Ve skutečnosti se včerejší vědeckofantastické představy staly dnešní realitou. A tato realita se díky technologiím dnešní doby mění tak rychle, že s ní jen stěží dokážeme držet krok – pokud to vůbec dokážeme. Pro ty z nás, kteří pamatují telefony s vytáčecím ciferníkem nebo psací stroje, jsou dnešní technologie víc než úžasné.

Velmi rychle se mění také morální kompas společnosti. Chování, které bylo kdysi považováno za nevhodné a nemorální, dnes lidé nejen tolerují, ale mnozí ho také vnímají jako přijatelné.

Nedávno jsem v novinách Wall Street Journal četl článek od Jonathana Sackse, britského vrchního rabína. Kromě jiného píše: „Prakticky v každé západní společnosti došlo v šedesátých letech dvacátého století k mravní revoluci, k opuštění všech tradičních etických norem zdrženlivosti a sebekázně. To jediné, co je potřeba, jak zpívali Beatles, je láska. Židovsko--křesťanský mravní kodex byl hozen přes palubu. Jeho místo obsadila [průpovídka]: [Dělej to], co vyhovuje tobě. Desatero přikázání bylo přepsáno na Desatero kreativních doporučení.“

Rabín Sacks ve svém truchlivém postoji pokračuje:

„Svůj morální kapitál utrácíme se stejnou bezohlednou intenzitou, s jakou utrácíme kapitál finanční. …

Existují rozsáhlé oblasti [světa], v nichž je náboženství věcí minulosti a v nichž neexistuje žádný protihlas ke kultuře založené na postoji ‚nakupuj, utrácej, nos to, chlub se tím, protože ty za to stojíš‘. Je nám podsouváno, že morálka je passé, svědomí je pro slabochy a tím jediným základním přikázáním je ‚Nebudeš odhalen‘.“¹

Bratři a sestry, toto – naneštěstí – z velké části popisuje svět kolem nás. Lomíme zoufale rukama a říkáme si, jak v takovém světě vůbec přežijeme? Ne! My totiž v životě máme evangelium Ježíše Krista a víme, že morálka není passé, že svědomí máme proto, aby nás vedlo, a že jsme zodpovědni za své skutky.

Ačkoli svět se mění, Boží zákony zůstávají stejné. Ty se nezměnily, a ani se nezmění. Desatero přikázání není nic jiného – jsou to přikázání. Nejsou to jen doporučení. Jsou v každém směru stejně tak nezbytná dnes, jako byla v době, když je Bůh předal dětem Izraele. Pokud jen budeme poslouchat, uslyšíme ozvěnu Božího hlasu, jak k nám promlouvá tady a teď:

„Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.

Neučiníš sobě rytiny. …

Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo. …

Pomni na den sobotní, abys jej světil. …

Cti otce svého i matku svou. …

Nezabiješ.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.

Nepromluvíš křivého svědectví. …

Nepožádáš.“²

Náš kodex chování je závazný; nelze ho měnit. Nachází se nejenom v Desateru, ale také v Kázání na hoře, kde nám ho předal Spasitel, když kráčel po zemi. Je obsažen v Jeho učení. Je obsažen ve slovech novodobého zjevení.

Náš Otec v nebi je stejný včera, dnes a na věky. Prorok Mormon nám říká, že Bůh je „neproměnlivý od veškeré věčnosti po veškerou věčnost“³. V tomto světě, kde se téměř vše zdá být proměnlivé, je Jeho neměnnost něčím, na co se můžeme spolehnout, kotvou, které se můžeme pevně držet a být v bezpečí, abychom nebyli smeteni do neznámých vod.

