Požehnáni živou vodou
Živá voda léčí. Vyživuje a podporuje. Přináší mír a radost.
Na počátku své služby Kristus putoval z Jeruzaléma do Nazaretu v Galileji, který byl jeho domovem, když byl chlapcem. Když procházel Samařím, byl unaven cestou a zastavil se k odpočinku u dávné Jákobovy studny. Zatímco Ježíš čekal a Jeho učedníci hledali jídlo v nedalekém městečku, přišla ke studni jedna Samaritánka. Ten příběh znáte. Když jí Ježíš požádal, aby mu dala napít, byla překvapena tím, že ji o něco takového požádal Žid. Židé a Samaritáni se po staletí považovali za nepřátele. Kristus jí ale řekl, že kdyby porozuměla tomu, kdo je ten, s kým mluví, požádala by o vodu ona Jeho – o živou vodu, která navěky utiší její žízeň. Samozřejmě tomu nerozuměla, a tak jí vysvětlil:
„Každý, kdož pije vodu tuto, žízniti bude opět.
Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“ (Jan 4:13–14.)
Samaritánce se myšlenka, že by nikdy nemusela pít, líbila. Jistě by jí nechyběla každodenní práce spojená s přenášením těžkých džbánů na vodu od studny domů. Když jí ale Kristus svědčil o tom, že je Mesiášem, a když jí Duch potvrdil, že je to pravda, začala chápat, že Ježíš hovoří o větších pravdách. Nechala studnu studnou a pospíchala, aby vyhledala druhé, kteří by mohli přijít a naslouchat. Pochybuji však, že plně rozuměla, alespoň v tom okamžiku – nebo zda plně rozumíme my – co to znamená mít v sobě studnici živé vody.
Živá voda léčí. Vyživuje a podporuje. Přináší mír a radost.
Jedna moje známá zápasila s hněvem vůči někomu, kdo ublížil jí i její rodině. Ačkoli svým dětem řekla, aby nezahořkly a nestaly se rozmrzelými, sama s těmito pocity vnitřně bojovala. Po týdnech naléhavých modliteb k Otci v nebi nakonec pocítila změnu. Vyprávěla: „Jednoho dne, uprostřed mých téměř ustavičných modliteb, přišlo uzdravení. Cítila jsem, jak mým tělem prochází jakási síla. Potom jsem pocítila pocit bezpečí a míru. Věděla jsem, že bez ohledu na to, co se stalo, moje rodina i já budeme v pořádku. Hněv mě opustil, a stejně tak i touha po odplatě.“
Tou živou vodou je evangelium Ježíše Krista, jeho komunikátorem je Duch Svatý. Moje přítelkyně věděla, co je správné. Své rodině řekla to správné. Ale pouze tehdy, když se dostatečně pokořila, aby se vody napila – aby pocítila Svatého Ducha – mohla se začít uzdravovat.
Když jsem se v uplynulém roce setkávala s mnoha ženami – a jejich vedoucími kněžství – vyslechla jsem mnoho příběhů o Kristově uzdravující moci. Ve smrtelnosti je tolik utrpení, tak mnoho důvodů k bolesti. Znám lidi, kteří vyslali své nejbližší na nebezpečnou cestu a kteří se každý den modlí o jejich ochranu v bitvě. Hovořím k rodičům, kteří se bojí o své děti, protože si jsou vědomi pokušení, kterým čelí. Mám drahé přátele, kteří trpí zničujícími účinky chemoterapie. Znám osamělé rodiče, opuštěné svými partnery, kteří sami vychovávají děti. Sama jsem se potýkala s oslabujícími účinky deprese. Z vlastní zkušenosti jsem se ale naučila, a učím se tomu i od těch, se kterými se setkávám, že nejsme nikdy odkázáni pouze na vlastní zdroje. Nikdy nejsme opuštěni. Pramen dobroty, síly a důvěry máme v sobě, a když nasloucháme s pocitem důvěry, jsme pozvednuti. Jsme uzdraveni. Nejenže přežíváme, ale máme rádi život. Smějeme se, radujeme se, kráčíme vpřed s vírou.
Živá voda také vyživuje. Svědčím vám o tom, že Kristus, tak jak slibuje, přichází ke všem, kteří jsou obtíženi, dává nám odpočinutí (viz Matouš 11:28). Podporuje nás, když jsme slabí. Pramen je tryskající studna nabízející nepřetržité občerstvení – pokud z něho pijeme. Pýcha může zničit jeho účinky, stejně jako pouhá nepozornost. Ale ti, kteří zhluboka pijí, se nejen uzdravují sami, ale stávají se pramenem pro druhé, když jeden duch vyživuje a sytí druhého.
