Ohlédněme se zpět a postupujme vpřed
Společně postoupíme vpřed při práci na Jeho díle.
Myslím si, že to bylo pozoruhodné zasedání. Poselství byla inspirující; hudba byla nádherná a svědectví upřímná. Myslím si, že nikdo, kdo navštívil toto zasedání, na to nikdy nezapomene – díky Duchu, jehož jsme pociťovali.
Milovaní bratři a sestry, před více než 44 lety, v říjnu 1963, jsem stál u řečnického pultu v Tabernaclu bezprostředně poté, co mi byla vyjádřena podpora jako členovi Kvora dvanácti apoštolů. Při té příležitosti jsem se zmínil o nápisu, který jsem jednou viděl na jiném řečnickém pultu. Stálo tam: „Ty, kdo odtud promlouváš, buď pokorný.“ Ujišťuji vás, že mé povolání do Dvanácti mě tehdy přivedlo k velké pokoře. Avšak dnes, když stojím u tohoto řečnického pultu, k vám promlouvám s tou nejhlubší pokorou. Velmi intenzivně si uvědomuji svou závislost na Pánu. Pokorně usiluji o vedení Ducha, zatímco se s vámi budu dělit o pocity svého srdce.
Před dvěma měsíci jsme se rozloučili s naším drahým přítelem a vedoucím, Gordonem B. Hinckleym, 15. presidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, který byl celému světu výjimečným vyslancem pravdy a kterého měli všichni rádi. Chybí nám. Více než 53 000 mužů, žen a dětí prošlo v této budově nádhernou Dvoranou proroků, aby vzdalo poslední hold tomuto Pánovu velikánovi, který již nyní patří historii.
Úmrtí presidenta Hinckleyho také vyvolalo rozpuštění Prvního předsednictva. President Eyring a já jsme se jako rádci presidenta Hinckleyho vrátili na svá místa v Kvoru dvanácti apoštolů, a toto kvorum se stalo předsedající autoritou v Církvi.
Smuteční shromáždění za presidenta Hinckleyho se konalo v sobotu 2. února 2008 v tomto velkolepém Konferenčním centru, v budově, která zde bude navždy stát jako památník jeho předvídavosti a vize. Během smutečního shromáždění byly tomuto muži Božímu skládány krásné a láskyplné pocty.
Následující den se všech 14 vysvěcených apoštolů žijících na zemi shromáždilo v horní místnosti chrámu Salt Lake. Sešli jsme se v duchu půstu a modlitby. Během onoho slavnostního a posvátného shromáždění bylo Předsednictvo Církve zreorganizováno v souladu s pevně zavedeným precedentem, podle vzoru, který nám dal samotný Pán.
Členové Církve po celém světě se včera shromáždili na posvátném shromáždění. Zvedali jste ruku při vyjadřování podpory, abyste tak vyjádřili souhlas s tím, co bylo vykonáno v chrámu na schůzce, o níž jsem hovořil. Když jste zvedli ruku k nebi, dojalo mě to. Pocítil jsem vaši lásku a podporu, a také vaši oddanost Pánu.
Vím naprosto jistě, bratři a sestry, že Bůh žije. Dosvědčuji vám, že toto je Jeho dílo. A stejně tak dosvědčuji, že náš Spasitel, Ježíš Kristus, stojí v čele této Církve, která nese Jeho jméno. Vím, že tím nejkrásnějším zážitkem v životě je, když pociťujeme Jeho vnuknutí, kterými nás vede při práci na postupu svého díla. Tato vnuknutí jsem pociťoval jako mladý biskup, když mne vedl k rodinám, které duchovně – nebo i časně – strádaly. Pociťoval jsem je opět jako misijní president v kanadském Torontu, když jsem spolupracoval s úžasnými misionáři, kteří byli živoucím důkazem a svědectvím světu o tom, že toto dílo je božské a že nás vede prorok. Pociťoval jsem je při své službě v Dvanácti a v Prvním předsednictvu a nyní je pociťuji jako president Církve. Dosvědčuji, že Pánovu inspiraci může pociťovat každý z nás, pokud žijeme způsobile a snažíme se Mu sloužit.