Občas můžete mít pocit, že lidé ze světa si užívají mnohem více zábavy než vy. Někteří z vás můžete mít pocit, že vás kodex chování, kterého se v Církvi držíme, omezuje. Bratři a sestry, já však prohlašuji, že neexistuje nic, co nám může přinést více radosti do života nebo více pokoje do duše než Duch, kterého můžeme obdržet tehdy, když následujeme Spasitele a dodržujeme přikázání. Tento Duch nemůže být přítomen při takových činnostech a akcích, kterých se účastní velká část světa. Apoštol Pavel pronesl tuto pravdu: „[Přirozený] člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, [ani je nemůže] poznati, proto že ony duchovně mají [rozeznávány] býti.“⁴ Výraz přirozený člověk se může týkat každého z nás, pokud dovolíme, abychom jím byli.

Ve světě, který se tolik odchýlil od toho, co je duchovní, musíme být obezřetní. Je naprosto nezbytné, abychom zavrhovali cokoli, co není v souladu s našimi měřítky, a abychom se přitom odmítali vzdát toho, po čem toužíme nejvíce – po věčném životu v království Božím. U nás doma přesto čas od času udeří bouře, neboť ty jsou nevyhnutelnou součástí našeho života ve smrtelnosti. Pokud však bude evangelium základem našeho života a v srdci budeme mít lásku ke Spasiteli, budeme mnohem lépe vybaveni pro to, abychom se s nimi vypořádali, abychom se z nich poučili a abychom je překonali. Prorok Izaiáš prohlásil: Dílem spravedlivosti bude pokoj a službou spravedlivosti utišení a bezpečí na věky.⁵

Abychom mohli být ve světě, ale nebýt ze světa, je nezbytné, abychom rozmlouvali se svým Nebeským Otcem prostřednictvím modlitby. On chce, abychom tak činili; On naše modlitby zodpoví. Spasitel nás ve 3. Nefim 18 nabádá: „[Bděte a modlete] se vždy, abyste nevešli v pokušení; neboť Satan si přeje, aby vás měl. …

Tudíž se musíte vždy modliti k Otci ve jménu mém;

A o cokoli, co je správné, budete prositi Otce ve jménu mém věříce, že obdržíte, vizte, bude vám dáno.“⁶

Já jsem obdržel svědectví o moci modlitby v době, kdy mi bylo asi 12 let. Tvrdě jsem pracoval, abych si vydělal nějaké drobné, a dokázal jsem si našetřit pět dolarů. Bylo to během Velké hospodářské krize, kdy pět dolarů bylo hodně peněz – obzvláště pro 12letého chlapce. Všechny mince, jejichž celková hodnota byla pět dolarů, jsem dal tatínkovi a on mi za ně dal pětidolarovou bankovku. Vím, že jsem si za těchto pět dolarů chtěl koupit něco konkrétního, ale po všech těch letech si již nepamatuji, co to bylo. Vzpomínám si jen, jak důležité pro mě ty peníze byly.

V té době jsme neměli doma pračku, a tak maminka posílala prádlo, které bylo potřeba vyprat, každý týden do prádelny. Po několika dnech jsme dostali zpět várku „mokrého prádla“, jak jsme tomu říkali, a maminka ho pověsila na šňůru za domem, aby uschlo.

Svou pětidolarovou bankovku jsem si zastrčil do kapsy od džín. Jak asi tušíte, mé džíny putovaly do prádelny i s onou bankovkou v kapse. Když jsem si uvědomil, co se stalo, byl jsem zděšen. Věděl jsem, že pracovníci prádelny běžně před každým praním kontrolovali kapsy. Pokud by mou bankovku neobjevili při této kontrole, věděl jsem, že peníze při praní z kapsy téměř jistě vypadnou a najde je pracovník prádelny, který nebude mít ani tušení, komu je má vrátit, i kdyby to chtěl udělat. Šance, že svých pět dolarů dostanu zpět, byla velmi malá – což mi potvrdila i moje drahá maminka, když jsem jí řekl, že jsem peníze nechal v kapse.

