Odvaha křesťanů – cena učednictví
Reagujme na obvinění po způsobu Páně.
Shromáždili jsme se jako jeden, vzali jsme na sebe jméno Ježíše Krista a jsme křesťané. Jedna z otázek, na něž se ptáme, zní: Jestliže tedy máme onu Spasitelovu lásku, proč by někdo chtěl být naším protivníkem nebo nás dokonce napadat?
Nedávno skupina bystrých a věrných mladých Svatých posledních dnů zapsala několik otázek, které nejvíce zaměstnávaly jejich mysl. Jedna sestra se zeptala: „Proč se Církev nebrání aktivněji, když je z něčeho obviňována?“
Odpověděl bych jí, že k jedné z velkých zkoušek smrtelnosti dochází tehdy, když je naše víra zpochybňována nebo kritizována. V takových chvílích bychom možná chtěli reagovat útočně – „zaujmout bojový postoj“. Jsou však významnou příležitostí k tomu, abychom ustoupili o krok zpět, pomodlili se a následovali příklad Spasitele. Vzpomeňte si, že svět pohrdal samotným Ježíšem a že Ho zavrhoval. A i v Lehiově snu se těm, kteří přicházeli ke Spasiteli, ostatní „posmívali a ukazovali [na ně] prstem“. (1. Nefi 8:27.) „Svět [mé učedníky] nenáviděl,“ řekl Ježíš, „nebo nejsou z světa, jako já nejsem z světa.“ (Jan 17:14.) Ale když reagujeme na obvinění tak jako Spasitel, nejenže se stáváme více takovými, jako je Kristus, ale vybízíme tím druhé, aby se také snažili pociťovat Jeho lásku a následovat Ho.
Když se snažíme reagovat jako Kristus, nemůžeme odříkat předem připravenou formulku. Spasitel reagoval v každé situaci jinak. Když Ho vyslýchal zlovolný král Heródes, mlčel. Když stál před Pilátem, vydal prosté a mocné svědectví o své božskosti a o tom, proč přišel na svět. Když vyháněl penězoměnce, kteří poskvrňovali chrám, použil svou božskou zodpovědnost udržovat a ochraňovat to, co je posvátné. Když byl pozdvižen na kříž, reagoval těmito jedinečnými slovy křesťana: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.” (Lukáš 23:34.)
Někteří lidé se mylně domnívají, že mlčením, mírností, odpuštěním nebo vydáním pokorného svědectví odpovídají pasivní nebo slabí. Ale „[milovati] nepřátely své, [dobrořečiti] těm, kteříž [nás] proklínají, dobře [činiti] nenávidícím [nás], a [modliti] se za ty, kteříž [nás] utiskují a [nám] se protiví“ (Matouš 5:44) vyžaduje víru, sílu a především odvahu křesťanů.
Prorok Joseph Smith během svého života tuto odvahu projevoval. I když musel „[snášet] kruté pronásledování z rukou všech tříd lidí, jak nábožných, tak nenábožných“ (Joseph Smith–Životopis 1:27, ), neoplácel nenávistí, a ani se k takovému postoji nepropůjčil. Podobně jako všichni praví učedníci Kristovi jednal jako Spasitel a vyjadřoval druhým lásku shovívavým a soucitným způsobem. Toto je odvaha křesťanů.
Když neoplácíme – když nastavíme druhou tvář a ubráníme se pocitům hněvu – tak i my jednáme jako Spasitel. Projevujeme Jeho lásku, což je jediná moc, která může přemoci protivníka a odpovědět těm, kteří nás obviňují, aniž bychom jim obviněním opláceli. Toto není slabost. Toto je odvaha křesťanů.
Během let poznáváme, že překážky naší víry nejsou ničím novým, a asi se ani brzy nevytratí. Ale praví učedníci Kristovi vidí příležitosti uprostřed protivenství.
V Knize Mormonově čteme, jak byl prorok Abinadi spoután a předveden před zlého krále Noéma. I když král odporoval Abinadimu rázně a nakonec ho odsoudil k smrti, Abinadi přesto statečně učil evangeliu a vydal svědectví. Protože se Abinadi chopil této příležitosti, jeden kněz, Alma, se obrátil k evangeliu, a později přivedl mnoho duší ke Kristu. Odvaha Abinadiova a Almova byla odvahou křesťanů.
Zkušenosti ukazují, že když jsou o Církvi publikovány negativní materiály, může to pomoci uskutečnit Pánovy záměry. První předsednictvo napsalo v roce 1983 církevním vedoucím, že „protivenství může být samo o sobě příležitostí. Ke stálým problémům, jimž čelí naši misionáři, patří nedostatek zájmu o náboženské otázky a o naše poselství. Tyto kritické projevy vytvářejí… zájem o Církev… To dává [členům] příležitost seznámit s pravdou ty, jejichž pozornost je tím zaměřena na nás“.1
Těchto příležitostí můžeme využít mnoha způsoby: laskavý dopis redaktorovi, rozhovor s přítelem, komentář na blogu nebo několik přátelských slov pro toho, kdo je autorem hanobící poznámky. Můžeme s láskou odpovědět těm, kteří byli ovlivněni nesprávnými informacemi a předsudky – kteří jsou „zadržováni před pravdou pouze proto, že nevědí, kde ji nalézti“. (NaS 123:12.) Ujišťuji vás, že odpovědět tímto způsobem těm, kteří nás obviňují, není nikdy slabost. Toto je odvaha křesťanů v akci.
