Svědectví

Starší Dallin H. Oaks

Kvorum dvanácti apoštolů

Poznání podněcuje k poslušnosti, a poslušnost obohacuje poznání.

Svědectví o evangeliu je osobní ujištění, které nám vnáší do duše Duch Svatý a které se týká toho, že určité skutečnosti věčné důležitosti jsou pravdivé, a toho, že my víme, že jsou pravdivé. Těmito skutečnostmi jsou například povaha Božstva a náš vztah k jeho třem členům, platnost usmíření a to, že skutečně došlo ke znovuzřízení.

Svědectví o evangeliu není cestovatelské vyprávění, zpráva o zdravotním stavu ani vyjádření lásky ke členům rodiny. Není to kázání. President Kimball učil, že ve chvíli, kdy začneme kázat druhým, naše svědectví končí.¹

I.

Když slyšíme druhé, jak vydávají svědectví, nebo když máme v úmyslu vydat své svědectví, vyvstávají různé otázky.

Na svědeckém shromáždění člen říká: „Vím, že Otec a Syn se ukázali proroku Josephu Smithovi.“ Návštěvník se může ptát: „Co to znamená, když říká, že to ví?“
Mladý muž, který se připravuje na misii, se ptá sám sebe, zda jeho svědectví je dostatečně silné na to, aby mohl sloužit jako misionář.
Někdo mladý slyší svědectví rodiče nebo učitele. Jak takové svědectví pomáhá tomu, kdo ho slyší?

II.

Co tím myslíme, když vydáváme svědectví a říkáme, že víme, že evangelium je pravdivé? Porovnejte tento druh poznání s větami: „Vím, že je venku zima“ nebo „Vím, že mám rád svou manželku“. Toto jsou tři různé druhy poznání, přičemž každé z nich získáváme jinak. Poznání toho, jaká je venku teplota, lze ověřit vědeckým důkazem. Poznání, že máme rádi manželku nebo manžela, je osobní a subjektivní. I když to nelze dokázat vědecky, je to přesto důležité. Názor, že veškeré důležité poznání je založeno na vědeckém důkazu, není zkrátka pravdivý.

I když existují určité „důkazy“ pravd evangelia (viz například Žalm 19:2; Helaman 8:24), vědeckými metodami duchovní poznání získat nelze. A právě tomu Ježíš učil, když na svědectví Šimona Petra, že On je Kristus, reagoval slovy: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích.“ (Matouš 16:17.) Apoštol Pavel to vysvětlil takto. V dopise korintským Svatým řekl: „Božích věcí nezná žádný, [jedině skrze Ducha Božího].“ (1. Korintským 2:11; viz také Jan 14:17.)

Na rozdíl od toho věci lidské poznáváme metodami lidskými, ale „tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti“. (1. Korintským 2:14.)

Kniha Mormonova učí, že Bůh nám projeví pravdivost duchovních věcí mocí Ducha Svatého (viz Moroni 10:4–5). V novodobém zjevení nám Bůh slibuje, že obdržíme „poznání“ tím, že k nám bude mluvit v naší mysli a v našem srdci „skrze Ducha Svatého“. (NaS 8:1–2.)

Jednou z nejúžasnějších věcí týkající se plánu našeho Nebeského Otce pro Jeho děti je to, že pravdivost tohoto plánu může poznat každý sám pro sebe. Toto zjevené poznání nepochází z knih, z vědeckých důkazů ani z intelektuálního hloubání. Stejně jako apoštol Petr můžeme i my získat toto poznání přímo od našeho Nebeského Otce skrze svědectví Ducha Svatého.

Když duchovním způsobem poznáme duchovní pravdy, můžeme si být jisti tímto poznáním právě tak, jako si jsou učenci a vědci jisti různým druhem poznání, které získávají různými metodami.

Prorok Joseph Smith nám dal v této souvislosti úžasný příklad. Když byl pronásledován za to, že lidem řekl o svém vidění, přirovnal svou situaci k apoštolu Pavlovi, jemuž se vysmívali a spílali mu, když se hájil před králem Agrippou. (Viz Skutkové 26.) „Ale toto všechno nezničilo skutečnost jeho vidění,“ řekl Joseph. „On viděl vidění, on věděl, že ho viděl, a žádná pronásledování pod nebem to nemohla změniti… Tak tomu bylo se mnou,“ pokračoval Joseph. „Skutečně jsem viděl světlo a uprostřed onoho světla jsem viděl dvě Bytosti a ony opravdu mluvily ke mně;… Neboť jsem viděl vidění; věděl jsem to; a věděl jsem, že Bůh to ví, a nemohl jsem to popříti, aniž jsem se odvážil to učiniti.“ (Joseph Smith–Životopis 1:24–25.)