Ty peníze jsem chtěl; ty peníze jsem potřeboval; velmi tvrdě jsem pracoval, abych si je vydělal. Uvědomil jsem si, že v tu chvíli mohu udělat jen jediné. V této krajní situaci jsem se obrátil na svého Otce v nebi a úpěnlivě jsem Ho prosil, aby mi peníze v kapse nějak ochránil až do doby, než dostaneme mokré prádlo zpět.

Po dvou velmi dlouhých dnech, když jsem věděl, že se blíží chvíle, kdy nám dodávka přiveze prádlo, jsem seděl u okna a čekal jsem. Když dodávka zastavila u chodníku, rozbušilo se mi srdce. Jakmile bylo mokré prádlo doma, popadl jsem džíny a běžel s nimi do svého pokoje. Třesoucíma rukama jsem sáhl do kapsy. Protože jsem hned na žádné peníze nenarazil, myslel jsem si, že je všechno ztraceno. Ale pak mé prsty nahmataly mokrou pětidolarovou bankovku. Když jsem ji vytáhl z kapsy, zaplavil mě pocit úlevy. Pronesl jsem vroucí modlitbu vděčnosti svému Otci v nebi, protože jsem věděl, že mou modlitbu zodpověděl.

Od té doby před tolika lety mi Bůh zodpověděl nespočet modliteb. Neuplyne ani den, aniž bych si promluvil se svým Otcem v nebi prostřednictvím modlitby. Je to vztah, kterého si velmi vážím – vztah, bez kterého bych byl doslova ztracen. Pokud nyní takový vztah se svým Otcem v nebi nemáte, naléhavě vás žádám, abyste na tom pracovali. Budete-li tak činit, budete oprávněni získávat od Něj inspiraci a vedení pro život – což je pro každého z nás nezbytné, máme-li duchovně přežít svůj pobyt tady na zemi. Tato inspirace a vedení jsou dary, které nám Bůh ochotně poskytuje, pokud Ho o to jen požádáme. Jsou vzácným pokladem!

Vždy, když ke mně Nebeský Otec promlouvá prostřednictvím inspirace, pociťuji pokoru a vděčnost. Naučil jsem se ji rozpoznávat, důvěřovat jí a řídit se jí. Opakovaně se stávám příjemcem takové inspirace. Jeden spíše dramatický zážitek jsem měl v srpnu 1987 během zasvěcení chrámu Frankfurt v Německu. President Ezra Taft Benson s námi strávil jeden nebo dva první dny zasvěcení, ale poté se vrátil domů, a tak jsem měl příležitost vést zbývající zasedání.

V sobotu se konalo zasedání pro naše holandské členy, kteří byli součástí frankfurtského chrámového okrsku. Velmi dobře jsem se znal s jedním z našich vynikajících vedoucích z Holandska – s bratrem Peterem Mourikem. Těsně před zasedáním jsem měl silný pocit, že mám bratra Mourika vyzvat, aby během zasedání promluvil ke svým holandským členům a aby byl navíc prvním řečníkem. Onoho rána jsem ho v chrámu neviděl, a tak jsem poslal vzkaz staršímu Carlosu E. Asayovi, našemu presidentovi území, s dotazem, zda je Peter Mourik přítomen na zasedání. Těsně předtím, než jsem se postavil, abych zasedání zahájil, jsem obdržel od staršího Asaye odpověď, že bratr Mourik přítomen není, protože je zrovna zaneprázdněn někde jinde, a že prý má v úmyslu zúčastnit se zasvěcujícího zasedání následující den spolu se členy z vojenských kůlů.

Když jsem se postavil k řečnickému pultu, abych přivítal přítomné a seznámil je s programem, znovu jsem obdržel nezpochybnitelné vnuknutí, že mám jako prvního řečníka uvést Petera Mourika. To odporovalo všem mým instinktům, neboť jsem se od staršího Asaye právě dozvěděl, že bratr Mourik určitě v chrámu není. S důvěrou v onu inspiraci jsem však oznámil vystoupení pěveckého sboru a modlitbu a pak jsem uvedl, že naším prvním řečníkem bude bratr Peter Mourik.

