Pozvedejte tam, kde stojíte
Každý nositel kněžství stojí na jedinečném místě a má důležitý úkol, který může vykonat pouze on.
Milovaní bratří, je pro mne ctí, že mohu být s vámi na tomto celosvětovém kněžském shromáždění. Společně s vámi jsem vděčný za to, že můžeme být v přítomnosti našeho milovaného proroka, presidenta Thomase S. Monsona, a presidenta Eyringa. Bratří, děkujeme vám za vaši věrnost a morální sílu. Je to skutečně výsada a radost být součástí tohoto velkého bratrství.
Pozvedejte tam, kde stojíte
Před několika lety byla v našem sborovém domě v Darmstadtu v Německu požádána skupina bratří, aby přestěhovala piano z kaple do sousedního kulturního sálu, kde jsme ho potřebovali pro hudební akci. Nikdo z nich nebyl profesionální stěhovák, a tak úkol přesunout pořádně těžký nástroj přes kapli do kulturního sálu se zdál téměř nemožný. Všichni věděli, že tento úkol vyžaduje nejen fyzickou sílu, ale i pečlivou koordinaci. Nápadů byla spousta, ale žádný nedokázal udržet piano správně vyvážené. Bratří byli znovu a znovu přemisťováni podle síly, výšky a věku, ale nic nepomáhalo.
Jak tak stáli kolem piana a nevěděli, co dál, promluvil můj dobrý přítel, bratr Hanno Luschin. „Bratří,“ řekl, „postavte se těsně k sobě a zvedejte tam, kde stojíte.“
To se zdálo příliš snadné. Nicméně každý zvedal tam, kde stál, a piano se vzneslo ze země a přemístilo se do kulturního sálu jakoby svou vlastní silou. To byla odpověď na tuto výzvu. Stačilo, když bratří stáli těsně u sebe a zvedali tam, kde stáli.
Na tento jednoduchý nápad bratra Luschina jsem myslel často – působila na mě jeho hluboká pravda. O této prosté pravdě – zvedat, nebo pozvedat tam, kde stojíme – bych chtěl mluvit dnes večer.
Někteří chtějí vést, jiní se chtějí skrýt
I když se to může zdát jednoduché, pozvedat tam, kde stojíme, je zásada moci. Většina nositelů kněžství, které znám, této zásadě rozumí a žije podle ní. S chutí si vyhrnou rukávy a jdou pracovat, ať se jedná o jakoukoli práci. Věrně vykonávají své kněžské povinnosti. Zvelebují své povolání. Slouží Pánovi tím, že slouží druhým. Stojí těsně u sebe a pozvedají tam, kde stojí.
Jsou však i takoví, kteří se někdy tomuto pojetí brání. A je-li tomu tak, zdá se, že spadají do jednoho ze dvou táborů: buď se snaží vést, nebo se snaží skrýt. Touží po koruně nebo po jeskyni.
Ti, kteří se snaží vést
Ti, kteří se snaží vést, mohou mít pocit, že jsou schopni dělat více, než je to, co je po nich právě teď požadováno. Někteří si mohou myslet: „Kdybych tak byl biskupem, mohl bych toho hodně udělat.“ Myslí si, že jejich schopnosti dalece převyšují jejich povolání. Možná, že kdyby měli důležité vedoucí postavení, pracovali by pilně a snažili by se toho hodně udělat. Ale oni uvažují takto: „Mohu vůbec něco ovlivnit, když jsem jen domácí učitel nebo rádce v předsednictvu kvora?“
Ti, kteří se snaží skrýt
Ti, kteří se snaží skrýt, mohou mít pocit, že mají moc práce, a proto nemohou sloužit v Církvi. Když je třeba uklidit kapli, když rodina Mendezových potřebuje pomoc při stěhování, když je povolává biskup, aby učili v nějaké třídě, tak se zdá, že mají vždy po ruce nějakou výmluvu.
President Ezra Taft Benson se před dvaceti lety podělil o zprávy od biskupů a presidentů kůlů, v nichž uvádějí, že někteří členové „odmítají povolání sloužit a tvrdí, že ‚mají moc práce‘ nebo že ‚nemají čas‘. Jiní povolání přijímají, ale odmítají ho zvelebovat.“
President Benson pokračoval slovy: „Pán od každého z nás očekává, že budeme mít v jeho Církvi nějaké povolání, aby druzí mohli být požehnáni našimi talenty a vlivem.“1
Kupodivu mohou být kořeny, které jsou příčinou obou těchto sklonů – snažit se vést nebo snažit se skrýt – často stejné: sobeckost.
