Dnešek
Pokud žijeme dnes tak, abychom si mohli činit nárok na očišťující milost plynoucí z usmíření, budeme žít s Bohem na věky.
Před třemi týdny jsem vstoupil do včerejška. V onen okamžik jsem znovu objevil dnešek. A právě o dnešku bych rád hovořil.
Církevní pověření mě zaneslo přes široké obzory Pacifiku až do Vietnamu. Pro mě to však bylo něco více než jen přelet přes oceán. Byl to krok do minulosti. Před více než 40 lety jsem na bitevních polích v této zemi sloužil jako velitel pěchoty. V mysli jsem po všechna ta desetiletí měl stále vryté vzpomínky na ono místo, na tamější lidi a na své druhy ve zbrani, se kterými jsem sloužil. Jákob kdysi napsal: „Náš život uplynul, jako… sen.“ (Jákob 7:26.) Tak jsem se cítil i já. A nyní jsem se téměř po půl století vracel ze své síně vzpomínek na ono památné místo. Když jsem svůj církevní úkol dokončil, rozhodl jsem se znovu navštívit místa, kde se odehrávaly zoufalé boje. Doprovázen svou drahou manželkou jsem se vydal na cestu.
Nevím přesně, co jsem očekával, že po všech těch letech najdu. Našel jsem však to, co jsem vůbec nečekal. Místo válkou zničených lidí jsem našel mladé, životem kypící obyvatele. Místo krajiny zjizvené výbuchy granátů jsem našel poklidná zelenající se pole. Dokonce i džungle byla pokryta novým porostem. Asi jsem napůl očekával, že najdu včerejšek, ale našel jsem dnešek a příslib skvělého zítřka. Připomněl jsem si, že „z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se [radost]“. (Žalm 30:5.)
Když jsem opět vstoupil na pole a prošel se po pěšině v džungli, v duchu jsem znovu zaslechl rachot kulometu, svištění šrapnelů a výstřely ručních zbraní. Znovu jsem viděl opálené mladé tváře kamarádů, kteří „na oltář položili vlastní život“. (Proslov Abrahama Lincolna v Gettysburgu.) A vzpomněl jsem si zvlášť na jednoho a na jeden den – na jeden jediný den, 3. dubna 1966, na velikonoční Květnou neděli – téměř na den před 42 lety.
Náš pěší prapor byl ve Vietnamu již několik měsíců. Byl jsem poručíkem, velitelem střelecké čety. Téměř neustále jsme byli zapojeni do bojových operací. Když se onoho dne rozbřesklo, náš prapor byl hluboko v nepřátelském území. Velmi záhy jsme vyslali průzkumnou hlídku čítající asi 10 mužů. Jedním z nich byl i seržant Arthur Morris. Při přestřelce bylo zraněno několik mužů včetně seržanta Morrise, který utrpěl lehké povrchové zranění. Nakonec se členové hlídky odbelhali zpět k naší linii.
Rádiem jsme zavolali zdravotnickou evakuační helikoptéru. Když jsme nakládali zraněné muže do vrtulníku, naléhal jsem na seržanta Morrise, aby si také nastoupil. On se bránil. Znovu jsem na něj naléhal. On se znovu bránil. Ještě jednou jsem ho vybídl, aby nastoupil. A on opět odmítl. Nakonec jsem řekl: „Seržante Morrisi, nasedněte do vrtulníku!“
On se na mě podíval a v očích měl upřímnou prosbu. „Prosím, pane“, řekl a pak dodal slova, která mě budou na věky pronásledovat: „Nemůžou zabít takového starého mazáka, jako jsem já.“
Celá ta scéna se mi vryla do paměti jako nějaký živý obraz bitvy: mýtina v džungli; netrpělivě rotující lopatky helikoptéry; pilot, který se na mě tázavě dívá; a můj kamarád, který mě prosí o to, aby mohl zůstat se svými druhy. Povolil jsem. Pokynul jsem vrtulníku a ten odletěl i s možností dožít se zítřka. Než onoho dne zapadlo slunce, můj drahý přítel, seržant Arthur Cyrus Morris, byl mrtev, zasažen nepřátelskou střelou. A v duchu, jako ozvěnu, znovu a znovu slyším jeho slova: „Nemůžou zabít, nemůžou zabít, nemůžou zabít…“
Samozřejmě, že v jistém smyslu se strašlivě mýlil. Smrtelnost je velmi křehká. Pouze jeden tep srdce, jediné nadechnutí odděluje tento svět od světa příštího. V jedné chvíli byl můj přítel člověkem plným života; v další chvíli byl jeho nesmrtelný duch pryč a opustil smrtelnou schránku jako hromádku neživé hmoty. Smrt je závoj, kterým každý z nás musí projít, a podobně jako seržant Arthur Morris, nikdo z nás neví, kdy k tomu dojde. Mezi všemi problémy, se kterými se potýkáme, je možná tím nejvíce zavádějícím pocit, že smrtelnost trvá na věky; a z toho plynoucí názor, že usilovat o odpuštění a odpouštět, což podle evangelia Ježíše Krista patří k hlavním účelům smrtelnosti, můžeme odložit až na zítra.