Jsem si velmi dobře vědom toho, že přede mnou úřad presidenta Církve zastávalo 15 jiných mužů. Mnohé z nich jsem znal osobně. Třem z nich jsem měl tu výsadu a požehnání sloužit jako rádce. Jsem vděčný za trvalý odkaz, který každý z těchto 15 mužů zanechal. Jsem si naprosto jist tím, že Bůh řídí svého proroka, a jsem přesvědčen o tom, že si tím byli jisti i oni. Mou upřímnou modlitbou je, abych i nadále byl způsobilým nástrojem v Jeho rukou, skrze nějž toto dílo bude spět kupředu a ohromné zodpovědnosti úřadu presidenta budou naplňovány.
Děkuji Pánu za obdivuhodné rádce. President Henry B. Eyring a president Dieter F. Uchtdorf jsou muži velkých schopností a zdravého rozumu. Jsou to rádci v pravém smyslu tohoto slova. Vážím si jejich úsudku. Věřím, že Pán je na postavení, které nyní zastávají, připravoval. Mám rád členy Kvora dvanácti apoštolů a velmi si cením našeho vzájemného vztahu. I oni jsou zasvěceni dílu Páně a svůj život ztrácejí ve službě Jemu. Těším se na společnou službu se starším Christoffersonem, který byl do tohoto kvora povolán a který obdržel vaši podporu při hlasování. I on byl připravován na postavení, do kterého byl povolán. Je pro mne také radost sloužit se členy kvor Sedmdesáti a s Předsedajícím biskupstvem. Včera byli povoláni noví členové Sedmdesáti, byla jim vyjádřena podpora, a já se těším, že i s nimi budu spolupracovat na díle Mistra.
Mezi generálními autoritami panuje nádherný duch jednoty. Pán prohlásil: „Nejste-li jedno, nejste moji.“1 Budeme mít i nadále společný cíl – a to pokračovat na díle Páně.
Rád bych vyjádřil poděkování svému Nebeskému Otci za Jeho nespočetná požehnání. Mohu říci, stejně jako kdysi řekl Nefi, že jsem zrozen z dobrých rodičů, jejichž rodiče a prarodiče byli oddanými misionáři vyvedeni ze Švédska, Skotska a Anglie. Když tito misionáři vydávali pokorná svědectví, dotklo se to srdce a ducha mých předků. Poté, co se přidali k Církvi, se tito vznešení muži, ženy a děti vypravili do údolí Velkého Solného jezera. A na cestě na ně čekaly mnohé zkoušky a těžkosti.
Na jaře roku 1848 moji prapraprarodiče Charles Stewart Miller a Mary McGowan Millerová, kteří vstoupili do Církve ve svém rodném Skotsku, opustili svůj domov v Rutherglenu a se skupinou Svatých se vydali na cestu do St. Louis v Missouri, kam dorazili v roce 1849. Margaret, jedno z jejich 11 dětí, se stala mou prababičkou.
Zatímco rodina pracovala v St. Louis, aby si vydělala dost peněz na dokončení své cesty do údolí Salt Lake, v oblasti vypukla epidemie cholery, která za sebou zanechávala smrt a žal. Millerova rodina byla těžce zasažena. Během dvou týdnů nemoci podlehli čtyři členové rodiny. Nejprve, 22. června 1849, 18letý William. O pět dní později zemřela Mary McGowan Millerová, moje praprababička a matka rodiny. O dva dny později zemřel 15letý Archibald a pět dní po jeho smrti podlehl nemoci můj prapradědeček, Charles Stewart Miller, otec rodiny. Děti, které přežily, se staly sirotky, včetně mé prababičky Margarety, které v té době bylo 13 let.
