„Abys věděla, bylo to těžké“
Z písem víme, že některé zkoušky jsou pro naše dobro a že jsou vhodné pro náš osobní rozvoj.
Moje dcera jela minulou zimu autem silnou vánicí a byl to pro ni hrozný zážitek. Připomněla mi, že jsem před mnoha lety prožil se svými dvěma syny něco podobného. Nejmladšímu synovi Joeovi byli tři roky a Larrymu bylo šest. Jeli jsme v červnu autem ze San Francisca do Utahu. Počasí bylo velmi pěkné.
Když jsme v pohoří Sierra Nevada začali stoupat k nejvyšší části průsmyku Donner Pass, náhle a bez varování nás přepadla vánice. Ani jeden řidič na to nebyl připraven. Před námi stál menší kamion se zpříčeným přívěsem a zabíral dva jízdní pruhy. Jiné kamiony a auta skončily v příkopu. Jeden pruh zůstal volný a mnoho vozidel, včetně nás, se zoufale snažilo udržet na vozovce a nenarazit do ostatních aut. Veškerý provoz se pak zastavil.
V červnu jsme na tuto sněhovou vichřici připraveni nebyli. Neměli jsme žádné teplé oblečení a paliva jsme měli poměrně málo. Všichni tři jsme se přitiskli k sobě, abychom se zahřívali. Po mnoha hodinách začala záchranná auta, sněhové pluhy a odtahová vozidla uvolňovat nekonečnou zácpu aut.
Konečně nás odtahové vozidlo odtáhlo k benzinové pumpě na druhé straně průsmyku. Zavolal jsem své manželce s vědomím, že bude vylekaná, protože čekala, že jí zavolám již předchozí večer. Zeptala se, zda by mohla mluvit s našimi chlapci. Když přišla řada na tříletého, chvějícím se hlasem řekl: „Abys věděla, bylo to těžké!“
Poznal jsem, že zatímco náš tříletý syn mluvil se svou maminkou a vyprávěl jí, jak to bylo těžké, maminka ho utěšovala a uklidňovala. Stejné je to s našimi modlitbami k našemu Otci v nebi. Víme, že když to potřebujeme, postará se o nás.
Každý z nás bude v tomto životě čelit zkouškám a těžkostem.
Ta nehoda, o níž jsem vám vyprávěl, i když to byla svízelná dopravní situace, netrvala dlouho a nezpůsobila žádné trvalé následky. Avšak mnohé zkoušky a útrapy, které nás v životě potkávají, jsou tvrdé, a trvalé následky zpravidla mívají. Každého z nás něco takového na cestě životem potká. Mnozí z těch, kteří naslouchají této konferenci, procházejí právě v této chvíli situacemi, které jsou ve své podstatě velmi vážné.
Připojujeme se k prosbě Proroka Josepha, kterou vyslovil, když byl falešně obviněn a měsíce uvězněn v žaláři v Liberty: „Ó Bože, kde jsi? A kde je stánek, který zakrývá místo úkrytu tvého?“
Pánova odpověď je uklidňující:
„Synu můj, pokoj buď duši tvé; protivenství tvé a strasti tvé potrvají jen malou chvilku;
A potom, jestliže v tom vytrváš dobře, Bůh tě oslaví na výsosti.“1
Jedna ze základních nauk, kterou objasňuje Znovuzřízení, spočívá v tom, že pro to, aby mohla být uskutečněna spravedlivost, musí být protivenství ve všech věcech.2 Tento život není vždy snadný, ani to tak nebylo zamýšleno; je to čas zkušební a prověřovací. V Abrahamovi čteme: „A budeme je tím zkoušeti, abychom viděli, budou-li činiti všechny věci, jež jim Pán, jejich Bůh, přikáže.“3 Starší Harold B. Lee učil: „Někdy se nám to, co je pro nás nejlepší, a to, co přináší věčné odměny, jeví v dané chvíli jako to nejtrpčí, a to, co je zakázané, se nám často jeví jako to, po čem toužíme více.“4
Román Příběh dvou měst začíná často citovanou větou: „Byly to ty nejlepší časy, byly to ty nejhorší časy.“5 Písma objasňují, že každá generace má svou variantu nejlepších a nejhorších časů. My všichni jsme podrobeni konfliktu mezi dobrem a zlem,6 a kontrastu mezi světlem a temnotou, nadějí a zoufalstvím. Vysvětlil to starší Neal A. Maxwell: „Ostrý a příkrý kontrast sladkého a hořkého je nezbytný až do samého konce této krátké smrtelné existence.“7 Víme z naší nauky, že dobro přemůže zlo,8 a ti, kteří činí pokání a jsou posvěceni, obdrží věčný život.9
Asi v té době, kdy Dickens psal svůj román, první Svatí s hrdinským úsilím osidlovali další oblasti amerického západu.
