Ochotni a hodni sloužit
Pokud kněžství rozumíme, ctíme jeho moc a náležitě ji používáme a pokud uplatňujeme víru, dějí se zázraky kdekoli.
Milovaní bratří, je skvělé být opět s vámi. Kdykoli se účastním všeobecného kněžského shromáždění, vzpomínám na učení některých ušlechtilých Božích vedoucích, kteří promlouvali na všeobecných kněžských shromážděních Církve. Mnozí již odešli, aby získali svou věčnou odměnu, a přesto nám poskytují inspirované vedení díky své úžasné mysli, hloubce své duše a vřelosti svého srdce. Dnes večer se s vámi podělím o některá jejich slova týkající se kněžství.
Od Proroka Josepha Smitha: „Kněžství je věčná zásada a existovalo s Bohem od věčnosti a bude existovat do věčnosti, bez počátku dnů či konce roků.“1
Slova presidenta Wilforda Woodruffa nás učí: „Svaté kněžství je komunikační kanál, kterým Bůh rozmlouvá a jedná s lidmi na zemi; a nebeští poslové, kteří navštěvují zemi, aby mluvili k lidem, jsou muži, kteří byli během svého smrtelného života nositeli kněžství a ctili jej; a vše, co Bůh připravil, aby bylo učiněno pro spasení lidstva od příchodu člověka na zemi až po vykoupení světa, bylo a bude vykonáno mocí věčného kněžství.“2
President Joseph F. Smith dále vysvětlil: „Kněžství [je] … moc Boží delegovaná člověku, skrze kterou může muž jednat na zemi pro spasení lidské rodiny, ve jménu Otce a Syna a Ducha Svatého, a může jednat legitimně a neosvojovat si tuto pravomoc, ani si ji nevypůjčovat od generací, které zemřely a odešly, ale má pravomoc, která byla předána v tento den, ve kterém žijeme, službou andělů a duchů shůry, přímo z přítomnosti Všemohoucího Boha.“3
A nakonec od presidenta Johna Taylora: „Co je to kněžství? … Je to vládnoucí zásada Boží jak na zemi, tak i na nebi, neboť všechny věci na zemi i na nebi jsou spravovány touto mocí, tímto působením neboli zásadou, a touto silou jsou všechny věci udržovány a podporovány. Spravuje všechny věci – řídí všechny věci – podporuje všechny věci – a je spojeno se všemi věcmi týkajícími se Boha a pravdy.“4
Jsme velmi požehnáni tím, že zde můžeme být v těchto posledních dnech, kdy se kněžství Boží nachází na zemi. Je obrovskou výsadou, že můžeme být nositeli tohoto kněžství. Kněžství není ani tak dar jako spíš pověření sloužit, výsada povznášet a příležitost žehnat životu druhých.
S těmito příležitostmi přicházejí i určité zodpovědnosti a povinnosti. Mám velmi rád ono vznešené slovo povinnost a všechno, co v sobě zahrnuje.
Kněžských shromáždění se v různých povoláních a při různých příležitostech účastním již 72 let – od té doby, co jsem byl ve dvanácti letech vysvěcen jáhnem. Čas opravdu postupuje kupředu. A povinnost s ním drží krok. Povinnost nepohasíná ani jí neubývá. Katastrofické konflikty přicházejí a odcházejí, ale válka vedená o duše lidí pokračuje bez ustání. Jako zvuk polnice se nese slovo Páně určené vám i mně a nositelům kněžství, ať jsou kdekoli: „Pročež, nechť každý muž se učí povinnostem svým a nechť se učí jednati v úřadu, do něhož je určen, ve vší píli.“5
Volání povinnosti přišlo k Adamovi, Noémovi, Abrahamovi, Mojžíšovi, Samuelovi, Davidovi. Přišlo k Proroku Josephu Smithovi a ke každému z jeho nástupců. Volání povinnosti přišlo k chlapci Nefimu, když mu Pán skrze jeho otce Lehiho nařídil vrátit se s jeho bratry do Jeruzaléma a získat od Labana mosazné desky. Nefiho bratři reptali a stěžovali si, že to, co je od nich požadováno, je příliš těžké. Jak reagoval Nefi? Řekl: „Půjdu a učiním věci, které přikázal Pán, neboť vím, že Pán nedává dětem lidským žádná přikázání, aniž by pro ně připravil cestu, aby mohly uskutečniti věc, kterou jim přikazuje.“6
Jak zareagujeme my, když přijde totéž volání k nám? Budeme reptat jako Laman a Lemuel a řekneme: „To, co je od nás požadováno, je těžké“?7 Nebo každý z nás řekne spolu s Nefim: „Půjdu. A učiním“? Budeme ochotni sloužit a být poslušnými?
