Učme se, dělejme a buďme
Kéž se učíme tomu, čemu se naučit máme, děláme to, co dělat máme, a jsme tím, kým být máme.
Dnes večer jste viděli svědectví o síle dvou rádců v tomto Prvním předsednictvu. Stojím před vámi a prohlašuji, že toto První předsednictvo je pod vedením Pána Ježíše Krista jednotné jako jeden.
Chtěl bych obzvláště poděkovat tomuto misionářskému sboru. Mám jeden zážitek, který by je mohl zajímat, a vás by mohl zajímat také. Před lety mi zavolal vedoucí misionářského výcvikového střediska. Zoufalým hlasem mi řekl: „Bratře presidente, mám tu misionáře, který je rozhodnutý jít domů. Nic ho nedokáže zastavit.“
Odpověděl jsem: „No, to není až tak výjimečné. Někdy se to stává. Co ho trápí?“
Odpověděl: „Byl povolán do španělsky mluvící misie a je si naprosto jist, že se španělsky nikdy nenaučí.“
Řekl jsem mu: „Mám pro vás návrh. Zítra ráno ho pošlete do třídy, kde se učí japonsky. A ať vám v poledne přijde říct, jak to šlo.“
Příští ráno mi volal už v 10:00! Řekl: „Ten mladý muž je zde teď se mnou a říká, že si je naprosto jist, že se španělsky naučí.“
Pokud máme vůli, tak to jde.
Zatímco k vám dnes večer mluvím, uvědomuji si, že jste skutečně královské kněžstvo, které se shromáždilo na mnoha místech, ale v jednotě. S největší pravděpodobností jste tím největším shromážděním nositelů kněžství, které se kdy sešlo. Vaše oddanost vašemu posvátnému povolání je inspirující. Vaše přání učit se svým povinnostem je zřejmé. Čistota vaší duše přivádí nebesa blíže vám i vašim rodinám.
Mnohé oblasti světa procházejí obtížnou ekonomickou situací. Obchodní společnosti upadají, lidé jsou propouštěni a investice jsou ohroženy. Musíme dbát na to, aby ti, za než jsme spoluzodpovědni, nezůstali hladoví, nebo bez ošacení, nebo bez přístřeší. Když kněžství této Církve pracuje společně jako jeden muž při řešení těchto tíživých situací, dochází téměř k zázrakům.
Naléháme na všechny Svaté posledních dnů, aby byli obezřetní ve svém plánování, umírnění v tom, jak žijí, a aby se vyhýbali přílišnému nebo zbytečnému dluhu. Finanční záležitosti Církve jsou spravovány stejným způsobem, neboť víme, že váš desátek a další vaše příspěvky nebyly darovány bez oběti a představují posvátné fondy.
Učiňme svůj domov svatyní spravedlnosti, místem modlitby a příbytkem lásky, abychom si zasloužili požehnání, jež mohou přijít jedině od našeho Nebeského Otce. Potřebujeme Jeho vedení v každodenním životě.
Tento rozsáhlý zástup má kněžskou moc a schopnost podat pomocnou ruku a podělit se s druhými o slavné evangelium. Jak již bylo řečeno, máme ruce, abychom druhé pozvedli od sebeuspokojení a z neaktivity. Máme srdce, abychom věrně sloužili ve svém kněžském povolání a inspirovali tak druhé k tomu, aby kráčeli po vyšší cestě a vyhnuli se močálům hříchu, jež hrozí pohltit tak mnohé. Cena duše je vskutku velká v očích Božích. Vyzbrojeni touto znalostí máme drahocennou výsadu ovliňovat životy druhých. Slova zapsaná v Ezechielovi se mohou velmi dobře týkat nás všech, kteří při práci na tomto posvátném díle následujeme Spasitele:
„A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich…
Ducha svého… dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.
I budete bydliti v zemi, kterouž jsem byl dal otcům vašim, a budete lidem mým, a já budu vaším Bohem.“1
Jak si můžeme tento slib zasloužit? Co nás oprávní získat toto požehnání? Máme vodítko, kterým bychom se řídili?
Dovolím si předložit k našemu zvážení tři podmínky. Týkají se jáhna stejně jako vysokého kněze. Nejsou nesplnitelné. Laskavý Nebeský Otec nám v našem úsilí bude pomáhat.