Protože v oblasti došlo k tolika úmrtím, nebylo možné za žádnou cenu sehnat rakev k pohřbení zemřelých členů rodiny. Starší chlapci, kteří přežili, rozmontovali ohradu pro voly patřící rodině, aby zhotovili rakve pro zemřelé členy rodiny.
O žalu a námaze devíti osiřelých dětí manželů Millerových, které pokračovaly v práci a nadále šetřily peníze na cestu, kterou jejich rodiče a bratři nikdy nedokončili, je zaznamenáno jen velmi málo. Víme, že St. Louis opustili na jaře roku 1850 se čtyřmi voly a jedním vozem, a v témže roce konečně dorazili do údolí Salt Lake.
I další moji předkové čelili podobným protivenstvím. I během nich však jejich svědectví zůstalo stálé a pevné. Každý z nich mi zanechal odkaz naprosté oddanosti evangeliu Ježíše Krista. A díky těmto věrným duším tady dnes stojím před vámi.
Děkuji svému Otci v nebi za svou drahou společnici, Frances. Letos v říjnu spolu oslavíme 60 let nádherného manželství. Ačkoli má služba v Církvi začala již v mém mládí, nikdy si nestěžovala, když jsem opouštěl rodinu, abych se účastnil schůzek nebo abych splnil nějaký úkol. Po mnoho let mě mé úkoly jako člena Dvanácti často odváděly ze Salt Lake City – někdy i na pět týdnů – a ona zůstávala na to, aby pečovala o naše malé děti a náš dům, sama. Již od doby, kdy jsem byl ve dvaadvaceti letech povolán biskupem, se nám jen velmi zřídka poštěstilo, že jsme seděli na shromáždění spolu. Těžko bych hledal ženu, která by byla oddanější a více milující a chápající.
Jsem vděčný svému Nebeskému Otci za naše tři děti a jejich manželské partnery, za osm úžasných vnoučat a čtyři nádherná pravnoučata.
Jen obtížně hledám slova, jak říci vám, bratři a sestry, jak upřímně si vážím života, který žijete, dobra, které konáte, svědectví, která vydáváte. Ochotně si navzájem sloužíte. Jste oddaní evangeliu Ježíše Krista.
Během více než 44 let služby jako generální autorita jsem měl příležitost procestovat celý svět. Jednou z mých největších radostí bylo setkávat se s vámi, členy, kdekoli žijete – abych pocítil vašeho ducha a vaši lásku. Těším se, že budu mít mnoho dalších takových příležitostí.
Během putování po stezce života dochází ke ztrátám. Někteří se odchýlí od značení na cestě, které ukazuje k věčnému životu, a pak zjistí, že zvolená oklika nakonec vede do slepé uličky. Netečnost, lehkomyslnost, sobectví a hřích, to vše si vybírá svou drahocennou daň v životě lidí.
Změna k lepšímu může potkat každého. Během let jsme několikrát vyzývali ty, kteří jsou méně aktivní, kteří se urazili, kteří jsou kritičtí, kteří se dopustili přestupku, aby se vrátili. „Vraťte se a hodujte u stolu Páně, a ochutnejte opět sladké a uspokojující plody přátelství se Svatými.“2
V osobní svatyni našeho svědomí přebývá onen duch, ono odhodlání odložit starého člověka a dosáhnout plné míry našich skutečných možností. V tomto duchu opět z celého srdce vyzýváme – vraťte se. Podáváme vám ruku z čisté lásky Kristovy, a naším přáním je pomoci vám a přivítat vás v plném společenství. Vám, kteří jste raněni na duchu nebo kteří s něčím zápolíte a máte nějaké obavy, říkáme: dovolte nám pozvednout vás a povzbudit a vaše obavy utišit. Vezměte Pána za slovo, když říká: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“3
O Spasiteli bylo řečeno, že „chodil, dobře čině… nebo Bůh s ním byl“.4 Kéž následujeme tento dokonalý příklad. Kéž se během svého někdy poněkud nejistého putování smrtelností také řídíme radou apoštola Pavla, která nám pomůže zůstat v bezpečí a na správné cestě: „Kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost, a jestli která chvála, o těch věcech přemyšlujte.“5
Povzbuzuji členy Církve, ať jsou kdekoli, aby se všude a ke všem lidem chovali laskavě a s úctou. Svět, ve kterém žijeme, je naplněn rozmanitostí. Můžeme a musíme projevovat úctu k těm, jejichž víra se liší od té naší.