Moudrost Boží se lidem občas jeví jako pošetilost nebo jen něco příliš těžkého, avšak jedno z největších a nejcennějších ponaučení, která ve smrtelnosti můžeme získat, je to, že když Bůh mluví a člověk uposlechne, bude to vždy to správné rozhodnutí.
Když přemýšlím o slově povinnost a o tom, jak může vykonávání naší povinnosti obohatit náš život a život druhých, vybavují se mi slova jednoho proslulého básníka a spisovatele:
Spal jsem a snil,
že život je radost.
Probudil jsem se,
a život byl povinnost.
Jednal jsem a hle –
Z povinnosti byla radost.8
Robert Louis Stevenson to vyjádřil jinak. Řekl: „Vím, co je potěšení, neboť jsem odvedl dobrou práci.“9
Budeme-li konat své povinnosti a používat kněžství, nalezneme skutečnou radost. Zažijeme uspokojení ze splnění svých úkolů.
Byli jsme učeni konkrétním povinnostem kněžství, jehož jsme nositeli, ať už se jedná o kněžství Aronovo, či Melchisedechovo. Naléhavě vás žádám, abyste se nad těmito povinnostmi zamysleli a poté dělali vše, co je ve vašich silách, abyste je konali. Abychom to mohli dělat, musíme být způsobilí. Kéž máme ruce připravené, ruce čisté a ruce ochotné, abychom se mohli podílet na poskytování toho, co náš Nebeský Otec chce, aby od Něj druzí obdrželi. Nejsme-li způsobilí, může se stát, že o moc kněžství přijdeme, a pokud o ni přijdeme, přijdeme o samotnou podstatu oslavení. Buďme způsobilí sloužit.
President Harold B. Lee, jeden z velkých učitelů v Církvi, prohlásil: „Když se člověk stává nositelem kněžství, stává se Pánovým zmocněncem. Na své povolání má hledět tak, jako kdyby plnil úkoly přímo od Pána.“10
K jedné události týkající se kněžství došlo během druhé světové války začátkem roku 1944, když námořní pěchota Spojených států obsazovala korálový ostrov Kwajalein, jenž patří k Marshallovým ostrovům v Pacifiku, zhruba na půli cesty mezi Austrálií a Havají. Tuto událost zaznamenal korespondent, který pracoval pro jedny noviny na Havaji a který nebyl členem Církve. Ve svém novinovém článku z roku 1944, který napsal po tomto zážitku, uvedl, že byl s dalšími korespondenty ve druhé vlně za námořní pěchotou u ostrova Kwajalein. Během plavby si všimli, že na hladině pluje obličejem dolů mladý námořník, který byl zjevně vážně raněn. Mělká voda kolem něj byla zarudlá od jeho krve. Poté uviděli jiného námořníka, jak se přibližuje ke svému zraněnému kamarádovi. I tento druhý námořník byl raněn – levá ruka mu visela bezvládně podél těla. Tomu, který plaval na vodě, nadzvedl hlavu, aby se neutopil. Vylekaným hlasem zavolal o pomoc. Korespondenti se znovu podívali na chlapce, kterého držel, a volali na něj: „Chlapče, pro něj už nemůžeme nic udělat.“
„Poté,“ napsal korespondent, „jsem byl svědkem něčeho, co jsem v životě ještě neviděl. Ačkoli byl tento mladík sám vážně zraněný, odtáhl zjevně nehybné tělo svého kamaráda ke břehu. Položil si jeho hlavu na koleno. … Byl to zvláštní pohled – na tyto dva smrtelně zraněné chlapce –, kteří byli oba … čistí, krásní mladí muži, dokonce i v této úzkostné situaci. První chlapec sklonil hlavu nad toho druhého a řekl: ‚Přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista a mocí kněžství, abys zůstal na živu, dokud nedorazí lékařská pomoc.‘“ Na závěr článku korespondent napsal: „Všichni tři [ti dva námořníci a já] jsme tady v nemocnici. Lékaři nevědí …, [jak to mohli přežít], ale já to vím.“11
Pokud kněžství rozumíme, ctíme jeho moc a náležitě ji používáme a pokud uplatňujeme víru, dějí se zázraky kdekoli. Když víra nahradí pochyby, když nesobecká služba odstraní sobecké snažení, moc Boží uskuteční Jeho záměry.
