Výsada modlitby
J. Devn Cornish
Sedmdesátník
Modlitba je jedním znejdrahocennějších Božích darů člověku.
Milovaní bratři a sestry, Bůh, náš Otec, není pocit ani představa ani nějaká síla. Je to svatá bytost, která, jak se píše v písmech, má obličej, ruce a vznešené nesmrtelné tělo. Je skutečný, zná každého z nás osobně a miluje nás, každého z nás. Chce nám žehnat.
Ježíš řekl:
„An který z vás jest člověk, jehož kdyby prosil syn jeho za chléb, dal by jemu kámen?
A prosil-li by za rybu, zdali dá jemu hada?
Poněvadž tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš, kterýž jest v nebesích, dá dobré věci těm, kteříž ho prosí?“ (Matouš 7:9–11.)
Dobrým příkladem této zásady může být jedna osobní zkušenost. Když jsem se zaškoloval jako mladý lékař v Bostonské dětské nemocnici, pracoval jsem v dlouhých směnách a mezi nemocnicí a naším domovem ve Watertownu v Massachusetts jsem většinou jezdil na kole, protože manželka s dětmi potřebovala používat naše auto. Jednou večer jsem jel na kole domů po dlouhé směně v nemocnici a byl jsem unavený a hladový, a poněkud sklíčený. Věděl jsem, že až se dostanu domů, musím manželce a čtyřem malým dětem věnovat nejen čas a energii, ale i radostnou náladu. Poctivě přiznávám, že bylo pro mne těžké i to, abych šlapal dál.
Cesta vedla kolem rychlého občerstvení se smaženými kuřaty a já jsem měl pocit, že bych byl daleko méně hladový a unavený, kdybych se cestou domů mohl zastavit na kousek kuřete. Věděl jsem, že mají ve slevě stehna za 29 centů, ale když jsem se podíval do peněženky, měl jsem všeho všudy jeden pěticent. Jak jsem tak jel, vysvětlil jsem Pánu svou situaci a požádal jsem Ho, zda by mě ve svém milosrdenství nenechal najít na kraji silnice čtvrťák. Řekl jsem Mu, že to nepotřebuji jako znamení, ale že bych byl opravdu vděčný, kdyby mi mohl poskytnout takovéto požehnání.
Začal jsem pozorněji sledovat zem, ale nic jsem neviděl. Při jízdě jsem se snažil uchovat si postoj naplněný vírou, ale i pokorou, a tak jsem zamířil k obchodu s občerstvením. Potom, na druhé straně ulice, téměř přesně před obchodem, jsem uviděl na zemi čtvrťák. S vděčností a úlevou jsem ho zvedl, koupil si kuře, vychutnal si každé sousto a jel šťastně domů.
Bůh nebes, Stvořitel a Vládce všeho a všude vyslyšel ve svém milosrdenství modlitbu týkající se velmi nepatrné věci. Člověk by si mohl položit otázku, proč se zabývá něčím tak nepatrným. Dospěl jsem k přesvědčení, že náš Nebeský Otec nás tolik miluje, že to, co je důležité pro nás, se stává důležitým i pro Něj právě proto, že nás miluje. Oč více nám bude chtít pomáhat s velkými věcmi, o něž požádáme a jež jsou správné (viz 3. Nefi 18:20)?
Malé děti, mladí lidé a stejně i dospělí, prosím věřte tomu, jak moc vám chce váš milující Nebeský Otec žehnat. Ale vzhledem k tomu, že nebude zasahovat do naší svobody jednání, musíme Ho o pomoc požádat. To se obvykle děje prostřednictvím modlitby. Modlitba je jedním z nejdrahocennějších Božích darů člověku.
