Víra v soužení přináší mír a radost
Jakkoli temná se může jevit dnešní situace ve světě, jakýmkoli bouřím čelíme osobně, ve svých domovech a rodinách,… můžeme mít nyní tuto radost.
Poté, co Ježíš učil zástupy, odplul se svými učedníky na východní pobřeží Galilejského moře. Byla noc a Spasitel pohodlně odpočíval na zádi, spal na podušce. Po čase „stala se bouře veliká od větru, až se vlny na lodi valily“. Vyděšení učedníci Ho probudili: „Mistře, nedbáš, že hyneme?“1 Jeho odpověď byla charakteristicky klidná: „Proč se bojíte, ó malé víry ?“2 „I probudiv se, přimluvil větru, a řekl moři: Umlkni, a upokoj se. I přestal vítr, a stalo se utišení veliké.“3
Ten, který stvořil zemi, opět poroučel živlům.4 Jeho učedníci se v údivu ptali: „I kdo jest medle tento, že i vítr i moře poslouchají jeho?“5
Žijeme uprostřed bouřlivých časů. Na zemi udeřila silná bouře zla. Kolem nás skučí vichry zlovolnosti, vlny války se valí na naši loď. Jak napsal Pavel Timoteovi: „V posledních dnech nastanou časové nebezpeční. Nebo nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejcí, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, … Majíce způsob pobožnosti, ale moci její zapírajíce.“6
Je pravda, že se kolem nás shlukují zlověstná mračna, ale právě tak jako Spasitelova slova přinesla pokoj apoštolům na lodi, přinesou pokoj i nám dnes: „Když pak uslyšíte o boji a pověst o válkách, nestrachujte se; nebo musí to býti, ale ne i hned konec.“7 „Budete-li však připraveni, nemusíte se báti.“8
Eliášovi Jehova řekl: „Vyjdi a stůj na hoře před Hospodinem.“ Eliáš uposlechl a po větrné bouři, zemětřesení a ohni ho nakonec navštívil „hlas tichý a [j]emný“. Pán se Eliáše, který se skryl v jeskyni, zeptal: „Co tu děláš, Eliáši?“ A Eliáš odpověděl: „Nebo opustili smlouvu tvou synové Izraelští, oltáře tvé zbořili, a proroky tvé pomordovali mečem. I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali.“ Pán ale měl pro Eliáše důležitou práci, a tudíž „řekl jemu: Jdi, navrať se cestou svou…“9 A tak Eliáš šel.
My také musíme vyjít z bezpečných jeskyní, neboť musíme vykonat důležitou práci. Skrze tichý a jemný hlas svého Ducha nás Pán bude ochraňovat, bude nám pomáhat a bude nás vést.
Mějte na paměti, že bratra Jaredova učil, jak postavit plavidla pro jeho rodinu, aby jim pomohl bezpečně překonat ohromný oceán, aby je ochránil před větry a vlnami a přivedl je do zaslíbené země.
Tato plavidla byla neobvyklá svým provedením, ale byla velmi bezpečná: „Avšak když byli pohřbeni v hlubinách, nemohla jim voda uškoditi,… a žádná mořská obluda je nemohla zničiti a žádná velryba jim nemohla uškoditi.“10
Tato plavidla však neměla světlo. To bratra Jaredova trápilo. Nechtěl, aby jeho rodina podnikla svou cestu v temnotě, a tak místo aby čekal na příkaz, obrátil se se svou obavou na Pána. „I pravil Pán k bratru Jaredovu: Co chcete, abych učinil, abyste mohli míti světlo v plavidlech svých?“11
Odpověď bratra Jaredova na tuto otázku vyžadovala pilné úsilí z jeho strany: Vystoupil na horu Šelem „a vydobyl ze skály šestnáct malých kamenů“.12 Potom požádal Pána, aby se těchto kamenů dotkl, a ony tak mohly dávat světlo.
Jako rodiče a vedoucí musíme mít na paměti, že „není vhodné, aby [Pán] nařizoval ve všech věcech“13. Jako bratr Jaredův musíme i my pečlivě zvažovat potřeby členů své rodiny, plánovat, abychom je uspokojili, a potom své plány předložit v modlitbě Pánu. To od nás bude vyžadovat víru a úsilí, ale Pán nám pomůže, když budeme vyhledávat Jeho pomoc a činit Jeho vůli.
Bratr Jaredův po své zkušenosti s Pánem pokračoval v pilné osobní přípravě na cestu, která byla před nimi.14 Tak také my musíme naslouchat učení našich proroků. Žijící proroci nám stále znovu a znovu radí, abychom si dali život do pořádku – abychom se zbavili dluhu, abychom skladovali potraviny a další nezbytné věci, abychom platili desátek, abychom získali příslušné vzdělání a abychom žili podle přikázání. Jsme těchto základních pokynů poslušni?