Loni zemřela naší rodině přítelkyně. Lucile bylo 89 let a více než dvacet let byla vdovou. Nebyla to bohatá žena, nebyla slavná a většina světa o jejím skonu nic nevěděla. Ale její rodina ano. Její sousedé to věděli. Členové jejího sboru to věděli. Všem, kterých se dotkla její láska, se svět její smrtí zmenšil. Během let, kdy byla vdovou, čelila obtížným problémům, včetně smrti milovaného vnuka a slabosti způsobené věkem. Ale i nadále vyživovala každého, koho znala, svým duchem, svými upečenými dobrotami, svými prošívanými přikrývkami a pletenými přehozy, svým humorem a dobrou vůlí. A milovala práci v chrámu. Jednoho jarního dne roku 1981 si do deníku zapsala: „Dnes ráno v půl čtvrté, když jsem kráčela stezkou vzhůru k chrámu, jsem sledovala vlajku, jak se jemně chvěje ve vánku, a dívala jsem se na krásné nebe a myslela jsem na to, jak jsem šťastná, že tu jsem. Bylo mi líto všech lidí, kteří spali a promeškali probuzení krásného dne.“
Většina z nás si nemyslí, že se svět „probouzí“ v půl čtvrté ráno, a jsme dokonale šťastní, když se v té době obrátíme v posteli a dovolíme Lucile, aby jí nás bylo líto. Ale jaký to postoj! Může ho vysvětlit pouze proud dobroty z nitra. Získala tuto čistotu ducha v patnácti, v pětadvaceti nebo až v pětapadesáti? Nevím. Ve většině případů si naslouchání Duchu Svatému pravděpodobně vyžádá celý život, než poznáme Boží hlas tak dobře a než budeme živé vodě důvěřovat natolik, abychom ji ochutnávali celý den – zejména den, který začíná v půl čtvrté ráno. Věřím ale, že živé vody podporovaly Lucile během těch dlouhých let, kdy mohla dát průchod sebelítosti, a její život, její duch se stal výživou pro každého, koho znala.
Živé vody mohou přinést mír a radost, i když se zdá, že pramen v nás vyschl. Nedávno jsem slyšela o ženě, jejíž syn, který trpěl duševní nemocí, nečekaně zemřel. Rodina byla zničená. Matka si nedovedla představit, že by ještě někdy poznala štěstí. Byla ale požehnána službou mladé ženy, jedné ze svých bývalých vavřínových dívek, která je nyní mladou sestrou v Pomocném sdružení a její navštěvující učitelkou a která řekla: „Vy jste pomohla mně, nyní já pomůžu vám – a projdeme tím společně.“ Do jejího života se začal vracet mír a dokonce radost.
Plné očištění našeho ducha může trvat celý život – i déle – ale živá voda je k dispozici všem, včetně mládeže. Když sleduji mladé ženy Církve, které poté, co se jim od dětství dostávalo duchovního výcviku, vstupují do Pomocného sdružení a ihned přidávají svou sílu ke zkušenějším ženám, inspiruje mě to. Jsem přemožena radostí, když sleduji tytéž mladé ženy, když si uvědomují, kolik se toho mohou naučit od žen, které jsou starší než ony. Mír k nám přichází od Pána, ale můžeme si navzájem pomoci tento mír pociťovat, když se dělíme o svá břemena i své štěstí.
Kristův slib je prostý a velebný: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ (Jan 14:27.) Bratři a sestry, všude kolem nás zuří vřava. Ekonomiky jsou v krizi, rodiny čelí obtížím, žijeme v tom, co president Hinckley nazval „nebezpečnými časy“ („Doba, ve které žijeme“, Liahona, leden 2002, 83). Ale živé vody stále nabízejí mír a radost. Když žijeme spravedlivě, když děláme vše, co je v našich silách, jedním z darů, které získáváme, je důvěra. Pán nám říká: „Uklidněte se a vězte, že já jsem Bůh“ (NaS 101:16). Uprostřed chaosu se musíme zastavit. Musíme naslouchat duchu, který nám říká „vše je v pořádku“ („Come, Come, Ye Saints“, Hymns, no. 30), stejně jako to museli dělat první Svatí. Je důvod k obavám, ale ještě větší důvod být v klidu.
Samaritánka se podívala do Kristova obličeje, naslouchala Jeho hlasu a poznala Ho v době, kdy většina ostatních zavrhla vše, čemu učil. My Ho také známe nebo znát můžeme, pokud dovolíme Jeho uzdravující moci, Jeho výživné síle, Jeho míru a radosti, aby z nás tryskaly jako „[studnice] vody prýštící se k životu věčnému“. Abychom tak činili, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.