Lepší cesta
Existuje lepší cesta, které nás učil sám Spasitel: „A kdož by koli mezi vámi chtěl býti přední, budiž váš služebník.“2
Když se snažíme sloužit druhým, nemotivuje nás sobeckost, ale pravá láska. Tímto způsobem žil Ježíš Kristus a tímto způsobem musí žít i nositel kněžství. Spasiteli nezáleželo na lidských poctách; Satan Mu nabídl všechna království a slávu světa, a Ježíš tuto nabídku odmítl okamžitě a zcela.3 Spasitel musel během svého života často pociťovat únavu a tíhu všech zodpovědností, a zřídka měl nějakou chvíli pro sebe; přesto si vždy udělal čas pro nemocné, zarmoucené a přehlížené.
Navzdory tomuto zářnému příkladu se až příliš snadno a až příliš často necháme svést k usilování o pocty lidí, místo abychom sloužili Pánovi celou svou mocí, myslí a silou.
Bratří, až budeme stát před Pánem, aby nás soudil, bude hledět na postavení, které jsme zastávali ve světě, nebo přímo v Církvi? Domníváte se, že pro Něj budou mít nějaký zvláštní význam naše tituly, kromě titulů „manžel“, „otec“ nebo „nositel kněžství“? Myslíte si, že se bude zajímat o to, jak nabitý byl náš denní program nebo na kolika důležitých jednáních jsme byli? Domníváte se, že úspěšné zaplnění našich dnů schůzkami bude moci sloužit jako omluva pro to, že jsme si nenašli čas na svou manželku a rodinu?
Pán soudí naprosto jinak než my. Jeho těší ti, kteří slouží vznešeně, a ne vznešení, kteří slouží sami sobě.
Ti, kteří jsou v tomto životě pokorní, budou mít v životě příštím korunu slávy. Ježíš sám učil této nauce, když vyprávěl příběh o bohatém člověku, který se každý den oblékal do šarlatu a kmentu a jedl vybraná jídla, zatímco žebrák Lazar toužil po tom, aby mohl ochutnat alespoň drobky ze stolu bohatého muže. V příštím životě se Lazar ocitl ve slávě vedle Abrahama, zatímco bohatý muž byl uvržen do pekla, kde v mukách pozvedal oči.4
Příklad Johna Rowe Moyleho
Letos je tomu 200 let, co se narodil John Rowe Moyle. John se stal členem Církve jako obrácený, opustil Anglii a cestoval do údolí Salt Lake v jedné výpravě s ručními vozíky. V jednom malém městě na pokraji údolí Salt Lake postavil pro svou rodinu obydlí. John byl vynikající kameník a díky této dovednosti byl požádán, aby pracoval na chrámu Salt Lake.
John každé pondělí ve dvě hodiny v noci odcházel z domu a šel šest hodin pěšky, aby byl na místě včas. V pátek odcházel z práce v pět hodin odpoledne, a než došel domů, byla půlnoc. Tak to dělal rok co rok.
Jednoho dne, když doma něco dělal, ho kráva kopla do nohy a způsobila mu těžkou zlomeninu. Vzhledem k omezeným lékařským možnostem byla jedinou možností amputace zlomené nohy. A tak ho Johnova rodina a přátelé připoutali pomocí řemenů ke dveřím a rámovou pilou mu nohu několik centimetrů pod kolenem uřízli.
Noha se navzdory této primitivní operaci začala hojit. Jakmile se John mohl v posteli posadit, začal si vyřezávat dřevěnou nohu s důmyslným kloubem, který sloužil jako kotník pro umělé chodidlo. Chůze na této pomůcce byla nesmírně bolestivá, ale John se nevzdal a zlepšoval svou výdrž, až nakonec dokázal ujít každý týden třicet pět kilometrů do chrámu Salt Lake, kde pokračoval ve své práci.
Jeho ruce vytesaly slova „Svatost Pánu“, která tam jsou i dnes jako zlaté připomenutí pro všechny, kteří navštěvují chrám Salt Lake.5
John to nedělal pro chválu lidí. A své povinnosti se nevzdal ani tehdy, když k tomu měl mnoho důvodů. Věděl, jakou práci od něj Pán očekává.
Po letech byl Johnův vnuk Henry D. Moyle povolán jako člen Kvora Dvanácti a nakonec sloužil v Prvním předsednictvu Církve. Služba presidenta Moyleho byla v těchto povoláních úctyhodná, ale služba jeho dědečka Johna, i když byla veřejnosti méně známá, těšila Pána právě tak. Johnův charakter a jeho odkaz oběti slouží jako praporec věrnosti a korouhev povinnosti vůči jeho rodině a Církvi. John Rowe Moyle rozuměl významu slov „Pozvedejte tam, kde stojíte“.