Když reagujeme na obvinění, pokaždé bude potřeba něčeho jiného. Pán naštěstí zná srdce těch, kteří nás obviňují, a ví, jak na jejich obvinění reagovat co nejúčinněji. Když praví učedníci usilují o vedení Ducha, obdrží inspiraci uzpůsobenou pro daný spor. A praví učedníci v každém sporu reagují způsobem, který zve Ducha Páně. Pavel připomínal Korintským, že jeho kázání „nebylo v slibných lidské moudrosti řečech, ale v [ukázaní] Ducha a moci“. (1. Korintským 2:4.) Protože ona moc přebývá v Duchu Páně, nesmíme, když diskutujeme o naší víře, být nikdy svárliví. Jak ví téměř každý misionář, hádky kvůli výkladu Bible vždy zahánějí Ducha. Spasitel řekl: „Ten, kdo má ducha sváru, není ode mne.“ (3. Nefi 11:29.) Když členové Církve reagují na obvinění, že naše Církev není křesťanská, jiným než křesťanským způsobem, je to politováníhodnější než obvinění samotné. Kéž by naše rozhovory s druhými byly vždy charakterizovány ovocem Ducha, což jest – „láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost [a] středmost“. (Galatským 5:22–23.) Websterův slovník definuje krotkost neboli mírnost jako „projev trpělivosti a strpení: schopnost nést újmu bez nelibosti“.2 Mírnost není slabost. Je to projev odvahy křesťanů.
To je zvlášť důležité při styku se členy jiných křesťanských denominací. Náš Nebeský Otec je zajisté zarmoucen – a ďábel se směje – když svárlivě debatujeme o naukových rozdílech s našimi bližními, kteří jsou křesťany.
Tím nechci říci, že máme ustupovat ze svých zásad nebo zatajovat naše učení. Nauky znovuzřízeného evangelia měnit nemůžeme, i když kvůli jejich výuce a dodržování budeme v očích světa neoblíbení. I když máme pocit, že máme promlouvat slovo Boží směle, přesto se musíme modlit, abychom byli naplněni Duchem Svatým. (Viz Skutkové 4:29, 31.) Nikdy nemáme zaměňovat smělost za Satanův padělek – za panovačnost. (Viz Alma 38:12.) Praví učedníci mluví s nevtíravou sebedůvěrou, ne s vychloubačnou pýchou.
Hlavním zájmem nás, pravých učedníků, musí být blaho druhých, a ne to, abychom dokázali, že máme pravdu. Otázky a kritika nám dávají příležitost navázat kontakt s druhými a ukázat jim, že jsou důležití pro Nebeského Otce i pro nás. Naším cílem má být pomoci jim porozumět pravdě, a ne obhajovat své ego nebo sbírat body v teologické debatě. Naše upřímná svědectví jsou tou nejmocnější odpovědí, kterou můžeme dát těm, kteří nás z něčeho obviňují. A taková svědectví lze vydávat pouze s láskou a mírností. Máme být jako Edward Partridge, o němž Pán řekl: „Srdce jeho je čisté přede mnou, neboť je jako Natanael za stara, v němž žádné lsti není.“ (NaS 41:11.) Být beze lsti znamená mít nevinnost dítěte, být zpozdilý v urážení se a rychlý v odpouštění.
Těmto vlastnostem se učíme především v domově a v rodině, a můžeme je praktikovat při všech svých kontaktech. Být beze lsti znamená vyhledávat především své vlastní chyby. Když je vzneseno obvinění, máme se ptát tak jako Spasitelovi apoštolové: „Zdali já jsem, Pane?“ (Matouš 26:22.) Budeme- -li naslouchat odpovědi, kterou nám dá Duch, můžeme se, je-li to potřeba, omluvit, můžeme usilovat o odpuštění a jednat lépe.