Když se díváme do očí svých dětí a vnoučat, vidíme pochyby a obavy naší doby. Kamkoli ve světě tito drazí jdou, slyší o nezaměstnanosti, chudobě, válce, nemorálnosti a zločinu. Přemýšlejí: „Jak si s těmito problémy poradíme?“
Aby nalezli odpověď, hledí zpátky do našich očí a naslouchají našim slovům. Slyší, že nehledě na soužení naší doby hovoříme s vírou a s nadějí?
Potřebují vidět, že pokračujeme ve společné modlitbě a studiu písem, že konáme rodinné domácí večery a rodinné rady, že věrně sloužíme ve svých církevních povoláních, že pravidelně navštěvujeme chrám a že jsme poslušni svých smluv. Když uvidí naši stálost v dodržování přikázání, jejich obavy pominou a jejich důvěra v Pána vzroste.
Když v soužení ukazujeme víru, ujišťujeme je, že zuřivost protivníka není nic, co bychom nepřekonali. Ježíš se za nás modlil k Otci: „Neprosímť, abys je vzal z světa, ale abys je zachoval od toho zlého.“15 Tato modlitba bude zodpověděna v čase a v období, které určí Nebeský Otec, a podle naší víry.
Mezitím mají naše pozemské překážky význam a smysl. Uvažujte o proroku Josephu Smithovi: celý život čelil zastrašujícímu protivenství – nemoci, úrazu, chudobě, nepochopení, falešným obviněním a dokonce pronásledování. Člověk by mohl být v pokušení ptát se: „Proč Pán svého proroka před takovými překážkami neochránil, neposkytl mu neomezené zdroje a nezavřel ústa jeho obžalovatelů?“ Odpověď zní: každý z nás musí projít určitými zkušenostmi, abychom se stali podobnějšími Spasiteli. Ve škole smrtelnosti je učitelem často bolest a soužení, ale záměrem lekcí je vytříbit nás, požehnat nám a posílit nás, nikoli nás zničit. Pán věrnému Josephovi řekl:
„Synu můj, mír tvé duši; Tvé nepříjemnosti a zkoušky potrvají jen malinko.“16
„Do hlubin kdyby tě potopili, aby tě vlny pohltily, a zuřivé vichřice by se proti tobě postavily a oblaka tmou se zastřela a všechny živly by se spojily, aby se ti postavily do cesty; … věz, synu můj, že všechny tyto věci ti dají zkušenosti a slouží k tvému dobru.“17
Nehledě na mnohá soužení, která v životě zakusil prorok Joseph, uskutečnil velké věci pro znovuzřízení evangelia v těchto posledních dnech. Joseph pochopil a učil nás, že když se potýká s nějakou překážkou, Pán ho nenechá zahynout. Podobně i zkoušky naší víry jsou neocenitelnými příležitostmi k tomu, abychom objevili, jak hluboce se Mistr stará o blaho naší duše, aby nám pomohl vytrvat do konce.
V naší době k nám Pánova posilující ruka dosahuje skrze obřady Jeho svatých chrámů. Prorok Joseph prvním Svatým v Nauvoo řekl: „Bratří, potřebujete obdarování, abyste mohli být připraveni a abyste byli schopni překonat všechny věci.“18 Jak velkou měl pravdu! Požehnání chrámovými smlouvami a obdarování mocí Svatým posledních dnů umožnily, aby s vírou překonali utrpení. Sarah Richová si na konci své pionýrské pouti zapsala: „Kdyby to nebylo pro víru a poznání, které nám bylo uděleno v onom chrámu,… naše pouť by byla jako… krok do temnoty.“19
Jsem dojat rozsahem utrpení, která zažil Spasitel. Přestože byl Jednorozeným Otce, lstiví lidé se Ho od úplného počátku snažili připravit o život. Během celé Jeho služby, kamkoli šel, Ho následovala bouře pomluv, lží a pronásledování.
Obzvláště na mne působí, když uvažuji o týdnu před Jeho smrtí: přední kněží zpochybňovali Jeho pravomoc, snažili se Ho polapit a dvakrát osnovali, že Ho zabijí. V Getsemanech, zatímco Jeho učedníci spali, trpěl za hříchy celého lidstva a krvácel z každého póru. Byl zrazen, zatčen, vyslýchán, políčkován, popliván a bičován. Po výslechu před vládnoucí radou se mu vysmíval Heródes a nakonec byl vzat k Pilátovi, kde byl postaven před rozzuřenou lůzu. Byl bičován a korunován trny a donucen nést svůj kříž na Golgotu. Jeho ruce a nohy probily hřeby. Jeho tělo bylo vztyčeno mezi obyčejnými zloději. Vojáci metali los o Jeho pozemské vlastnictví a k utěšení žízně mu podali ocet. Po šesti hodinách20 poručil svého ducha do rukou Otce, vypustil ducha a zemřel.