Volání povinnosti může přijít tiše, když my, kteří jsme nositeli kněžství, přijímáme úkoly, jež dostáváme. President George Albert Smith, skromný, ale schopný vedoucí, prohlásil: „Vaší prvořadou povinností je poznat, co Pán chce, a potom mocí a silou Jeho svatého kněžství [natolik] zvelebovat vaše povolání v přítomnosti vašich bližních … aby vás lidé rádi následovali.“12
Jedno takové volání povinnosti – mnohem méně dramatické, které však pomohlo zachránit jednu duši – ke mně přišlo v roce 1950, když jsem byl nově povolaným biskupem. Jako biskup jsem měl mnoho různých zodpovědností a snažil jsem se využívat své schopnosti na maximum, abych zvládal vše, co ode mě bylo vyžadováno. Tehdy se Spojené státy účastnily jiné války. Protože mnoho našich členů sloužilo v ozbrojených silách, obdrželi všichni biskupové pověření z církevního ústředí zajistit každému vojákovi předplatné novin Church News a časopisu Improvement Era, což byl v té době církevní časopis. Kromě toho byl každý biskup požádán, aby jednou měsíčně napsal každému vojákovi ze svého sboru osobní dopis. V našem sboru bylo 23 mužů v uniformě. Kněžská kvora dala s námahou dohromady finanční prostředky na uhrazení předplatného. A já jsem splnil úkol, neboli svou povinnost, napsat každý měsíc 23 osobních dopisů. Ještě dnes po všech těch letech mám schované kopie mnoha svých dopisů a odpovědí, které jsem dostal. Když si tyto dopisy znovu pročítám, snadno mi vyhrknou slzy. Je radost znovu číst o vojákově závazku žít podle evangelia nebo o námořníkově rozhodnutí vytrvat se svou rodinou ve víře.
Jednou večer jsem předal jedné sestře ze sboru hromádku 23 dopisů pro daný měsíc. Jejím úkolem bylo zajistit jejich odeslání a udržovat v aktuálnosti seznam stále se měnících adres. Pohlédla na jednu obálku a s úsměvem se mě zeptala: „Bratře biskupe, vy to nikdy nevzdáte? Tady je další dopis pro bratra Brysona. Je to sedmnáctý dopis, který mu posíláte, aniž by od něj přišla jediná odpověď.“
Odpověděl jsem: „Třeba přijde právě tento měsíc.“ A jak se ukázalo, ten měsíc odpověď skutečně přišla. Poprvé odpověděl na můj dopis. Jeho dopis je pro mě památným pokladem. Sloužil daleko od domova na vzdáleném pobřeží, byl izolovaný, osamělý a stýskalo se mu. Napsal: „Drahý bratře biskupe, na psaní dopisů moc nejsem.“ (To jsem mu mohl říci sám už před několika měsíci.) Jeho dopis pokračoval: „Děkuju vám za církevní noviny a časopisy, ale hlavně vám děkuju za vaše osobní dopisy. Obrátil jsem v životě list. Byl jsem vysvěcen knězem v Aronově kněžství. Mé srdce přetéká dojetím. Jsem šťastný člověk.“
Bratr Bryson nemohl být šťastnější než jeho biskup. Byl jsem tak svědkem praktického uplatnění přísloví: „Povinnost svou vždy konej, zbytek Pánu přenechej.“13
O několik let později jsem použil tento příběh při návštěvě kůlu Salt Lake Cottonwood, v němž sloužil James E. Faust jako jeho president, abych povzbudil k projevování větší pozornosti našim vojákům. Po shromáždění ke mně přistoupil pohledný mladý muž. Vzal mě za ruku a zeptal se: „Biskupe Monsone, vzpomínáte si na mě?“
Najednou jsem si uvědomil, kdo to byl. „Bratr Bryson!“ zvolal jsem. „Jak se máte? Co v Církvi děláte?“
Vřele a hrdě prohlásil: „Mám se dobře. Sloužím v předsednictvu kvora starších. Ještě jednou děkuji za váš zájem a za osobní dopisy, které jste mi posílal a kterých si moc cením.“
Bratří, svět potřebuje naši pomoc. Děláme vše, co máme? Pamatujme na slova presidenta Johna Taylora: „Pokud nebudete zvelebovat svá povolání, Bůh vás povolá k zodpovědnosti za ty, které jste mohli spasit, kdybyste svou povinnost konali.“14 Jsou lidé, kterým je potřeba pomoci stát pevně na nohou, které je potřeba podržet za ruku, dodat odvahu jejich mysli, inspirovat jejich srdce a spasit jejich duši. Čekají vás požehnání věčnosti. Máte výsadu nebýt na jevišti kněžské služby jako diváci, ale jako účastníci. Věnujme pozornost inspirujícímu upozornění v Jakubově epištole: „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe.“15
Učme se svým povinnostem a přemýšlejme o nich. Buďme ochotni a hodni sloužit. Při konání svých povinností kráčejme ve stopách Mistra. Když vy i já půjdeme po cestě, kterou kráčel On, zjistíme, že On je víc než jen děťátko v Betlémě, víc než syn tesaře, víc než největší učitel, který kdy žil. Poznáme Ho jako Syna Božího, našeho Spasitele a Vykupitele. Když k Němu přišlo volání povinnosti, odpověděl: „Otče, staň se vůle tvá a sláva buď tvou na věky.“16 Kéž každý z nás dělá totéž, o to se modlím v Jeho svatém jménu, ve jménu Ježíše Krista, Pána, amen.