Praví učedníci, kteří jsou beze lsti, se vyhýbají nadměrnému odsuzování názorů druhých. Mnozí z nás rozvíjejí pevné přátelství s těmi, kteří nejsou členy naší Církve – se spolužáky, s kolegy v práci a s přáteli a s bližními po celém světě. My potřebujeme je, a oni potřebují nás. President Thomas S. Monson o tom učil: „Osvojujme si úctu k druhým… Nikdo z nás nežije sám – v našem městě, v našem státě nebo na našem světě.“3
Někdy, jak to ukázal Spasitel před Heródem, musejí praví učedníci projevit odvahu křesťanů tím, že neřeknou vůbec nic. Když jsem jednou hrál golf, zavadil jsem o vzrostlou opuncii nazývanou „cholla“, která vrhá ostny jako dikobraz. Trny tohoto kaktusu se mi přichytily všude na oblečení, i když jsem se ho skoro nedotkl. Některé situace jsou jako tento kaktus – mohou nám pouze ublížit. V takových případech je lepší, když si ponecháme odstup a jednoduše odejdeme. A až budeme odcházet, někteří se možná budou snažit nás vyprovokovat a vtáhnout do hádky. V Knize Mormonově čteme o Lehontim a jeho mužích, kteří tábořili na hoře. Zrádný Amalikiáš naléhal na Lehontiho, aby „sešel dolů“ a setkal se s ním v údolí. Ale když Lehonti opustil své vyvýšené místo, dostával „po troškách“ jed, až zemřel a jeho vojsko padlo do rukou Amalikiášových (viz Alma 47). Někteří lidé nás hádkami a obviňováním svádějí k tomu, abychom opustili vyvýšené místo. Vyvýšené místo je tam, kde je světlo. Je to tam, kde vidíme první ranní paprsek a kde večer vidíme paprsek poslední. Toto je bezpečné místo. Je pravdivé a je tam, kde je poznání. Někdy druzí chtějí, abychom z vyvýšeného místa sešli dolů a zapletli se do teologické skrumáže v bahně. Těchto pár svárlivých lidí je rozhodnuto vést náboženské souboje – po internetu nebo osobně. Vždy je lepší zůstat na vyvýšeném místě vzájemné úcty a lásky.
Tím, že na to dbáme, následujeme příklad proroka Nehemiáše, který stavěl kolem Jeruzaléma zeď. Nehemiášovi nepřátelé na něj naléhali, aby se s nimi sešel na rovinách, kde „oni [jeho] zlé obmýšleli“. Nehemiáš však, na rozdíl od Lehontiho, moudře jejich nabídku s tímto vzkazem odmítl: „Dílo veliké dělám, protož nemohu odjíti. Což se má meškati dílo, když bych je opuště, k vám sjíti měl?“ (Nehemiáš 6:2–3.) I my musíme vykonat veliké dílo, které nebude dokončeno, jestliže strpíme, abychom se zastavili, přeli se a nechali se rozptylovat. Místo toho máme sebrat odvahu křesťanů a jít dál. Jak čteme v Žalmech: „Nehněvej se příčinou zlostníků.“ (Žalm 37:1.)
V tomto světě bude zlo s námi vždy. Součástí velké zkoušky ve smrtelnosti je být ve světě, aniž bychom se stali světu podobnými. Spasitel ve své Přímluvné modlitbě prosil svého Nebeského Otce: „Neprosímť, abys je vzal z světa, ale abys je zachoval od toho zlého.“ (Jan 17:15.) Ale i když Spasitel varoval před pronásledováním, zaslíbil pokoj: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; … Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ (Jan 14:27.) Svědčím, že s pláštěm Jeho pokoje spočívajícím na nás bude tento slib Prvního předsednictva naplněn: „Protivenství, které se může jevit jako těžko snesitelné, bude požehnáním pro království Boží na zemi.“4
Sestře, která se zeptala, a všem, kteří chtějí vědět, jak se máme zachovat vůči těm, kteří nás z něčeho obviňují, odpovídám – mějme je rádi. Ať je jejich rasa, vyznání, náboženství nebo politické přesvědčení jakékoli, následujeme-li Krista a projevujeme-li Jeho odvahu, musíme je mít rádi. Nemějme pocit, že jsme lepší než oni. Spíše si přejme ukázat jim s láskou lepší cestu – cestu Ježíše Krista. Jeho cesta vede k bráně křtu, na těsnou a úzkou cestu spravedlivého života a do chrámu Božího. On je „ta cesta, i pravda, i život“. (Jan 14:6.) Pouze skrze Něj můžeme my a všichni naši bratři a sestry zdědit největší dar, jaký můžeme obdržet – věčný život a věčné štěstí. Pomáhat jim, být pro ně příkladem – to není pro slabé. To je pro silné. To je pro vás a pro mne, pro Svaté posledních dnů, kteří platí cenu učednictví tím, že reagují na obvinění s odvahou křesťanů.
Zakončím tím, že Mormonovo svědectví učiním svědectvím svým: „Vizte, jsem učedníkem Ježíše Krista, Syna Božího. Byl jsem jím povolán, abych oznamoval slovo jeho mezi lidem jeho, aby oni mohli míti věčný život.“ (3. Nefi 5:13.) Vydávám své zvláštní svědectví o Něm – že náš život může být věčným, protože Jeho láska je věčná. Abychom mohli všude sdílet Jeho věčnou a nepodmíněnou lásku s našimi bratry a sestrami – to je má pokorná modlitba ve jménu Ježíše Krista, amen.