Když jsem se vrátil na místo, podíval jsem se na staršího Asaye; na jeho tváři jsem spatřil zděšený výraz. Později mi řekl, že když jsem oznámil, že prvním řečníkem bude bratr Mourik, nemohl věřit vlastním uším. Řekl, že věděl, že jsem dostal jeho odpověď a že jsem si ji přečetl, a tak nemohl pochopit, proč jsem tedy oznámil bratra Mourika jako řečníka, když jsem věděl, že nikde v chrámu není.

Během té doby, kdy se toto všechno odehrávalo, byl Peter Mourik na schůzce v územní kanceláři v ulici Porthstrasse. V průběhu této schůzky se bratr Mourik najednou otočil na staršího Thomase A. Hawkese ml., který byl tehdy oblastním reprezentantem, a zeptal se ho: „Jak rychle mě můžete dovézt do chrámu?“

Starší Hawkes, o kterém bylo známo, že svým malým sportovním autem jezdí rád rychle, odpověděl: „Můžeme tam být za 10 minut! Proč ale potřebujete jet do chrámu?“

Bratr Mourik řekl, že neví, proč musí jet do chrámu, ale že ví, že se tam prostě musí dostat. A tak se oba ihned vydali na cestu do chrámu.

Během úžasného hudebního vystoupení jsem se díval po místnosti a myslel jsem si, že každým okamžikem spatřím Petera Mourika. Ale nespatřil. Bylo však zvláštní, že jsem vůbec nepociťoval neklid. Pociťoval jsem klidné a nepopíratelné ujištění, že všechno bude v pořádku.

Bratr Mourik vstoupil hlavním vchodem do chrámu právě ve chvíli, kdy končila úvodní modlitba, a stále nevěděl, proč tam přijel. Zatímco spěchal chodbou, uviděl mě na obrazovce a slyšel, jak říkám: „Nyní si vyslechneme bratra Petera Mourika.“

K úžasu staršího Asaye v tu chvíli Peter Mourik vstoupil do místnosti a zaujal své místo na podiu.

Po skončení zasedání jsem s bratrem Mourikem mluvil o tom, co se dělo předtím, než měl příležitost promluvit. Přemítal jsem o oné inspiraci, kterou jsem toho dne obdržel nejen já, ale i Peter Mourik. Tento nezapomenutelný zážitek se pro mě stal nepopíratelným svědectvím o tom, jak důležité je být hoden obdržet takovou inspiraci a pak, když se dostaví, jí důvěřovat – a řídit se jí. Bez jakýchkoli pochyb vím, že Pán měl v úmyslu, aby všichni ti, kteří byli toho dne přítomni zasvěcení chrámu Frankfurt, slyšeli mocné a dojemné svědectví Jeho služebníka, bratra Petera Mourika.

Milovaní bratři a sestry, rozmlouvání s naším Otcem v nebi – k čemuž patří naše modlitby k Němu a Jeho inspirace k nám – je nezbytné pro to, abychom dokázali přestát životní bouře a zkoušky. Pán nás vyzývá: „Přibližte se mi, a já se přiblížím vám; hledejte mne pilně, a naleznete mne.“⁷ Když tak budeme činit, budeme v životě pociťovat Jeho Ducha, který nám bude dodávat touhu a odvahu stát neochvějně a pevně ve spravedlivosti – „[stát] na svatých místech a [nepohnout] se“⁸.

Zatímco se kolem nás vše proměňuje a morální základ společnosti se nám dál rozpadá přímo před očima, kéž pamatujeme na Pánovo cenné zaslíbení určené těm, kteří Mu důvěřují: „Nebojž se, nebo jsem já s tebou; nestrachujž se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě, a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti své.“⁹

Jaké to zaslíbení! Abychom takové požehnání obdrželi, o to se upřímně modlím v posvátném jménu našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista, amen.