Svatí, i když měli společnou víru, procházeli mnohými útrapami, a Nauvoo opouštěli s velmi různými představami o budoucnosti. Někteří hleděli kupředu s optimismem, jiní s obavami. Dva znamenité příklady představují Helen Mar Whitneyová a Bathsheba Smithová. Obě po sobě zanechaly dojímavé záznamy svých pocitů.
Když sestra Whitneyová opouštěla Nauvoo, zapsala si, co očekávala: „Zabalím si všechny své stužky, límečky a krajky, atd., neboť jdeme tam, kde je nebudeme moci koupit. Zanecháme za sebou svět a budeme žít někde za Skalistými horami, kam nikdo jiný nebude chtít jít. Tam mezi námi nebudou ani bohatí, ani chudí, a všichni budou čestní a ctnostní.“10 Slova sestry Whitneyové jsou výrazem idealistického optimismu.
Pocity, které si zaznamenala sestra Bathsheba Smithová, jsou také naplněny vírou, ale vyjadřují určitou úzkost. Viděla lůzu spolčenou proti Svatým v Missouri a byla svědkem smrti apoštola Davida W. Pattena.
Když vzpomínala na odchod z Nauvoo, napsala: „Než jsem to místo mému srdci tak drahé opustila, uklidila jsem místnosti, zametla podlahu a dala koště na obvyklé místo za dveře. Pak jsem s dojetím v srdci tiše zavřela dveře a vykročila vstříc neznámé budoucnosti – vykročila jsem s vírou v Boha a s nemenší jistotou o konečném ustanovení evangelia s jeho pravdivými a trvalými zásadami na západě, než jakou jsem pociťovala v oněch hrozných časech v Missouri.“11
Obě tyto pionýrky SPD zůstaly během celého života pevné v evangeliu a odvedly při budování Sionu úžasnou službu, ale také prošly mnoha dalšími zkouškami a útrapami, v nichž obě vytrvaly věrně.12 Navzdory optimismu sestry Whitneyové, její první tři děti zemřely při porodu nebo nedlouho po něm – dvě z nich během dlouhé cesty z Nauvoo do Salt Lake.13 Sestra Whitneyová nás požehnala svými statěmi zaměřenými na obranu naší víry a byla matkou apoštola Orsona F. Whitneyho.
Sestra Smithová zaznamenávala chudobu, nemoci a strádání Svatých během jejich cesty na západ.14 V březnu 1847 jí zemřela matka a příští měsíc se narodil její druhý syn John. Její záznam o tom je stručný: „Bylo to mé poslední dítě a žilo pouze čtyři hodiny.“15 Později se stala vedoucí sestrou v chrámu Salt Lake a čtvrtou generální presidentkou Pomocného sdružení.