III.

To bylo svědectví Josepha Smitha. Ale co to naše? Jak můžeme dojít k poznání a svědčit o tom, že to, co řekl, je pravda? Jak člověk získá to, co nazýváme svědectvím?

Prvním krokem k tomu, abychom získali jakýkoli druh poznání, je opravdu po poznání toužit. Druhým krokem, pokud jde o duchovní poznání, je prosit Boha v upřímné modlitbě. V novodobém zjevení čteme:

„Budeš-li prositi, obdržíš zjevení za zjevením, poznání za poznáním, abys mohl znáti tajemství a pokojné věci – to, co přináší radost, to, co přináší život věčný.“ (NaS 42:61.)

A toto napsal Alma o tom, co učinil: „Vizte, po mnoho dnů jsem se postil a modlil, abych mohl poznati tyto věci sám za sebe. A nyní opravdu vím sám za sebe, že jsou pravdivé; neboť Pán Bůh mi je projevil svým Svatým Duchem.“ (Alma 5:46.)

Když toužíme po poznání a usilujeme o ně, máme pamatovat na to, že získání svědectví není něco pasivního, ale že je to proces, při němž se očekává, že budeme něco dělat. Ježíš učil: „Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha, čili mluvím já sám od sebe.“ (Jan 7:17.)

Další způsob, jak usilovat o svědectví, vypadá překvapivě, když ho porovnáme s metodami pro získávání jiného poznání. Svědectví získáváme nebo ho posilujeme tím, že ho vydáváme. Kdosi dokonce poznamenal, že některá svědectví se snadněji získávají ve stoje, když je vydáváme, než na kolenou, když se o ně modlíme.

Osobní svědectví je základem pro naši víru. Proto tedy to, co musíme dělat, abychom získali, posilovali a udrželi si svědectví, je pro náš duchovní život zásadní. Kromě toho, co jsem již uvedl, je třeba, abychom každý týden přijímali svátost (viz NaS 59:9), abychom měli nárok na drahocenný slib, že budeme „vždy míti jeho Ducha, aby byl s [námi]“. (NaS 20:77.) Duch je samozřejmě zdrojem našeho svědectví.

IV.

Ti, kteří mají svědectví o znovuzřízeném evangeliu, mají také povinnost se o ně dělit. Kniha Mormonova učí, že máme „státi jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech, kde [můžeme] býti“. (Mosiáš 18:9.)

Jedno z nejpůsobivějších učení o vztahu mezi darem svědectví a povinností ho vydávat je ve 46. oddíle Nauky a smluv. Toto zjevení popisuje různé druhy duchovních darů a uvádí:

„Některým je dáno Duchem Svatým věděti, že Ježíš Kristus je Syn Boží a že byl ukřižován pro hříchy světa.

Jiným je dáno věřiti v slova jejich, aby také mohli míti věčný život, zůstanou-li věrni.“ (V. 13–14; viz také Jan 20:29.)

Ti, kteří mají dar věděti, mají zjevnou povinnost své svědectví vydávat, aby i ti, kteří mají dar věřiti v slova jejich, mohli míti věčný život.

Nikdy nebylo více zapotřebí toho, abychom vyznávali svou víru, soukromě i veřejně. (Viz NaS 60:2.) I když se někteří hlásí k ateismu, jsou mnozí, kteří jsou ochotni přijmout další pravdy o Bohu. Tyto upřímně hledající musíme ujistit o existenci Boha, Věčného Otce, o božském poslání Pána a Spasitele Ježíše Krista a o skutečnosti znovuzřízení. Ve svém svědectví o Ježíšovi musíme být stateční. Každý z nás má mnoho příležitostí sdílet své duchovní přesvědčení s přáteli a sousedy, se spolupracovníky i s náhodnými známými. Máme využívat tyto příležitosti k tomu, abychom vyjadřovali svou lásku ke Spasiteli, své svědectví o Jeho božském poslání a své odhodlání Mu sloužit.² I naše děti nás mají často slyšet vydávat svědectví. Máme také posilovat své děti tím, že je budeme povzbuzovat, aby určovaly svou hodnotu podle svého rostoucího svědectví, nikoli podle výsledků dosažených ve škole, při sportu nebo při jiných školních činnostech.

V.