Příklad 2000 Helamanových válečníků
Osobní uznání je zřídka kdy projevem hodnoty naší služby. Například neznáme ani jedno jméno z 2000 synů Helamanových. Jako jednotlivci zůstali nepojmenováni. Jméno jejich skupiny si však budeme navždy pamatovat pro jejich poctivost, odvahu a ochotu sloužit. Společně dokázali to, co by nikdo z nich nedokázal sám.
Toto je, bratří v kněžství, poučení pro nás. Když stojíme těsně u sebe a pozvedáme tam, kde stojíme, když se staráme více o slávu království Božího než o svou prestiž nebo potěšení, můžeme toho dokázat mnohem víc.
Každé povolání je příležitostí ke službě a růstu
Žádné povolání není pod naši úroveň. Každé povolání poskytuje příležitost ke službě a růstu. Pán zorganizoval Církev způsobem, který nabízí každému členovi příležitost ke službě, která, na oplátku, vede k osobnímu duchovnímu růstu. Ať máte jakékoli povolání, naléhám na vás, abyste ho viděli nejen jako příležitost posilovat druhé a žehnat jim, ale také jako příležitost stát se tím, kým si vás Nebeský Otec přeje mít.
Když cestuji do kůlů Sionu kvůli reorganizování předsednictva kůlu, jsem někdy překvapen, když mi během pohovoru některý bratr řekne, že dostal inspiraci, že bude v příštím předsednictvu.
Když jsem to uslyšel poprvé, nevěděl jsem přesně, jak mám na to reagovat.
Chvíli trvalo, než jsem tomu skrze Svatého Ducha porozuměl. Věřím tomu, že Pán má určité povolání pro každého. Někdy nám dá duchovní vnuknutí, které nám říká, že jsme hodni obdržet určité povolání. To je duchovní požehnání, láskyplné milosrdenství od Boha.
Ale někdy neslyšíme zbytek toho, co nám Pán říká. Možná dodává: „I když jsi hoden sloužit v této funkci, toto není mé povolání pro tebe. Přeji si, abys raději pozvedal tam, kde stojíš.“ Bůh ví, co je pro nás nejlepší.
Pověření, které můžete vykonat jen vy
Každý nositel kněžství stojí na jedinečném místě a má důležitý úkol, který může vykonat pouze on.
My všichni jsme slyšeli příběhy o tom, jak president Monson navštěvuje starší členy a nemocné, jak jim žehná, jak vždy uspokojuje jejich potřeby a jak jim přináší radost, útěchu a lásku. Přirozeností presidenta Monsona je jednat s lidmi tak, že mají sami ze sebe lepší pocit. Nebylo by úžasné, kdyby president Monson mohl navštěvovat každou rodinu v Církvi a bdít nad ní?
Bylo. Ale on to samozřejmě dělat nemůže – a ani to dělat nemá. O to ho Pán nežádá. Pán žádá nás, abychom jako domácí učitelé milovali rodiny nám svěřené a bděli nad nimi. Pán nežádá presidenta Monsona, aby organizoval a řídil naše rodinné domácí večery. Přeje si, abychom to dělali my, otcové.
Můžete mít pocit, že jsou jiní, kteří jsou schopnější nebo zkušenější, kteří by mohli pracovat ve vašem povolání a pověření lépe než vy, ale z nějakého důvodu dal Pán tyto vaše zodpovědnosti vám. Možná existují lidé a srdce, jichž se můžete dotknout pouze vy. Asi nikdo jiný by to nedokázal udělat naprosto stejně.
Náš Nebeský Otec nás žádá, abychom projevovali zájem o život Jeho dětí a žehnali jim – a tak Ho v této vznešené práci zastupovali. Žádá nás, abychom stáli pevně s mocí kněžství ve svém srdci i duši a věnovali povolání, které máme v této chvíli, to nejlepší úsilí.
Bratří, ač jste silní, nemůžete, a neměli byste, zvedat piano sami. Podobně ani nikdo z nás nemůže, a ani by neměl, sám pohnout s dílem Páně. Pokud ale budeme všichni stát těsně u sebe na místě, které nám Pán přidělil, a budeme zvedat tam, kde stojíme, nic tomuto Božímu dílu nezabrání, aby spělo vzhůru a kupředu.
Bratří, kéž bychom přestali usilovat o povolání a kéž bychom se přestali schovávat!
Kéž bychom vždy pamatovali na toto významné poučení – abychom byli nositeli praporce Pána Ježíše Krista, podpíraní Svatým Duchem Božím, věrní a pravdiví až do konce, do jednoho oddaní dát ze sebe vše pro věc Sionu a vázaní smlouvou stát těsně u sebe a pozvedat tam, kde stojíme.
O to se modlím, a vám zanechávám své požehnání a svou lásku, ve jménu Ježíše Krista, amen.