Při jedné příležitosti Ježíšovi učedníci vznesli tuto prosbu: „Pane, nauč nás modliti se.“ (Lukáš 11:1.) Jako odpověď nám dal Ježíš příklad, který by mohl sloužit jako vodítko pro hlavní zásady týkající se modlitby (viz Russell M. Nelson, „Ponaučení z Pánových modliteb“, Liahona, květen 2009, 46–49; viz také Matouš 6:9–13; Lukáš 11:1–4). Podle Ježíšova příkladu:
Začneme oslovením našeho Nebeského Otce: „Otče náš, kterýž jsi v nebesích.“ (Matouš 6:9; Lukáš 11:2.) Je naší výsadou, že se můžeme obracet na našeho Otce přímo. Nemodlíme se k žádné jiné bytosti. Pamatujte na to, že jsme obdrželi radu, abychom se při modlitbě vyvarovali opakování, včetně příliš častého používání jména Otcova.1
„Posvěť se jméno tvé.“ (Matouš 6:9; Lukáš 11:2.) Ježíš oslovil svého Otce v duchu uctívání, uznal Jeho velikost a vzdal Mu chválu a díky. Tento způsob uctění Boha a upřímné poděkování za konkrétní věci je jedním z klíčů k účinné modlitbě.
„Přiď království tvé. Buď vůle tvá.“ (Matouš 6:10; Lukáš 11:2.) Ochotně uznáváme svou závislost na Pánu a vyjadřujeme touhu činit Jeho vůli i tehdy, když není totožná s vůlí naší. V Biblickém slovníku se vysvětluje: „Modlitba je úkon, kterým se uvádí do vzájemného souladu vůle Otcova a vůle dítěte. Cílem modlitby není změnit vůli Boží, ale zajistit nám i dalším lidem požehnání, která je Bůh již ochoten udělit, ale pod podmínkou, že o ně požádáme.“ (Bible Dictionary, „Prayer“.)
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ (Matouš 6:11; viz také Lukáš 11:3.) Prosíme o to, co si od Pána přejeme. Když Boha o něco prosíme, je zásadní věcí poctivost. Nebylo by například úplně poctivé prosit Pána o pomoc při testu ve škole, pokud jsme při vyučování nedávali pozor, nevypracovali jsme zadaný domácí úkol nebo jsme se na test neučili. Když se modlím, často mě Duch nabádá přiznat, že toho mám udělat trochu víc pro to, abych obdržel pomoc, o kterou Pána prosím. Potom si musím dát závazek, že udělám svůj díl práce. Je v rozporu s plánem nebes, aby pro nás Pán dělal to, co pro sebe můžeme udělat sami.
„A odpusť nám viny naše“ (Matouš 6:12) nebo v jiné verzi „odpusť nám hříchy naše“ (Lukáš 11:4). Nezbytnou a někdy opomíjenou součástí osobní modlitby je pokání. Aby pokání fungovalo, musí být konkrétní, opravdové a trvalé.
„Jakož i my odpouštíme vinníkům našim.“ (Matouš 6:12; viz také Lukáš 11:4.) Spasitel ukázal jasně souvislost mezi dosažením odpuštění vlastních hříchů a odpouštěním druhým, kteří se vůči nám provinili. Někdy je to, jak nám druzí ublížili, velmi, velmi bolestné, a je velmi těžké buď odpustit, nebo zapomenout. Jsem velmi vděčný za útěchu a uzdravení, které jsem nalezl v Pánově výzvě, abychom svá ublížení nechali být a předali je Jemu. V 64. oddíle Nauky a smluv Pán řekl:
„Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím, ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.
A vy si máte říci v srdci svém – nechť Bůh soudí mezi mnou a tebou a odmění tě podle skutků tvých.“ (Verše 10–11.)
Potom, pokud si přejeme být uzdraveni, musíme onu záležitost zcela opustit a nechat ji v Pánových rukou.
„A nestrp, abychom byli uvedeni v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.“ (PJS, Matouš 6:14 .) A tak můžeme ve svých modlitbách zahájit onen ochranný proces, v němž na sebe bereme celé odění Boží (viz Efezským 6:11; NaS 27:15) tím, že se těšíme na nadcházející den a prosíme o pomoc s tím, co nás někdy děsí a čemu možná čelíme. Přátelé, prosím nezapomínejte prosit Pána o to, aby vás ochraňoval a aby byl s vámi.
