Víra našeho Otce
Pravé náboženství nemá pocházet z toho, co se líbí lidem, nebo z tradic předků, ale z toho, co se líbí Bohu, našemu Věčnému Otci.
Jsme nesmírně požehnáni touto nádhernou hudbou sboru Tabernaclu.
Drazí bratři, sestry a přátelé, mám radost, že zde mohu být s vámi a že mám velkolepou výsadu nazývat se členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a být považován za jednoho z vás.
Nezapomenu na svou první reakci, když jsem obdržel toto posvátné povolání od Pána sloužit jako nejnovější člen Prvního předsednictva této Církve – byl jsem radostně ohromen. Od té doby poznávám nové významy slov pokora, vděčnost a víra.
Mohu vás ujistit o tom, že nikdo nebyl mým povoláním překvapen více než mé děti a má vnoučata.
V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů o povolání, které přichází od Boha skrze inspirované kněžské vedoucí, neusilujeme, ani ho neodmítáme. Modlím se o to, aby mi Bůh dal sílu a chápavé srdce, abych mohl zvelebovat toto posvátné povolání podle Jeho vůle a záměrů.
My všichni postrádáme presidenta Gordona B. Hinckleyho. To, co v tomto velikém díle vykonal, nám bude žehnat i nadále.
Pokládám za výsadu, že mohu úzce spolupracovat s presidentem Monsonem. Znám ho mnoho let. Je mužem úžasných darů a talentů. Je prorokem Božím. Jeho víra a laskavé srdce dosahuje ke každému národu, jazyku a lidu.
Jsem vděčný za to, že mohu sloužit s presidentem Eyringem, kterého mám rád a kterého si vážím jako velkého vůdce a učitele v království Božím.
Když se Kvorum Dvanácti sešlo v horní místnosti chrámu Salt Lake, aby vyjádřilo podporu presidentu Monsonovi jako 16. presidentovi Církve, obdivoval jsem mimořádné schopnosti, moudrost a duchovnost těch, kteří tam byli se mnou. To mi pomohlo jasněji si uvědomit mé vlastní nedostatky. Mám rád tyto ušlechtilé muže velké víry. Jsem vděčný za příležitost pozvednout ruku, abych jim vyjádřil podporu a zavázal se k ní. Mám rád staršího Christoffersona, nejnovějšího člena Dvanácti, a podporuji ho.
Když Pán povolal Fredericka G. Williamse rádcem proroka Josepha Smitha, přikázal mu: „… buď věrný, zastávej úřad, který jsem ti určil; pomáhej slabým, pozdvihuj ruce, které jsou skleslé, a posiluj kolena zemdlená.“1 Věřím, že tato rada se týká všech, kteří přijímají povolání ke službě v království Božím – a určitě i mě v tomto období mého života.
Prorok Boží a náš president
Chtěl bych říci několik slov o presidentu Thomasu S. Monsonovi. Před několika lety přijel president Monson na oblastní konferenci do Hamburgu v Německu a já jsem měl tu čest ho doprovázet. President Monson má pozoruhodnou paměť, a když jsme mluvili o mnoha Svatých v Německu, žasl jsem, jak mnoho si jich tak dobře pamatoval.
President Monson se ptal na bratra Michaela Panitsche, bývalého presidenta kůlu, a poté patriarchy, který byl jedním z oddaných pionýrů Církve v Německu. Řekl jsem mu, že bratr Panitsch je vážně nemocen, že je upoután na lůžko a že není schopen se účastnit našich shromáždění.
President Monson se zeptal, zda bychom ho mohli navštívit.
Věděl jsem, že presidentu Monsonovi krátce před cestou do Hamburgu operovali nohu a nemohl chodit, aniž by pociťoval bolest. Vysvětlil jsem mu, že bratr Panitsch bydlí ve čtvrtém poschodí domu, kde není výtah. Museli bychom jít k němu po schodech.
Přesto president Monson trval na návštěvě. A tak jsme šli.
Vzpomínám si, jak bylo pro presidenta Monsona těžké po těch schodech vyjít. Vždy po několika schodech se musel zastavit, aby si odpočinul. Ani slovem si nepostěžoval a ani to nevzdal. Protože dům měl vysoké stropy, zdálo se, že schodům nebude konec, ale president Monson radostně vytrval, až jsme konečně došli do čtvrtého poschodí k bytu bratra Panitsche.
Návštěva byla úžasná. President Monson poděkoval bratru Panitschovi za život naplněný oddanou službou a povzbudil ho úsměvem. Než jsme odešli, dal mu nádherné kněžské požehnání.
Nikdo kromě bratra Panitsche, jeho nejbližší rodiny a mě nikdy neviděl tento skutek odvahy a soucitu.
