Už jsem ti vyprávěla…?
Vydávám svědectví, že budování svatého domova a vychovávání pevné rodiny v lásce je ve věčném plánu tím nejpodstatnějším a je to zároveň tím, co tě nejvíce naplní.
Před více než třemi lety se vdávala jedna naše dcera a ihned po svatbě odjela s manželem, který studoval na lékařské fakultě ve vzdáleném městě. Opustila bezpečí hnízda, aby založila svou vlastní rodinu. Přemýšlela jsem: Naučila jsem ji všechno potřebné? Ví, co je v životě nejdůležitější? Je připravena vybudovat šťastný domov?
Když jsem sledovala její odjezd, vzpomněla jsem si na deníček, který jsem jí dala k 17. narozeninám. Jmenoval se „Už jsem ti vyprávěla…?“ Byly v něm zachyceny rady, které jsem jí dávala při našich nočních rozmluvách. Zatímco dcera se svým mužem směřovala k novému životu, já jsem přemýšlela nad dalšími třemi zápisy, které jsem chtěla do deníku přidat, aby z jejího stěhování učinily významnější a podnětnější událost než jen pouhý přesun na opačný konec země: přesun na začátek jejího vlastního domova a rodiny. Dovolte mi, abych se o tyto zápisy podělila nejen s ní, ale také se všemi mladými lidmi v Církvi, abych učila a svědčila o důležitosti rodiny.
Zaprvé: Vyprávěla jsem ti… jak vytvořit z domova přístav klidu a mocnou pevnost? Měla by ses řídit vzorem, jehož jsi byla svědkem, když jsi vešla do domu Páně, abys zbudovala „dům, … modlitby, dům postu, dům víry, dům učenosti,… dům pořádku“ (NaS 109:8). Budeme-li se ve světě plném rostoucích zmatků řídit tímto příkladem, bude v našich rodinách úžasný klid.
Podívej se na příklad rodin svých dědů a babiček. Naši prarodiče vychovávali své „dítky… v pravdě a světle“ (NaS 93:40). Tatínkova rodina byla domem učenosti. Na pohřbu svého otce řekl, že se nikdy neučil na církevních shromážděních zásadě evangelia, které by se již předtím neučil doma. Pro jeho rodinu byla Církev doplňkem. Moje rodina byla domem pořádku. Úplně nejdůležitější (navzdory mnoha hektickým plánům) byly společné snídaně a večeře. Doba jídla znamenala více než jen doplňování paliva. Byl to velmi důležitý čas na výživu ducha i těla.
Šťastnou rodinu vytvářejí malé věci – modlitba, používání slova „promiň“, vyjadřování vděčnosti, společné čtení dobré knihy. Vzpomínáš, jak jsme brečeli smíchy, když jsme stavěli plot kolem dvorku? Pamatuješ, jak jsme pokaždé v autě zpívali, abychom se nehádali? Vzpomínáš, jak jsme se postili kvůli důležitému rozhodnutí jednoho z nás a kvůli obtížné zkoušce jiného? Prohlášení o rodině připomíná, že: „Úspěšná manželství a rodiny jsou založeny a udržovány na zásadách víry, modlitby, pokání, odpuštění, úcty, lásky, soucitu, práce a hodnotných odpočinkových činností.“ („Rodina – Prohlášení světu“, Liahona, říjen 1998, 24.)
V dětství sis vytvořila zvyk modlit se a číst písma. Využívej tyto zvyky a vše, čemu ses naučila o vaření a sestavování rozpočtu. Se svými správnými tužbami a schopnostmi tvořit vybuduješ domov, který bude přístavem klidu a mocnou pevností.
Dále: Vyprávěla jsem ti, že „… dědictví od Hospodina jsou dítky… “? (Žalmy 127:3.) Prohlášení o rodině říká, že „přikázání, které Bůh dal svým dětem, aby se množily a naplnily zemi, je stále v platnosti.“ (Liahona, říjen 1998, 24.) Doufáme, že ti Nebeský Otec požehná dětmi. Ve světě mnozí postrádají radost z dětí a chápou je pouze jako potíže. Pravda je, že rodičovství je fyzicky a citově vyčerpávající a duševně náročné. Nikdo ti nedá dobrou známku nebo modrou stuhu za to, že jsi matkou. Občas můžeš přemýšlet: „Udělala jsem to správně? Stojí to za to?“
Stojí to za to! Všichni proroci posledních dnů svědčí o posvátné úloze mateřství. President Spencer W. Kimball řekl: „Pro vás, ženy – Svaté posledních dnů – je důležité, abyste porozuměly tomu, že Pán považuje mateřství a matky za posvátné a chová je v největší úctě.“ („Privileges and Responsibilities of Sisters,“ Ensign, Nov., 1978, 105.) Duch dosvědčuje mé duši, že je to pravda.