Hluboce se nás dotýkají útrapy, které první Svatí vytrpěli. Brigham Young to poněkud humorně vyjádřil v únoru v roce 1856, když řekl: „O těchto těžkých časech bych mohl něco říci. Víte, že jsem vám řekl, že když se někdo bojí smrti hladem, nechejte ho odejít, a ať si jde tam, kde je dostatek. Ani v nejmenším se nebojím smrti hladem, neboť dokud nesníme poslední mulu od vršku ucha až po ocas, nebojím se smrti hladem.“
Dále pokračoval: „Je mnoho lidí, kteří nyní nemohou získat zaměstnání, ale brzy se nám otevře jaro a my nebudeme trpět více než tolik, kolik je pro naše dobro.“16
Překážky, kterým čelíme dnes, jsou svým způsobem srovnatelné s překážkami uplynulé doby. Současná ekonomická krize velice znepokojuje celý svět. Problémy týkající se zaměstnanosti a problémy finanční nejsou neobvyklé. Mnozí lidé mají tělesné nebo psychické problémy. Další se potýkají s problémy v manželství nebo se svéhlavými dětmi. Někteří ztratili někoho blízkého. Závislosti a nevhodné a škodlivé návyky způsobují zármutek. Ať již je příčina trápení jakákoli, způsobuje těmto lidem i jejich blízkým velkou bolest a utrpení.
Z písem víme, že některé zkoušky jsou pro naše dobro a že jsou vhodné pro náš osobní rozvoj.17 Také víme, že déšť přichází na spravedlivé i na nespravedlivé.18 Také je pravda, že nezaprší z každého mraku, který vidíme. Nehledě na překážky, zkoušky a útrapy, které na nás doléhají, uklidňující nauka o Usmíření uskutečněném Ježíšem Kristem obsahuje Almovo učení, že Spasitel vezme na sebe naše slabosti a „[pomůže] lidu svému podle slabostí jeho“.19
Písma a novodobí proroci jasně uvádějí, že budou hubená léta i léta hojnosti.20 Pán očekává, že budeme připraveni na mnohé z překážek, které přicházejí. Prohlašuje: „Jste-li připraveni, nebudete se báti.“21 Jedním z důvodů, proč byla před mnoha lety cesta přes pohoří Sierra ve vánici strašným zážitkem, byl ten, že jsem na tuto náhlou a nečekanou událost nebyl připraven. Jedno z velkých požehnání písem spočívá v tom, že nás upozorňují na těžkosti, které jsou neočekávané, ale přicházejí často. Uděláme dobře, když se na ně budeme připravovat. Jedna z forem přípravy je dodržovat přikázání.
Na mnoha místech v Knize Mormonově je lidem zaslíbeno, že se jim bude v zemi dařit, jestliže budou „přikázání… zachovávati“.22 Toto zaslíbení často doprovází varování, že když nebudou dodržovat přikázání Boží, budou z Jeho přítomnosti odříznuti.23 Jasně vidíme, že požehnání Ducha – pomoc Ducha Svatého – jsou nezbytná k tomu, aby se nám na této zemi dařilo a abychom byli připraveni.
V hojnosti, kterou dnes máme, bychom byli nevděční, kdybychom si, navzdory svým zkouškám, svých požehnání nevážili. Nehledě na zjevný rozsah útrap, jež na pionýry doléhaly, mluvil president Brigham Young o významu vděčnosti. Řekl: „Neznám žádný hřích, kromě neprominutelného hříchu, který je větší než hřích nevděčnosti.“24
Vděčnost za Spasitele a za Jeho Usmíření
V prvé řadě máme být vděčni za Spasitele a za Jeho Usmíření. Jsme si vědomi toho, že mnozí, kteří naslouchají této konferenci, procházejí zkouškami a strastmi tak velkými, že tím nejsilnějším pocitem, který mají v srdci, když přicházejí k našemu Otci v nebi s modlitbou, je: „Abys věděl, je to těžké.“
Dovolte mi, abych vám vyprávěl, co se stalo sestře Ellen Yatesové z Grantsville z Utahu. Před deseti lety na začátku října políbila svého manžela Leona na rozloučenou a on odejel do práce do Salt Lake City. Bylo to naposledy, co ho viděla živého. Srazil se s 20letým mladým mužem, který jel do svého prvního zaměstnání, a protože měl zpoždění, snažil se předjet pomalejší vozidlo a výsledkem byla čelní srážka, při níž byl on i Leon na místě mrtev. Sestra Yatesová řekla, že když jí to dva soucitní policisté sdělili, byl to pro ni šok, a ponořila se do zármutku.