President Monson se mohl rozhodnout, že si raději mezi našimi dlouhými a častými shromážděními odpočine. Mohl požádat, zda by mohl navštívit některé krásné památky v Hamburgu. Často jsem myslel na to, jak je pozoruhodné, že místo toho, aby navštívil některé památné místo v tomto městě, chtěl raději navštívit slabého a churavého člena Církve, který vždy věrně a pokorně sloužil Pánu.
President Monson přijel do Hamburgu, aby učil lidi té země a požehnal jim, a to také udělal. Ale současně se zaměřil na jednotlivce, jméno za jménem. Jeho vize je tak široká a dalekosáhlá, že je schopen chápat složitost celosvětové Církve, a přesto je také tak soucitný, že se soustřeďuje na jednotlivce.
Když apoštol Petr mluvil o Ježíšovi, který byl jeho přítelem a učitelem, nabídl tento prostý popis: „Chodil, dobře čině.“2
Myslím si, že totéž je možné říci o muži, jemuž dnes vyjadřujeme podporu jako proroku Božímu.
Víra našich otců
Žasnu nad tím, z jakých různých prostředí členové Církve pocházejí. Pocházíte z nejrůznějších životních podmínek – z nejrůznějších kultur, národností, politických systémů a náboženských zvyklostí.
Tato rozmanitost životních zkušeností mě přivedla k tomu, abych přemýšlel o poselství jedné naší písně „Víra našich otců“. V refrénu se opakují tato slova: „Víra našich otců, svatá víra, budeme jí věrni až do smrti!“3
Víra našich otců – tato slova mám moc rád.
Mnohým členům Církve tato slova připomínají statečné pionýry, kteří opustili pohodlí svého domova a cestovali s vozem a pěšky, dokud se nedostali do údolí Velkého Solného jezera. Zamiloval jsem si víru a odvahu oněch prvních pionýrů Církve a vážím si jich. Moji vlastní předkové žili tehdy za oceánem. Nikdo z nich nebyl mezi těmi, kteří žili v Nauvoo nebo ve Winter Quarters, a nikdo z nich nepodnikl cestu přes pláně. Ale jako člen Církve se s vděčností a hrdostí hlásím k tomuto pionýrskému odkazu jako ke svému vlastnímu.
Se stejnou radostí se hlásím k odkazu dnešních pionýrů Církve, kteří žijí v nejrůznějších zemích a jejichž vlastní příběhy o vytrvalosti, víře a oběti doplňují nové nádherné sloky k mocnému chorálu posledních dnů o království Božím.
Když se moje vlastní rodina zamýšlí nad slovy „víra našich otců“, zpravidla máme na mysli víru luteránskou. Po celé generace patřili naši předkové k této denominaci. Můj syn dokonce nedávno zjistil, že jedna naše rodová linie vede zpět až k Martinu Lutherovi samotnému.
Vážíme si upřímných lidí každé víry, kteří milují Boha, i když nemají plnost evangelia, bez ohledu na to, kde nebo kdy žili. Pozvedáme svůj hlas s vděčností za jejich nesobeckost a odvahu. Přijímáme je jako bratry a sestry, děti našeho Nebeského Otce.
Věříme, že základním právem člověka je uctívat „Všemohoucího Boha podle příkazů svého vlastního svědomí a dopřáváme všem lidem stejnou výsadu, nechť uctívají jakkoli, kdekoli nebo cokoli si vyvolí“.4
Existují mnohé víry a tradice našich otců
Tak jak se znovuzřízená Církev Ježíše Krista šíří po světě – nyní má více než 13 milionů členů – „víra našich otců“ nabývá širšího významu. Pro některé to může znamenat jejich rodinné dědictví v podobě jedné ze stovek křesťanských denominací; pro jiné to může znamenat některá náboženství a tradice Blízkého východu, Asie nebo Afriky.
Strávil jsem většinu života v oblastech světa, kde členové naší Církve jsou v naprosté menšině. Během té doby jsem poznal, že když lidé poznávají znovuzřízené evangelium, často na ně zapůsobí – a mnozí dokonce chtějí vstoupit do Církve. Ale váhají, protože nechtějí zklamat své předky; mají pocit, že mají být věrni víře svých otců.
Vzpomínám si, jak jsem si jednou v neděli, když jsem byl mladý, všiml nové rodiny v našem sborovém domě – mladé matky se dvěma dcerami. Bylo to krátce předtím, než byly všechny tři pokřtěny a staly se členkami Církve.
Příběh o jejich obrácení znám důvěrně, protože ta starší dcera se jmenovala Harriet a později se stala mou manželkou.
