Odpuštění změní hořkost v lásku
Odpuštění způsobí, že problémy minulosti již nadále neurčují náš osud, a my se můžeme zaměřit na budoucnost s Božskou láskou v srdci.
Není to úžasné, jaké dary Ducha dal Pán staršímu Nelsonovi? Jeho talenty přinášejí požehnání nejenom Církvi, ale celému světu.
Dnes bych chtěl hovořit o odpuštění.
Vyrostl jsem v malém farmářském městečku, kde voda byla nejdůležitějším prvkem pro hospodářství obce. Pamatuji si, že déšť, práva k zavlažování a voda všeobecně byly neustálým předmětem bdění, obav a modliteb lidí v naší obci. Někdy mě mé děti škádlí, že nikdy neviděli nikoho, kdo by se tak staral o déšť. Odpovídám jim, že je to asi pravda, ale tam, kde jsem vyrostl, byl déšť více než starostí. Byla to otázka přežití!
Kvůli stresu a napětí z našeho klimatu se někdy lidé nechovali úplně nejlépe. Někdy se sousedé hádali, když jeden farmář bral příliš mnoho vody ze zavlažovacího kanálu. Tak to začalo mezi dvěma muži, kteří žili blízko naší horské pastviny a kterým budu říkat Chet a Walt. Tito sousedé se začali hádat kvůli vodě ze zavlažovacího kanálu, který sdíleli. Ze začátku to bylo docela nevinné, ale během let dovolili tito muži, aby jejich neshody přerostly v odpor, pak v hádky – a dokonce i ve vyhrůžky.
Jednoho červencového rána oba muži nabyli dojmu, že mají opět nedostatek vody. Každý šel ke kanálu, aby se podíval, co se děje, každý s přesvědčením, že mu ten druhý krade vodu. Oba dva přišli k hlavní propusti ve stejnou dobu. Začali si nadávat a poté se prát. Walt byl urostlý muž s velkou silou. Chet byl malý, šlachovitý a houževnatý. V zápalu boje muži použili lopaty, které si s sebou přinesli, jako zbraně. Walt nešťastnou náhodou zasáhl Chetovo oko a Chet na něj oslepl.
Uplynuly měsíce a roky, a přesto Chet nemohl ani odpustit, ani zapomenout. Zlost, kterou měl kvůli tomu, že přišel o oko, ho sžírala a jeho nenávist rostla. Jednoho dne šel Chet do stodoly, vzal zbraň ze stojanu, nasedl na koně a jel k hlavní propusti kanálu. Přehradil vodu v kanále a odvrátil ji od Waltovy farmy, přesvědčen, že se Walt přijde brzy podívat, co se děje. Chet se schoval do křoví a čekal. Když se Walt objevil, Chet ho zastřelil. Pak nasedl na koně, jel domů a zavolal šerifa, aby mu oznámil, že Walta zastřelil.
Můj otec byl požádán, aby zasedal v porotě, která soudila Cheta kvůli vraždě. Otec to odmítl, protože byl dlouholetým přítelem obou mužů a jejich rodin. Chet byl usvědčen z vraždy a odsouzen k doživotnímu vězení.
Po mnoha letech přišla za otcem Chetova žena a zeptala se ho, zda by podepsal petici guvernérovi, ve které žádala milost pro svého manžela, jehož zdraví bylo nyní po mnohaletém pobytu ve státní káznici podlomeno. Otec petici podepsal. Za pár dní se u nás objevili dva již dospělí Waltovi synové. Byli rozčílení a rozhořčení. Řekli, že proto, že otec petici podepsal, podepsali ji mnozí další. Požádali otce, aby své jméno z petice stáhl. Řekl, že to neudělá. Domníval se, že Chet je zdrcený a nemocný. Vytrpěl mnoho let ve vězení kvůli hroznému zločinu z vášně. Chtěl, aby měl Chet slušný pohřeb a byl pochován v blízkosti své rodiny.
Waltovi synové rozzlobeně řekli: „Pokud bude propuštěn z vězení, postaráme se, aby se jemu a jeho rodině stalo něco zlého.“
Chet byl nakonec propuštěn a mohl se vrátit domů, aby zemřel v rodinném kruhu. Naštěstí k žádnému dalšímu násilí mezi těmito rodinami nedošlo. Můj otec často bědoval, jak tragické bylo, že Chet a Walt, tito sousedé a v dětství přátelé, upadli do zajetí zloby a dovolili jí, aby jim oběma zničila život. Jak tragické, že chvilkové vzplanutí bylo ponecháno, aby se vymklo kontrole, až nakonec vzalo život oběma mužům – jednoduše proto, že dva muži nemohli odpustit jeden druhému špatné hospodaření s vodou.
Spasitel řekl: „Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě,“1 a tak nám přikázal, abychom odstranili své neshody dříve, než naše chvilkové vzplanutí přeroste ve fyzickou nebo citovou krutost a my upadneme do zajetí své zloby.
Nikde jinde neplatí tato zásada více než v našich rodinách. Vaší konkrétní starostí nemusí být voda, avšak každý z nás, kdo žije na této zemi ve stresu a napětí tohoto telestiálního klimatu, bude mít důvod – ať už oprávněný, nebo domnělý – k tomu, aby se urazil. Jak zareagujeme? Urazíme se? Budeme hledat chybu u druhých? Necháme se přemoci chvilkovým vzplanutím?