Amulek v Knize Mormonově učil této hluboké pravdě:
„Neboť vizte, tento život je dobou na to, aby se lidé připravili na setkání s Bohem; ano, vizte, den tohoto života je dnem na to, aby lidé vykonávali práce své.
… Tudíž, prosím vás, abyste neodkládali den pokání svého až na konec…
… Neboť tentýž duch, který ovládá tělo vaše v době, kdy odcházíte z tohoto života, tentýž duch bude míti moc ovládati tělo vaše na onom věčném světě.“ (Alma 34:32–34; zvýraznění přidáno.)
Jak výstižný výraz Amulek používá – „den tohoto života“! Apoštol Jakub to vyjádřil takto: „Ješto nevíte, co zítra bude. Nebo jaký jest život váš? Pára zajisté jest, kteráž se na maličko ukáže, a potom zmizí.“ (Jakub 4:14.) A člověk, kterým jsme, když opouštíme tento život, je člověkem, kterým budeme, když vstoupíme do života příštího. Naštěstí máme dnešek.
Seržant Morris se strašlivě mýlil, ale měl také velkolepou pravdu! Jsme opravdu nesmrtelní v tom smyslu, že Kristovo usmíření vítězí nad smrtí, fyzickou i duchovní. A pokud žijeme dnes tak, abychom si mohli činit nárok na očišťující milost plynoucí z usmíření, budeme žít s Bohem na věky. Tento život není čas k tomu, abychom získávali a hromadili, ale čas k tomu, abychom dávali a něčím se stávali. Smrtelnost je bitevní pole, na kterém se setkává spravedlnost a milosrdenství. Nemusejí se však setkávat jako protivníci, protože jsou díky usmíření Ježíše Krista smířeni pro všechny ty, kteří využívají dnešek moudře.
A tak na vás i na mně je, abychom hledali i nabízeli odpuštění – abychom činili pokání i projevovali pravou lásku druhým – což nám umožní projít dveřmi, které Spasitel otevírá, a tak překročit práh z tohoto života do oslavení. Dnešek je dnem, kdy máme odpouštět poklesky druhým s jistotou, že Pán tak odpustí ty naše. Lukáš příznačně zapsal: „Protož buďte milosrdní.“ (Lukáš 6:36; zvýraznění přidáno.) I když dokonalost nám zde může unikat, můžeme být milosrdní. A konečně, činit pokání a odpouštět patří mezi hlavní požadavky, které na nás Bůh vkládá.
Má cesta zpět v čase skončila, a já jsem se díval na ona pokojná pole dneška a viděl jsem v jejich úrodnosti zaslíbení zítřka. Myslel jsem na svého přítele, seržanta Arthura Cyruse Morrise. Myslel jsem na onu osudovou Květnou neděli včerejška. A byl jsem hluboce vděčný za Vykupitele z velikonočního rána, který nám dává život, který sestoupil pod všechny věci a tím nám umožnil, abychom povstali nad všechny věci – zítra, pokud ovšem využijeme dneška. Ve jménu Ježíše Krista, amen.