Když pozorujeme poslední týden Spasitelova života ze své pozemské perspektivy, naším prvním dojmem může být utrpení a zničení. Můžeme vidět pouze Spasitelovu matku a další, jak pláčí u kříže, vystrašené vojáky, zemi ve velikém pohybu, rozlámané skály, chrámový závoj roztržený vedví a tři hodiny temnoty pokrývající zemi. Podobná scéna bouře a zničení se rozevřela i v Novém světě. Zkrátka vidíme zuřivost hrozné bouře.
Podívejme se ale znovu – tentokrát očima víry.
Pomyslete na to, že v oněch posledních týdnech Jeho života, naplněných největším utrpením, Ježíš učil, pozvedal, žehnal a posiloval lidi kolem sebe a vydával jim svědectví. Vzkřísil Lazara z mrtvých, učil o svém Otci, zavedl pořádek v chrámu, uvedl několik podobenství, byl svědkem toho, jak vdova obětuje svůj šart, poučil učedníky o znameních svého druhého příchodu, navštívil dům Šimona malomocného, zavedl svátost, umyl nohy apoštolům a učil své učedníky, aby se měli rádi. Svědčil o své božskosti jakožto Syna Božího a učil o Utěšiteli – Duchu Svatém. Ve své velké přímluvné modlitbě se modlil k Otci za své apoštoly a za všechny, kteří uvěří v jejich slova, „aby měli radost [Jeho] plnou v sobě“.21
V Jeho nejtemnější hodině světlo pokoje a radosti neskomíralo. Zářilo jasněji! Po své smrti se zjevil Marii Magdaléně. Jakou radost museli cítit v ono ráno, když se šířila novina „…vstalť jest“!22 Za nějaký čas přišel k ženám na cestě, ke Kleofášovi a učedníkovi, kteří putovali do Emaus, k apoštolům v horní místnosti, k Tomášovi, který pochyboval, a k dalším. Opět zde byla radost a veselí z usmíření a vzkříšení.23
To ale nebylo všechno. President Joseph F. Smith – prorok, vidoucí a zjevovatel – spatřil ve vidění Spasitelovu návštěvu v duchovním světě:
„A bylo shromážděno na jednom místě nesčetné množství duchů spravedlivých, věrných ve svědectví o Ježíši ve smrtelném stavu …
Ti všichni opustili smrtelný život pevni v naději v slavné zmrtvýchvstání
… [a] byli naplněni radostí a nadšením a radovali se spolu, poněvadž den jejich vysvobození byl blízko.
Byli shromážděni očekávajíce příchod Syna Božího do duchovního světa, aby jim zvěstoval jejich spásu od smrti.“
Tito věrní duchové věděli, že zakrátko „prach jejich spících těl měl být obnoven do dokonalé podoby, kost ke kosti a k šlachám a svalům na nich, duch a tělo měly být spojeny, aby již nikdy nebyly odděleny, tak aby mohly získat plnost radosti.
[A] zatím co toto množství čekalo a mezi sebou hovořilo v radostném očekávání hodiny jejich osvobození z pout smrti, zjevil se Syn Boží a vyhlásil svobodu všem zajatým, kteří byli věrni“.24
Bratři a sestry, jakkoli temná se může jevit dnešní situace ve světě, jakýmkoli bouřím čelíme osobně, ve svých domovech a rodinách, můžeme mít nyní tuto radost. Někdy nerozumíme smrti, nemoci, duševnímu a tělesnému postižení, osobním tragédiím, válce a dalším konfliktům. Něco z toho je nezbytnou součástí naší smrtelné zkoušky. Jiné, jak to předvídal Enoch, je součástí přípravy na Spasitelův druhý příchod, kdy „mají se nebesa zatemniti a clona temnoty pokryje zemi a nebesa se budou chvěti a také země; a veliké soužení bude mezi lidmi, avšak,“ pravil Pán, „lid svůj zachovám“. A když Enoch toto vše spatřil, „byl naplněn velikou radostí“.25
Dnes ráno, během tohoto období Spasitelova narození a vzkříšení, vydávám s radostí a veselím zvláštní svědectví o tom, že přišel na tento svět, trpěl za naše hříchy a že se opět vrátí. Naše víra v Něho a poslušnost Jeho přikázání přinesou „dokonalou radost naděje“26 a rozptýlí temnotu a chmury těchto bouřlivých časů. Ten, který má moc utišit zemské živly, má moc utišit naši duši, poskytnout nám útočiště před bouří: „Umlkni, a upokoj se“.27
O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.