President Brigham Young jednou přirovnal urážku k uštknutí jedovatého hada. Řekl: „… existují dva způsoby, jak se zachovat, když nás uštkne chřestýš. Člověk může ze zlosti, ze strachu nebo z pomstychtivosti hada pronásledovat a zabít. Nebo může udělat vše pro to, aby dostal jeho jed z těla pryč.“ Řekl: „Pokud se zachováme druhým způsobem, pravděpodobně přežijeme, ale pokud budeme jednat způsobem prvním, nemusíme žít dostatečně dlouho na to, abychom hada zabili.“2
Nyní mi dovolte, abych zde zdůraznil, že se musíme v první řadě starat o to, abychom ve svých rodinách nezpůsobovali duchovní nebo citová hadí uštknutí. V dnešní moderní kultuře jsou ctnosti jako odpouštění a laskavost zpravidla znevažovány, zatímco výsměch, zloba a ostrá kritika se těší velké podpoře. Pokud nejsme opatrní, můžeme si tyto zlozvyky přinést do svého domova a rodiny a brzy zjistíme, že začínáme kritizovat partnera, děti nebo členy širší rodiny. Nezraňujme ty, které máme rádi nejvíce, sobeckou kritikou! Malé neshody a drobná kritika v rodině mohou, pokud nejsou kontrolovány, otrávit vztahy a vyústit v odcizení, nebo dokonce ve zneužívání a týrání a rozvod. Podobně, jako jsme se to naučili dělat s jedem, „musíme udělat vše pro to“, abychom se vyhnuli hádkám, výsměchu, kritice a zbavili se odporu a zloby. Nemůžeme si dovolit uvažovat v duchu těchto nebezpečných emocí – ani jeden den.
Porovnejte tragický příběh Walta a Cheta s příkladem Jozefa Egyptského. Jozefovi bratři ho žárlivě nenáviděli. Ukládali mu o život a nakonec ho prodali do otroctví. Jozef byl odveden do Egypta a léta usiloval o to, aby se vymanil z otroctví. Během této těžké doby mohl Jozef zatracovat své bratry a zapřísahat se odplatou. Mohl mírnit svou bolest vymýšlením plánu, jak jim to jednou vrátí. Ale on to nedělal.
Za čas se stal Jozef vládcem nad celým Egyptem, druhým nejmocnějším po Faraonovi. Během zničujícího hladomoru se Jozefovi bratři vydali do Egypta pro jídlo. Poklonili se Jozefovi pro jeho vysoké postavení, aniž by ho poznali. V tuto chvíli měl Jozef jistě moc vykonat odplatu. Mohl své bratry poslat do vězení nebo na smrt. Místo toho ale potvrdil, že jim odpustil. Řekl: „Já jsem Jozef bratr váš, kteréhož jste prodali do Egypta. Protož nyní nermuťte se, a neztěžujte sobě toho, že jste mne sem prodali; Poslal mne, pravím, Bůh před vámi, pro zachování vás… a pro zachování životů vašich vysvobozením velikým. Tak tedy ne vy jste mne poslali sem, ale Bůh.“3
Jozefova ochota odpouštět změnila hořkost v lásku.
Chtěl bych ujasnit, že odpouštění hříchů nemá být zaměňováno s tolerováním zla. V překladu Josepha Smitha Pán dokonce říká: „…suďte spravedlivým soudem.“4 Pán nás žádá, abychom zanechali zla a bojovali s ním ve všech jeho podobách, a přestože musíme odpustit sousedovi, který nám ublíží, máme pilně pracovat na tom, abychom mu zabránili v opětovném ublížení. Žena, která je zneužívána, nemá usilovat o odplatu, ale ani se nemá domnívat, že nemůže učinit kroky, které zabrání dalšímu zneužívání. Podnikatel, ke kterému se obchodní partner zachoval nečestně, nemá nenávidět nepoctivého partnera, ale má podniknout vhodné kroky k nápravě škody. Odpouštění od nás nevyžaduje, abychom přijímali nebo tolerovali zlo. Nevyžaduje od nás, abychom ignorovali zlo, které vidíme ve světě kolem sebe nebo ve svém životě. Když však bojujeme proti hříchu, nesmíme dopustit, aby nenávist a zloba ovládala naše myšlenky nebo činy.
Pán řekl: „Proto vám pravím, že máte odpouštěti jeden druhému, neboť ten, kdo neodpustí bratru svému jeho přestupky, ten stojí před Pánem odsouzen, neboť na něm spočívá větší hřích.“5
Tímto neříkám, že odpouštět je snadné. Když někdo raní nás nebo ty, na kterých nám záleží, může se tato bolest stát téměř nepřekonatelnou. Může se zdát, že ta bolest nebo nespravedlnost je tou nejdůležitější věcí na světě a že my nemáme jinou možnost než hledat odplatu. Ale Kristus, Kníže pokoje, nás učí lepší cestě. Může být velmi těžké odpustit někomu, kdo nám ublížil, ale když to uděláme, otevřeme sami sebe lepší budoucnosti. Špatné skutky někoho jiného nám už nadále neurčují směr. Když odpustíme druhým, poskytne nám to svobodu vybrat si, jak budeme žít vlastní život. Odpuštění způsobí, že problémy minulosti již nadále neurčují náš osud, a my se můžeme zaměřit na budoucnost s Božskou láskou v srdci.
Kéž nikdy není dovoleno seménku neochoty odpouštět, která sužovala mé sousedy, aby zakořenilo v našem domově. Kéž se modlíme k našemu Nebeskému Otci, aby nám pomohl překonat pošetilou pýchu, odpor a malichernost. Kéž nám pomáhá odpouštět a milovat, abychom mohli být přítelem svému Spasiteli, ostatním i sobě samým. „Jako i Kristus odpustil vám, tak i vy.“6 Ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.