„Nebo tvé jest království, i moc, i sláva, na věky.“ (Matouš 6:13.) Je velmi poučné, že Ježíš svou modlitbu zakončil tím, že znovu chválil Boha a vyjádřil Otci zbožnou úctu a poddajnost vůči Němu. Když opravdu věříme, že Bůh vládne svému království a že má veškerou moc a slávu, uznáváme, že On vše opravdu řídí, že nás miluje dokonalou láskou a že chce, abychom byli šťastní. Zjistil jsem, že jedním z tajemství radostného života je poznat, že když něco dělám Pánovým způsobem, jsem šťastnější, než když něco dělám po svém.
Existuje zde nebezpečí, že člověk může mít pocit, že není dost dobrý na to, aby se modlil. Tato myšlenka přichází od zlého ducha, což je ten, který nás učí, abychom se nemodlili (viz 2. Nefi 32:8). Když si myslíme, že jsme příliš hříšní na to, abychom se mohli modlit, je to stejně tragické, jako když je nemocný člověk přesvědčen, že je příliš nemocný na to, aby šel k lékaři!
Nesmíme se domnívat, že jakákoli modlitba, ať je jakkoli upřímná, bude účinná, pokud neuděláme nic jiného, než že se jen pomodlíme. Nesmíme se pouze modlit, musíme podle toho, o co se modlíme, také žít. Pána daleko více těší člověk, který se pomodlí a potom jde něco udělat, než člověk, který se jen modlí. Stejně jako léky i modlitba funguje jedině tehdy, když ji užíváme podle pokynů.
Když říkám, že modlitba je drahocenná výsada, není to jen proto, že jsem vděčný, že mohu promlouvat s Nebeským Otcem a pociťovat Jeho Ducha, když se modlím. Je to také proto, že On skutečně odpovídá a promlouvá k nám. Samozřejmě, že k nám obvykle nemluví hlasem, který bychom slyšeli. President Boyd K. Packer vysvětlil: „Onen jemný a tichý hlas inspirace přichází spíše jako pocit než jako nějaký zvuk. Do mysli se nám může vlévat čistá inteligence. … Toto vedení přichází jako myšlenky, jako pocity skrze nabádání a dojmy.“ („Modlitba a nabádání“, Liahona, listopad 2009, 44.)
Někdy se nám zdá, že na upřímné a vroucí modlitby nedostáváme žádnou odpověď. Je zapotřebí víry, abychom pamatovali na to, že Pán odpovídá na modlitby ve svém čase a svým způsobem tak, aby nám požehnal co nejlépe. Nebo si při hlubší úvaze často uvědomíme, že již velmi dobře víme, co dělat máme.
Nebuďte prosím zklamaní, když to vše nebude fungovat hned najednou. Podobně jako když se učíme cizímu jazyku, i toto vyžaduje procvičování a úsilí. Buďte si však prosím vědomi toho, že jazyku Ducha se můžete naučit, a když to dokážete, dodá vám to velkou víru a spravedlivou moc.
Cením si rady našeho milovaného proroka, presidenta Thomase S. Monsona, který řekl: „Těm, kteří jsou v dosahu mého hlasu a kteří zápasí s problémy a těžkostmi, velkými i malými, pravím, že modlitba je zdrojem duchovní síly; je to cesta k dosažení pokoje. Modlitba je prostředkem, kterým přistupujeme k našemu Otci v nebi, který nás miluje. Promlouvejte k Němu v modlitbě a pak naslouchejte odpovědi. Skrze modlitbu se dějí zázraky.“ („Snažte se být těmi nejlepšími“, Liahona, květen 2009, 68.)
Jsem hluboce vděčný za výsadu, že mohu v modlitbě přicházet ke svému svatému Nebeskému Otci. Jsem vděčný za bezpočet případů, kdy mě slyšel a odpověděl mi. Vím, že On žije, protože mi odpovídá – někdy předvídavým a zázračným způsobem. Také pokorně svědčím o tom, že Ježíš, Jeho svatý Syn, je náš žijící Spasitel. Toto je Jeho Církev a Jeho království na zemi; toto dílo je pravdivé. Thomas S. Monson, za kterého se vroucně modlíme, je Jeho prorok. O tomto svědčím s naprostou jistotou ve jménu Ježíše Krista, amen.