Zaprvé – učme se tomu, čemu se naučit máme.
Zadruhé – dělejme to, co dělat máme.
A zatřetí – buďme tím, kým být máme.
Promluvme si o těchto třech úkolech, abychom se v očích Pána mohli stát prospěšnými služebníky.
Zaprvé – učme se tomu, čemu se naučit máme. Apoštol Pavel k našemu úsilí učit se přidává naléhavost. Filipenským řekl: „Ale to jedno činím, na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“2 A v epištole Židům nabádá: „Protož i my … odvrhnouce … hřích, skrze trpělivost konejme běh [nám uložený], patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše.”3
President Stephen L Richards, který po mnoho let sloužil v Kvoru Dvanácti apoštolů a poté v Prvním předsednictvu, často promlouval k nositelům kněžství a zdůrazňoval svou filozofii týkající se kněžství. Prohlásil: „Kněžství se obvykle definuje jednoduše jako ,Boží moc delegovaná člověku‘. Myslím, že tato definice je přesná.“
A pokračoval: „Z praktických důvodů ale kněžství rád definuji na základě služby, a často ho nazývám ,dokonalým plánem služby‘. Činím tak proto, že se domnívám, že muži mohou doufat v plné uvědomění si důležitosti a vitality tohoto obdarování jedině skrze používání této božské moci, která jim byla udělena. Je to nástroj služby… a muž, který ho opomíjí používat, ho snadno ztratí, neboť ve zjevení je jasně řečeno, že ten, kdo ho zanedbává, ,nebude považován za hodna toho, aby obstál.‘ “4
President Harold B. Lee, jedenáctý president Církve a jeden z velkých učitelů v Církvi, nám předal snadno pochopitelnou radu. Řekl: „Když se člověk stává nositelem kněžství, stává se zmocněncem Páně. Na své povolání má hledět tak, jako kdyby to bylo Pánovo pověření.“5
Někteří z vás můžete být stydliví nebo si myslíte, že nemáte na to, abyste kladně odpověděli na povolání. Mějte na paměti, že toto dílo není pouze vaše a moje. Je to Pánovo dílo, a když máme Pánovo pověření, máme také nárok na Pánovu pomoc. Mějte na paměti, že Pán posílí záda, aby mohla nést břímě, které na ně vkládá.
Zatímco formální prostředí učebny může někdy vyvolávat rozpaky, ta nejefektivnější výuka někdy probíhá jinde než v kapli nebo v učebně. Velmi dobře si vzpomínám, jak se před lety nositelé Aronova kněžství dychtivě těšili na výroční výlet připomínající znovuzřízení Aronova kněžství. Plný autobus mladých mužů z našeho kůlu vyjel na 150 kilometrů dlouhou cestu na sever ke clarkstonskému hřbitovu, kde jsme viděli hrob Martina Harrise, jednoho ze tří svědků Knihy Mormonovy. Zatímco jsme stáli kolem nádherného žulového obelisku zdobícího jeho hrob, vysoký rádce hovořil o podrobnostech ze života Martina Harrise, četl z Knihy Mormonovy jeho svědectví, a poté vydal své vlastní svědectví o jeho pravdivosti. Mladí muži zaujatě naslouchali, dotýkali se žulového kamene a přemítali o slovech, která slyšeli, a o pocitech, které měli.
V parku v Loganu jsme poobědvali. Skupina mladých mužů si pak lehla na trávník u chrámu Logan a hleděla vzhůru na jeho vznosné věže. Čistě bílé obláčky unášené jemným vánkem po nebi pluly kolem oněch věží. Chlapci se poučili o účelu chrámů. Smlouvy a sliby se staly více než jen pouhými slovy. Přání být hoden projít těmito chrámovými dveřmi naplnilo mladistvá srdce. Nebesa byla velmi blízko. Učilo se zde tomu, čemu se naučit máme.
