Jeden v davu
Kéž se tiše a odhodlaně tlačíme kupředu ke Spasiteli, majíce víru, že On o nás pečuje a že má moc nás uzdravit a spasit.
V knize Lukášově čteme o ženě, která 12 dlouhých let trpěla krvácením. Vyčerpala své prostředky ve snaze najít lékařskou pomoc, ale žádnou nenašla. V davu lidí se tato žena zezadu přiblížila ke Spasiteli a dotkla se lemu Jeho oděvu. Ježíš chtěl vědět, kdo se Ho dotkl, protože pocítil, že z Něho vyšla moc. Apoštolové neporozuměli otázce a ptali se: „Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a pravíš: kdo se mne dotekl?“1 Třesoucí se žena se pak plná strachu přiznala, že to byla ona, kdo se k Němu přiblížil, a že byla ihned uzdravena. Spasitel ji v pokoji propustil a řekl jí, že ji uzdravila její víra.
Z tohoto krátkého zajímavého příběhu se můžeme hodně naučit a můžeme o něm hodně přemítat.
Představuji si dav samotný. Muselo tam být dost lidí, protože se na Ježíše tlačili. A možná to byl i hlučný dav, protože lidé se tlačili a strkali se, aby na Něj lépe viděli. Přemýšlel jsem, proč tam byli. Většinou, myslím si, přišli ze zvědavosti. Ať Ježíš přišel kamkoli, zprávy o Jeho příchodu a vyprávění o Jeho zázracích Ho předcházely. Asi očekávali, že uvidí něco mimořádného, nějakou událost, kterou by neměli propást. I když o tom není zmínka, v davu byli pravděpodobně farizeové, kteří se zdáli být vždy nablízku a vyhledávali příležitost k tomu, aby Ježíše chytili do pasti, uvedli do rozpaků nebo aby našli něco, čím by Ho mohli odsoudit. Nebyli v davu třeba i takoví, kteří se Mu přišli vysmívat?
V davu byla jedna žena. Představuji si pokornou ženu, možná dokonce plachou ženu, jak se zezadu přibližuje ke Spasiteli a poté rozpačitě vyznává, že to byla ona, kdo se dotkl lemu Jeho oděvu. Byla to žena vyčerpaná a zubožená svou těžkou situací. Zoufale potřebovala pomoc. Navenek toho bylo málo, co by ji odlišovalo od kohokoli jiného v davu. Nikdo se nesnažil jí bránit v tom, aby se dostala k Ježíšovi. Apoštolové si jí určitě ani nevšimli, natož aby se ji pokusili zastavit. Ale bylo zde něco, co ji onoho dne odlišovalo od všech ostatních v davu. I když se ztrácela v tlačícím se davu lidí, odhodlaně a tiše se tlačila kupředu s jediným záměrem: přijít ke Spasiteli s vírou, že On má moc ji uzdravit, že se o ni zajímá a že uspokojí její potřeby. Tímto jediným se lišila od davu. Dav přišel, aby se díval, ale tato žena přišla, aby byla uzdravena.
V písmech jsou další zajímavé příběhy popisující jediného věrného člověka v davu. Alma byl mezi zlovolnými kněžími krále Noéma. Tito lidé jsou popisováni jako ti, kteří se povyšovali v pýše svého srdce, byli líní a modlářští a říkali lidem lživá a marnivá slova.2 Převraceli cesty Páně, protože nepoužívali srdce k porozumění.3 Když jim Abinadi předal své poselství o pokání, vysmívali se mu a nakonec ho usmrtili. Byl to vskutku zlovolný dav. Přesto písma poukazují na to, že „byl mezi nimi jeden“4, který uvěřil. Alma jediný si vzal k srdci to, čemu Abinadi učil. S odvahou vystoupil z davu a následoval Pána. Vliv tohoto jediného muže z davu na to, kudy se ubírala nefitská historie, je nesmírný.
Jeden z nejznámějších davů v Knize Mormonově je ten, který obýval velikou a prostornou stavbu v Lehiově vidění o stromu života. Stavba byla plná lidí, starých i mladých, mužů i žen, kteří se posmívali těm, kteří pojedli z ovoce stromu, a ukazovali na ně prstem.5 Naneštěstí někteří, kteří ochutnali ovoce, naslouchali davu a „odpadli na zakázané cesty a byli ztraceni“6. Nicméně byli tam jiní, kteří pojedli z ovoce a na dav nedbali.7 To byli ti, kteří se těšili z úplných požehnání plynoucích ze stromu života.
Ve skutečnosti tyto příběhy nejsou o davu, ale o jednotlivcích v davu. Jsou skutečně o vás i o mně. Každý z nás je v davu tohoto světa. Téměř každý z nás je jako ta žena, která, nehledíc na dav, přichází ke Spasiteli. Všichni věříme tomu, že pouhý dotek přinese uzdravení naší bolavé duši a úlevu našim nejniternějším potřebám.8 Noví členové Církve v mnoha zemích jsou často jako Alma. Naslouchají slovům života, i když nikdo jiný z jejich rodiny nebo kruhu přátel to nedělá. Přesto mají odvahu přijmout evangelium a procházet davem svou vlastní cestou. Myslím, že každý z nás rozumí tomu, co to znamená pojíst ovoce ze stromu života, které naplňuje naši duši, uprostřed pohledů a hlasů těch, kteří se nám vysmívají, a co to znamená sebrat veškerou odvahu k tomu, abychom jich nedbali.
Když se prodíráme davem světa, můžeme být osamoceni a může to být těžké. Vliv davu na člověka, který si přeje jít jinudy, k něčemu lepšímu, může být velmi silný a může být velmi těžké ho překonat.
Kdo může lépe než Spasitel pomoci, podpořit a nakonec zachránit toho jediného v davu? On ví, co to znamená vytrvat v neuctivém davu, a přesto zůstat věrný. Světské davy Ho neuznávají a říkají, že nemá „podoby ani krásy“ a že není žádný důvod, „proč bychom ho žádostivi byli“9. Král Beniamin říká, že svět „ho [bude] považovati za člověka“10. Izaiáš dále popisuje Kristovo místo v davech světa těmito slovy:
„Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí a kterýž zkusil nemocí, …; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili.
Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen.“11
Nefi píše, že „svět, pro svou nepravost, ho bude souditi, jako by byl nic“12.
Přesto nakonec tento Prvorozený Syn Boží, který je tak často špatně posuzován a chápán, vystoupí z davu jako ten, který je Pomazaný, jako Spasitel a Vykupitel světa. Toto vystoupení z davu pokorně předpověděl sám Spasitel v prohlášení jistým předním kněžím a starším slovy: „Kámen, kterýž zavrhli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhlovou.“13
Drazí bratři a sestry, modlím se o to, aby každý z nás mohl bezpečně projít davem tohoto světa. Kéž se v každé životní situaci tiše a odhodlaně tlačíme kupředu ke Spasiteli, majíce víru, že On o nás pečuje a že má moc nás uzdravit a spasit. Kéž dbáme Jeho slov života a přijímáme v plnosti, neustále a odvážně, z ovoce, které z oněch slov pochází. Ve jménu Ježíše Krista, amen.