Kéž také projevujeme laskavost a lásku ve své rodině. Náš domov má být něčím více než jen útočištěm; má být také místem, kde může přebývat Boží Duch, kde se bouře zastaví na prahu dveří, kde panuje láska a přebývá pokoj.
Svět nám může čas od času připadat jako životu nebezpečný. Zdá se, že společnost upouští od svých morálních zásad znepokojivě rychle. Nikdo z nás – ať jsme mladí, nebo staří, nebo někde mezi tím – není chráněn před vlivem toho, co má schopnost stáhnout nás dolů a zničit nás. Obzvláště naše mládež, naše drahocenná mládež, čelí pokušením, která sotva dokážeme pochopit. Zdá se, že protivník a jeho zástupy pracují 24 hodin denně, aby zapříčinili náš pád.
Vedeme válku s hříchem, bratři a sestry, ale není nutné, abychom si zoufali. Je to válka, kterou můžeme vyhrát, a my ji vyhrajeme. Náš Otec v nebi nám dal nástroje, které k vítězství potřebujeme. On stojí u kormidla. Nemáme se čeho bát. On je Bohem světla. On je Bohem naděje. Dosvědčuji, že nás má rád – každého z nás.
Smrtelnost je obdobím zkoušky, dobou, kdy máme prokázat, že jsme způsobilí pro návrat do přítomnosti našeho Nebeského Otce. Abychom byli vyzkoušeni, musíme někdy čelit problémům a obtížím. Občas se zdá, že na konci tunelu není světlo – že po temnotě noci nepřichází svítání. Cítíme se obklopeni bolestí zlomených srdcí, zklamáním zmařených snů a zoufalstvím ztracených nadějí. Připojujeme se k biblickému zvolání: „Což není žádného lékařství v Galád?“6 Máme sklon nahlížet na své osobní neštěstí skrze zkreslující skleněný hranol pesimismu. Cítíme se opuštění, zlomení, osamělí. Pokud se nacházíte v takovéto situaci, naléhavě vás žádám – obraťte se s vírou na svého Nebeského Otce. Pozvedne vás a povede vás. Nezbaví vás vždy vašeho soužení, ale bude vás utěšovat a s láskou vás provede jakoukoli bouří, která běsní kolem vás.
Z celého srdce a vroucnosti své duše dnes pozvedám hlas ve svědectví jako zvláštní svědek a prohlašuji, že Bůh žije. Ježíš je Jeho Syn, Jednorozený Otce v těle. Je naším Vykupitelem, je naším Prostředníkem u Otce. Miluje nás láskou, které nedokážeme plně porozumět, a protože nás miluje, položil za nás svůj život. Nedokážu ani vyjádřit, jak moc jsem Mu vděčný.
Svolávám na vás Jeho požehnání, milovaní bratři a sestry, pro vaše rodiny, pro vaši práci a pro vaši službu, jeden druhému i samotnému Pánovi. Společně budeme při práci na Jeho díle postupovat vpřed.
Svůj život, svou sílu – vše, co mohu nabídnout – zasvěcuji službě Jemu a vedení záležitostí Jeho Církve v souladu s Jeho vůlí a skrze Jeho inspiraci, a to činím v Jeho svatém jménu – ve jménu samotného Pána Ježíše Krista – amen.