Napsala: „Když jsem se snažila hledět na život před sebou, viděla jsem jen temnotu a bolest.“ Ukázalo se, že nejlepší přítel jejího manžela byl biskupem onoho mladého muže. Biskup sestře Yatesové zatelefonoval a řekl jí, že maminka onoho mladého muže, Jolayne Willmoreová, by s ní chtěla mluvit. Vzpomíná si, že ji to „šokovalo, protože jsem se soustředila jen na svůj zármutek a bolest, a tak jsem ani nepomyslela na mladého muže a jeho rodinu. Náhle jsem si uvědomila, že je zde matka, která také trpí, a možná i více než já. Okamžitě jsem s návštěvou… souhlasila.“
Když bratr a sestra Willmoreovi přijeli, vyjádřili svou hlubokou lítost nad tím, že jejich syn způsobil Leonovu smrt, a dali jí obrázek Spasitele, jak drží holčičku ve svém náručí. Sestra Yatesová říká: „Když přicházejí těžké chvíle, dívám se na ten obrázek a uvědomuji si, že mě Kristus zná osobně. Zná mou samotu a mé zkoušky.“ Toto je verš, který sestru Yeatsovou posiluje: „Pročež, buďte dobré mysli a nebojte se, neboť já, Pán, jsem s vámi a budu státi při vás.“25
Každý rok v říjnu sestra Yatesová a sestra Willmoreová (obě jsou dnes s námi v tomto Konferenčním centru) jdou společně do chrámu, aby vzdaly díky za Usmíření Ježíše Krista, za plán spasení, za věčné rodiny a za smlouvy, které spojují manžele a manželky a rodiny na obou stranách závoje. Sestra Yatesová končí slovy: „Díky této zkoušce pociťuji lásku svého Otce v nebi a svého Spasitele daleko více, než jsem to pociťovala předtím.“ Svědčí o tom, že „neexistuje žádný zármutek, žádná bolest, žádná nemoc, která by byla tak velká, že by ji Usmíření Kristovo a láska Kristova nemohly uzdravit“.26 Jaký úžasný příklad lásky a odpuštění tyto dvě sestry představují! To umožňuje, aby Usmíření Ježíše Krista v jejich životě působilo.
Přemýšlejte o tom, co Spasitel prožíval během Usmíření v zahradě getsemanské, kdy snášel muka tak veliká, že krvácel z každého póru.27 Jeho volání k Jeho Otci obsahovalo i slovo Abba.28 To lze vykládat jako volání trpícího syna k otci: „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.“29 Svědčím o tom, že Usmíření Ježíše Krista se vztahuje na všechny zkoušky a útrapy, které kohokoli z nás v životě potkají. Ve chvílích, kdy chceme říci: „Abys věděl, bylo to těžké,“ si můžeme být jisti tím, že On je zde a že my jsme v bezpečí v Jeho milujícím náručí.
Když se našeho milovaného proroka, presidenta Thomase S. Monsona, letos v srpnu u příležitosti jeho narozenin někdo zeptal, co by bylo ideálním darem, který by mu mohli členové po celém světě dát, bez jakéhokoli zaváhání řekl: „Najděte někoho, kdo má nějaké těžkosti, … a něco pro něj udělejte.“30
Společně s vámi jsem nekonečně vděčný Ježíši Kristu, zachránci lidstva. Vydávám svědectví, že On je Spasitel a Vykupitel světa. Ve jménu Ježíše Krista, amen.