Zadruhé – dělejme to, co dělat máme. Ve zjevení o kněžství uděleném prostřednictvím Proroka Josepha Smitha a zaznamenaném jako 107. oddíl Nauky a smluv čteme, že „učení“ se mění na „dělání“: „Pročež, nechť každý muž se učí povinnostem svým a nechť se učí jednati v úřadu, do něhož je určen, ve vší píli.“6
Každý nositel kněžství, který se dnes účastní tohoto zasedání, obdržel povolání sloužit, vynaložit své nejlepší úsilí na díle, kterým byl pověřen. Žádný úkol není při práci na Pánově díle podřadný, neboť každý má věčné důsledky. President John Taylor nás varoval: „Pokud nebudete zvelebovat svá povolání, Bůh vás povolá k zodpovědnosti za ty, které jste mohli spasit, kdybyste svou povinnost konali.“7 A kdo z nás si může dovolit nést zodpovědnost za zdržení věčného života něčí duše? Pokud je odměnou za spásu jedné duše veliká radost, jak strašné pak musejí být výčitky těch, jejichž nesmělé úsilí umožnilo, aby některé dítě Boží nebylo varováno a zůstalo bez pomoci a muselo čekat, než dorazí nějaký spolehlivý služebník Boží.
Staré přísloví stále platí: „Povinnost svou vždy konej, zbytek Pánu přenechej.“
Služba nositelů kněžství je z velké části vykonávána v tichosti, bez fanfár. Přátelský úsměv, vřelé podání ruky, upřímné svědectví o pravdě může doslova pozvednout životy, změnit lidskou povahu a spasit drahocenné duše.
Příkladem takové služby byla misionářská práce Juliusze a Dorothy Fussekových, kteří byli povoláni na dvouletou misii do Polska. Bratr Fussek se v Polsku narodil. Mluvil polsky. Polský lid měl rád. Sestra Fusseková byla Angličanka a o Polsku a jeho lidu věděla jen málo.
S důvěrou v Pána vyrazili tam, kam je povolal. Žili v nuzných podmínkách, pracovali v osamění, jejich úkol byl těžký. Misie v té době v Polsku ještě nebyla. Úkolem Fussekových bylo připravit cestu pro založení misie, aby mohli být povoláni další misionáři, aby lidé mohli být učeni, aby obrácení mohli být křtěni, odbočky zakládány a kaple stavěny.
Zoufali si starší a sestra Fussekovi pro nesmírnou náročnost svého úkolu? Ani na chvíli. Věděli, že jejich povolání přišlo od Boha. Modlili se o Jeho božskou pomoc a celým svým srdcem se oddali svému dílu. Nezůstali v Polsku dva roky, ale pět let. Všech zmíněných cílů se podařilo dosáhnout.
Starší Russell M. Nelson, Hans B. Ringger a já jsme se v doprovodu staršího Fusseka setkali s ministrem Adamem Wopatkou, členem polského kabinetu, který řekl: „Vaše církev je zde vítána. Můžete zde stavět své kaple, můžete poslat své misionáře. V Polsku jste vítáni. Tento muž,“ ukázal na Juliusze Fusseka, „vaší církvi dobře posloužil. Můžete být vděčni za jeho příklad a za práci, kterou odvedl.“
Jako Fussekovi, dělejme i my to, co při práci na díle Pána dělat máme. Pak budeme moci, spolu s Juliuszem a Dorothy Fussekovými, pronést slovy žalmu: „Pomoc má jest od Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi… nedřímeť strážný tvůj. Aj, nedřímeť, [ani] nespí ten, kterýž ostříhá Izraele.“8
Zatřetí – buďme tím, kým být máme. Pavel udělil svému milovanému příteli a společníkovi Timoteovi tuto radu: „Buď příkladem věrných v řeči, v obcování, v lásce, v duchu, u víře, v čistotě.“9
Naléhám na každého z nás, abychom se modlili ohledně svých úkolů a hledali božskou pomoc, abychom mohli uspět při konání toho, k čemu jsme povoláni. Kdosi řekl, že „když člověk uznává moc vyšší, než je on sám, v žádném smyslu ho to nesnižuje“.10 Musí hledat, věřit, modlit se a doufat, že nalezne. Žádné takové upřímné a modlitbou provázené úsilí nezůstane bez odezvy: to je samotná podstata filozofie víry. Božská přízeň bude provázet ty, kteří ji upřímně vyhledávají.
V Knize Mormonově nacházíme radu, která mluví za všechny. Hovoří zde Pán: „Tudíž, jakými lidmi máte býti? Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“11
A jakým člověkem byl On? Jaký příklad nám svou službou poskytl? V 10. kapitole Jana se dovídáme:
„Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.
Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce.
Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce.“
Pán řekl: „Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své, a znajíť mne mé.
Jakož mne zná Otec, [i] já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce.“12
Bratří, kéž se učíme tomu, čemu se naučit máme, děláme to, co dělat máme, a jsme tím, kým být máme. Když tak budeme činit, požehnání nebes se dostaví. Budeme vědět, že nejsme sami. Ten, který si všímá i pádu vrabce, se za nás, svým vlastním způsobem, postaví.
Před několika lety jsem obdržel dopis od dlouholetého přítele. Ve svém dopise vydal své svědectví. Chtěl bych se s vámi o jeho část podělit, neboť dobře znázorňuje sílu kněžství muže, který se naučil tomu, čemu se naučit měl, který dělal to, co dělat měl, a který se vždy snažil být tím, kým být měl. Přečtu úryvky z dopisu od svého přítele Therona W. Borupa, který zesnul před třemi lety ve věku 90 let:
„V osmi letech, když jsem byl pokřtěn a přijal jsem Ducha Svatého, jsem se velmi snažil být hodný, abych mohl mít Ducha Svatého, aby mi v životě pomáhal. Bylo mi řečeno, že Duch Svatý se pohybuje pouze v dobré společnosti, a tak, když do svého života vpustíme zlo, Duch odejde. Jelikož jsem nevěděl, kdy budu potřebovat Jeho vnuknutí a vedení, snažil jsem se žít tak, abych tento dar neztratil. Při jedné příležitosti mi to zachránilo život.
Za druhé světové války jsem za bojů v Jižním Pacifiku létal jako technik a střelec v bombardéru B-24… Jednoho dne nám oznámili, že se pokusíme o nejdelší let, který kdy byl v bombardéru uskutečněn, abychom zničili ropnou rafinérii. Vnuknutí Ducha mi napověděla, že mě k této misi přidělí, ale že o život nepřijdu. V té době jsem byl presidentem skupiny Svatých.
Když jsme přelétali Borneo, ocitli jsme se uprostřed zuřivé bitvy. Zasáhla nás nepřátelská letadla a brzy jsme začali hořet, a pilot nám řekl, abychom se připravili k seskoku. Já jsem šel jako poslední. Zatímco jsme se snášeli k zemi, nepřátelští piloti na nás stříleli. Nepodařilo se mi nahustit záchranný člun. V rozbouřené vodě jsem se začal topit a ztratil jsem vědomí. Pak jsem na chvíli procitl a zvolal jsem: ‚Bože zachraň mě!‘ … Znovu jsem se pokusil nahustit člun a tentokrát se mi to podařilo. Jakmile v něm bylo dost vzduchu na to, aby mě udržel na hladině, z posledních sil jsem se do něho přehoupl.
Tři dny jsme pluli v nepřátelských vodách, které křižovaly lodě, a nad hlavami nám létala letadla. Proč přehlédly skupinu žlutých člunů na modré hladině zůstává záhadou,“ napsal. „Přišla bouře a desetimetrové vlny naše čluny téměř odtrhly od sebe. Tři dny jsme byli bez jídla i bez vody. Ostatní se ptali, jestli se modlím. Odpovídal jsem, že se modlím a že skutečně budeme zachráněni. Toho večera jsme zahlédli naši ponorku, která nás přijela zachránit, ale minula nás. Totéž se stalo příštího rána. [Věděli jsme], že [toho dne ponorka] oblast opustí. Pak přišlo vnuknutí od Ducha Svatého. ‚Máš kněžství. Přikaž ponorce, aby vás vyzvedla.‘ Potichu jsem se pomodlil: ‚Ve jménu Ježíše Krista a mocí kněžství, obrať se a vyzvedni nás.‘ Během několika minut plula ponorka po našem boku. Když jsme se nalodili, kapitán řekl: ‚Nevím, jak jsme vás mohli najít, když jsme vás už ani nehledali.‘ Ale já jsem to věděl.“13
Zanechávám vám své svědectví, že toto dílo, do něhož jsme zapojeni, je pravdivé. Pán stojí u kormidla. Pokorně se modlím, abychom Ho vždy následovali, a žádám o to ve jménu Ježíše Krista, amen.