Harrietina maminka Carmen krátce předtím ztratila manžela, a v době, kdy přemýšlela o svém životě, se začala zajímat o Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Poté, co Carmen s dcerami studovaly nauky, poznaly, že Církev je pravdivá, a začaly se chystat ke křtu.
Ale když o tom rozhodnutí Carmen řekla své mamince, její maminka z toho byla zničená. „Jak můžeš být tak nevěrná víře svých otců?“ zeptala se.
Maminka Carmen nebyla tou jedinou, kdo protestoval. Carmeninu ráznou sestru Lisu tato zpráva nesmírně zarmoutila. Zarmoutila je možná příliš slabé slovo. Nesmírně se zlobila.
Lisa prohlásila, že najde ty mladé misionáře a řekne jim, jak se mýlí. Vyrazila do kaple a našla misionáře, a, jak správně tušíte, Lisa byla pokřtěna také.
Po mnoha letech obdržela i Carmenina maminka svědectví, že evangelium Ježíše Krista bylo na zemi znovuzřízeno. Jednoho dne řekla svým dcerám a vnoučatům: „Chci být ve stejném nebi jako vy.“ Když jí bylo asi pětasedmdesát, i ona vstoupila do vod křtu a stala se členkou Církve.
Víra našeho Otce
Co je tedy vírou našich otců? Je to tedy víra našich rodičů, prarodičů a praprarodičů?
Ale co víra těch dalších, kteří byli před nimi? A co víra Abrahama, Izáka a Jákoba? Nejsou to také naši otcové? Nejsme z domu Izraele? A co víra Noéma, Enocha a našich prvních rodičů, Adama a Evy?
Co víra Spasitele a těch učedníků, kteří Ho následovali?
Víra našeho Otce v nebi byla neměnná od počátku času, již před založením tohoto světa. Jan Zjevovatel popsal velkou válku na nebesích.5 Sporem byla mravní svoboda jednání, tak jako dnes. Všichni ti, kteří kdy žili na této zemi, patřili k těm, kteří bojovali proti Satanovi a postavili se na stranu Syna a Otce. Tudíž, nejsme zavázáni svou vlastní věrností Bohu, našemu Nebeskému Otci?
Jako členové Církve Ježíše Krista „věříme v Boha, Věčného Otce, a v Jeho Syna, Ježíše Krista, a v Ducha Svatého“.6 A „věříme, že skrze usmíření Kristovo může býti spaseno veškeré lidstvo, skrze poslušnost zákonů a obřadů evangelia“.7 Věříme ve veliký plán štěstí, plán vykoupení a plán spasení, díky čemuž mohou Boží děti projít smrtelností a vrátit se do přítomnosti Otce – což je milosrdný plán, který byl ustanoven před založením této země.
Toto je plán a víra našeho Otce!
Svědčím o tom, že nauka znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista je vírou našeho Nebeského Otce. Je to Jeho pravda zjevovaná Jeho služebníkům prorokům ode dnů otce Adama až po naši dobu. Otec a Syn se ukázali Josephu Smithovi, aby znovuzřídili víru našeho Otce na této zemi, aby již nikdy nebyla odňata. Bůh si přeje, aby ji všechny Jeho děti přijaly, bez ohledu na svůj původ, kulturu nebo tradice. Pravé náboženství nemá pocházet z toho, co se líbí lidem, nebo z tradic předků, ale z toho, co se líbí Bohu, našemu Věčnému Otci.
Pokračující zjevení je základním rysem této víry. První modlitba Josepha Smitha je toho mocným svědectvím. Zjevení je stálým kompasem, který nám pomáhá vždy zůstávat věrnými vůli a víře našeho Nebeského Otce.
Náš Nebeský Otec miluje své děti. Slyší modlitby pokorných a upřímných z každého národa, jazyka a lidu. Dává světlo těm, kteří Ho hledají a uctívají a jsou ochotni být poslušni Jeho přikázání. Radostně hlásáme, že víra našeho Otce je dnes na zemi.
Vyzýváme každého na této nádherné planetě, aby okusil z Jeho nauky a zjistil, zda není žádoucí a dobrá a drahocenná. Žádáme ty, kteří mají upřímné srdce, aby se této nauce učili a ptali se Otce v nebi, zda není pravdivá. A všichni ti, kteří tak učiní, mohou objevit a přijmout pravou víru svého Otce, a kráčet v ní, a tato víra je uzdraví.8
To je naše poselství světu.
Vydávám posvátné svědectví o opravdovosti Boha Otce; Jeho Syna, Ježíše Krista; Ducha Svatého; a žijících proroků, kteří drží klíče, které dnes přicházejí v nepřerušeném následnictví od Josepha Smitha k Thomasu S. Monsonovi. Ve jménu Ježíše Krista, amen.