Žijeme v době, kdy někteří překrucují víru těch, které nazývají mormony, a dokonce nám kvůli ní spílají. Když se s takovým překrucováním setkáme, máme povinnost otevřeně objasnit naši nauku i to, čemu věříme. My máme být těmi, kteří vysvětlují to, čemu věříme, než abychom umožňovali druhým mít poslední slovo v překrucování našeho přesvědčení. To vyžaduje mít svědectví, které můžeme vyjádřit soukromě svému známému nebo veřejně v malém či velkém shromáždění. Když svědčíme o pravdě, kterou známe, máme důsledně dbát nabádání, že máme mluvit „v poklidu a v mírnosti“. (NaS 38:41.) Nikdy nemáme být arogantní, hluční nebo hrubí. Jak učil apoštol Pavel, máme mluvit o pravdě s láskou. (Viz Efezským 4:15.) Leckdo s naším osobním svědectvím nemusí souhlasit, ale nikdo ho nemůže vyvrátit.

VI.

Na závěr se zmíním o vztahu mezi poslušností a poznáním. Členové, kteří mají svědectví a jednají pod vedením svých církevních vedoucích, jsou někdy nařčeni ze slepé poslušnosti.

Samozřejmě máme vedoucí a samozřejmě se podrobujeme jejich rozhodnutím a pokynům při činnostech Církve a při vykonávání potřebných kněžských obřadů. Ale pokud jde o poznávání pravdy evangelia a o její znalost – o naše osobní svědectví – každý z nás má osobní vztah s Bohem, naším Věčným Otcem, a s Jeho Synem, Ježíšem Kristem, skrze mocné svědectví Ducha Svatého. A právě to naši kritici nechápou. Jsou zmateni tím, že můžeme v jednotě následovat své vedoucí, a přesto být nezávislí v tom, že můžeme získat vlastní poznání.

To, co někteří považují za problém, lze možná vysvětlit tím, že každý z nás má dvě různé cesty spojující nás s Bohem. Jednou cestou jsme vedeni prostřednictvím našeho proroka a dalších vedoucích. Výsledkem této cesty, která se týká nauky, obřadů a přikázání, je poslušnost. Máme také cestu osobního svědectví, která vede přímo k Bohu. Ta se týká Jeho existence, našeho vztahu k Němu a pravdivosti Jeho znovuzřízeného evangelia. Výsledkem této cesty je poznání. Tyto dvě cesty se vzájemně podpírají: poznání podněcuje k poslušnosti (viz Deuteronomium 5:27; Mojžíš 5:11) a poslušnost obohacuje poznání (viz Jan 7:17; NaS 93:1).

My všichni jednáme na základě toho, že jsme poslušni poznání. Ať je to ve vědě, nebo v náboženství, když jednáme na základě poznání přizpůsobeného předmětu naší činnosti, naše poslušnost není slepá. Vědec získává z důvěryhodného zdroje zprávu o výsledcích daného experimentu a na základě těchto výsledků jedná. V oblasti náboženství je zdroj poznání pro věřícího člověka duchovní, ale princip je stejný. Pokud jde o Svaté posledních dnů – když Duch Svatý dává naší duši svědectví o pravdivosti znovuzřízeného evangelia a o povolání novodobého proroka, naše rozhodnutí následovat toto učení není slepou poslušností.

Kdykoli vydáváme svědectví, musíme se vyvarovat domýšlivosti a pýchy. Máme pamatovat na to, jak byl v Knize Mormonově pokárán lid, který byl tak pyšný kvůli větším darům, které jim Bůh dal, že ubližovali svým bližním. (Viz Jákob 2:20.) Jákob řekl, že to je „ohavné pro toho, kdo stvořil všeliké tělo“, protože „jedna bytost je v očích jeho stejně drahocenná jako druhá“. (Jákob 2:21.) Později Alma varoval: „Nebudete si považovati jednoho těla více nežli druhého neboli jeden člověk si nebude mysleti, že je více nežli druhý“. (Mosiáš 23:7.)

Zakončím svým svědectvím. Vím, že máme Nebeského Otce, jehož plán nás přivádí na zem a poskytuje nám podmínky a cíl naší věčné cesty. Vím, že máme Spasitele, Ježíše Krista, jehož učení definuje tento plán a jehož usmíření nás ujišťuje o nesmrtelnosti a o možnosti věčného života. Vím, že Otec a Syn se zjevili proroku Josephu Smithovi, aby znovuzřídili plnost evangelia v těchto posledních dnech. A vím, že jsme dnes vedeni prorokem, presidentem Thomasem S. Monsonem, který drží klíče, které opravňují nositele kněžství vykonávat obřady předepsané pro náš pokrok k věčnému životu. Ve jménu Ježíše Krista, amen.