Poznáš, tak jako já, že rodičovství nejsou jen obtíže, ale že do života přináší ty největší radosti. Radost přichází, když při rodinném domácím večeru pětileté dítě vypráví se všemi podrobnostmi příběh z písem nebo když dítě poctivě, každý večer, čte Knihu Mormon. Pociťuji radost, když moje dcera-roztleskávačka má odvahu, aby ve své skupině řekla, že to nové roztleskávání, kterému se učí, obsahuje nevhodné posuňky, a když moje dcera-misionářka píše o svém svědectví o evangeliu. Radost přichází, když sleduji dceru, jak předčítá slepé ženě, nebo syna, jak slouží v chrámu. V takových okamžicích pociťuji jako Jan Milovaný, že „nemámť větší radosti, než abych slyšel, že synové moji chodí v upřímnosti.“ (3. Janova 1:4.) Vyprávěla jsem ti… že jsem ze srdce ráda, že jsem matkou?
A konečně, říkala jsem ti… že láska je tou nejdůležitější ctností při budování pevné rodiny? Náš Nebeský Otec je příkladem, který máme následovat. Miluje nás, učí nás, má s námi trpělivost a svěřuje nám svobodu v jednání. President Hinckley řekl: „Láska může mnohé změnit – láska štědře dávaná v dětství a otvírající náruč v obtížných letech mládí… A povzbuzení, které je rychlé ke chválení a pomalé ke kritizování.“ („Bring Up a Child in the Way He Should go,“ Ensign, Nov. 1993, 60.) Ukázňování, což znamená „výuka“, je občas zaměňováno s kritikou. Děti – tak jako všichni lidé – zdokonalují své chování díky lásce a povzbuzování více, než když jsou jim vytýkány chyby.
Když jeden mladý muž, kterého znám, nosil v pubertě dlouhé vlasy ve stylu hippies, rodiče se rozhodli zaměřit se na jeho dobrou pracovní morálku a přátelskou službu potřebným lidem. Nakonec se on sám rozhodl nechat se ostříhat. Získal dobré vzdělání, slouží v Církvi a ve své vlastní rodině se řídí tímto vzorem a s láskou vede děti k tomu, aby dělaly to, co je správné.
Svou lásku ke členům rodiny neprokazujeme pouze pozitivní výukou, ale také tím, že jim věnujeme svůj čas. Nedávno jsem četla článek nazvaný „Děti až jako poslední“, který vyprávěl o rodičích, kteří hovoří o svých dětech za pomoci frází ze svého plánovacího kalendáře: „15 minut večer, pokud to půjde“, „pravidelně jednou týdně plánovaný čas na hry“ a tak dále (viz Mary Eberstadt, Wall Street Journal, 2, May 1995). Porovnej to s matkou, která se zavázala, že věnuje dětem nejen dobře využitý čas, ale také dostatek času. Rozeznala, že milující vztah vyžaduje neustálé a průběžné chvíle na povídání, hraní, smích a práci. Já rovněž věřím, že rodiče a děti se potřebují navzájem podílet na svých běžných, každodenních zážitcích. A tak já vím o tvé nadcházející zkoušce, a ty víš o lekci, kterou si připravuji na neděli. Já si s tebou hraji a ty mi pomáháš s přípravou večeře. Každý z nás je důležitým hráčem v životě druhého a prostřednictvím denních zážitků přijímáme lásku.
A láska snáší i těžkosti života. Apoštol Pavel učí: „Láska trpělivá jest… Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká.“ Pravá láska nepomíjí. (Viz 1. Korintským 13:4, 7, 8.) Pozorovala jsem neutuchající lásku matky k synovi-alkoholikovi. Nikdy se za něho nepřestala modlit a byla mu stále nablízku. Po letech konečně „přišed pak sám k sobě“ (Lukáš 15:17) získal pořádné zaměstnání a využíval své manuální zručnosti při opravách matčina domu.
Mnoho rodin trpí kvůli svým vzpurným dětem. Útěchu můžeme najít ve „věčném pečetění věrných rodičů“, jež přivede děti „zpět do ovčince“ (Orson F. Whitney, Conference Report, Apr. 1929, 110). Nikdy nesmíme přestat mít je rádi, modlit se za ně a důvěřovat péči našeho Nebeského Otce.
A tak říkám tyto věci své dceři a všem mladým lidem v Církvi, kteří přecházejí do nové etapy svého života. Vydávám svědectví, že budování svatého domova a vychovávání pevné rodiny v lásce je ve věčném plánu tím nejpodstatnějším a je to zároveň tím, co tě nejvíce naplní. Taková rodinná jednotka bude požehnáním pro společnost a vytrvá na věky. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.