Stálo to za to?
Práce na přirozeném a normálním sdílení evangelia s těmi, které máme rádi a o něž pečujeme, se stane prací a radostí našeho života.
Během této konference a na dalších nedávných shromážděních1 jsem spolu s ostatními přemítal o tom, jak mohu pomoci budovat Pánovu Církev a spatřit skutečný růst tam, kde žiji.
V tomto i v kterémkoli jiném důležitém snažení se naše nejdůležitější práce odehrává vždy v našem domově a v rodině.2 Církev je budována v rodinách a v nich také nastává skutečný růst.3 Své děti máme učit zásadám a naukám evangelia. Musíme jim pomáhat mít víru v Ježíše Krista a připravovat je na křest v osmi letech.4 My sami musíme být věrní, aby mohly vidět příklad naší lásky k Pánu a k Jeho Církvi. Dětem to pomáhá pociťovat radost z dodržování přikázání, pomáhá to udržovat štěstí v rodině a vděčnost ze služby druhým. Ve svém domově máme následovat vzor, který nám dal Nefi, když řekl:
„[Pilně] se snažíme …, abychom přesvědčili děti své …, aby [věřily] v Krista a aby [byly smířeny] s Bohem. …
… Mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu a píšeme podle proroctví svých, aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých.“5
Pilně se snažíme přinést tato požehnání svým dětem tím, že s nimi navštěvujeme shromáždění, pořádáme rodinné domácí večery a čteme společně písma. Každý den se s rodinou modlíme, přijímáme povolání, navštěvujeme nemocné a osamělé a děláme další věci, které dětem ukazují, že máme rádi je, ale také Nebeského Otce, Jeho Syna a Jejich Církev.
O Kristu mluvíme a prorokujeme tehdy, když učíme na rodinném domácím večeru nebo když si s dítětem povídáme a projevujeme mu lásku a vydáváme svědectví o znovuzřízeném evangeliu.
O Kristu můžeme psát, když píšeme dopis těm, kteří jsou daleko. Sloužící misionáři, synové a dcery v armádě a všichni, které máme rádi, jsou našimi dopisy požehnáni. Dopisy z domova nejsou jen rychlé zprávy zaslané e-mailem. Klasické dopisy jsou něčím, co mohou držet, o čem mohou přemýšlet a čeho si mohou vážit.
Spoléhat se na Spasitelovo Usmíření a poznat odpuštění milujícího Nebeského Otce pomáháme dětem tím, že jim sami při výchově projevujeme lásku a odpuštění. Naše láska a odpuštění nám děti přiblíží, ale také posílí jejich víru v poznání, že Nebeský Otec je má rád a že jim odpustí, když se snaží činit pokání a dělat všechno lépe a být lepšími. Ony této pravdě věří, protože totéž zažívají u svých pozemských rodičů.
Nefi nás učil, že kromě práce, kterou vykonáme ve své vlastní rodině, se máme pilně snažit „přesvědčiti … bratří své, aby věřili v Krista a aby byli smířeni s Bohem“.6 Každý z nás, členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, má požehnání a zodpovědnost sdílet evangelium. Někteří z těch, kteří v životě potřebují evangelium, ještě členy Církve nejsou. Další kdysi byli mezi námi, avšak potřebují znovu pocítit radost, kterou pociťovali, když v minulosti přijali evangelium do svého života. Pán miluje toho, kdo nikdy evangelium neměl, i toho, kdo se k Němu navrací.7 Jemu ani nám na tom nezáleží. Jde o jedno dílo. Tím důležitým pro Nebeského Otce, Jeho Syna i pro nás je cena duší, ať už jsou v jakémkoli stavu.8 Dílem Nebeského Otce a Jeho Syna je „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život“9 všech Jeho dětí, bez ohledu na jejich současnou situaci. Naším požehnáním je, že s tímto úžasným dílem můžeme pomáhat.
President Thomas S. Monson vysvětlil, jak můžeme pomáhat, když řekl: „Naše misionářské zkušenosti musí být současné. Nestačí pohodlně se usadit a přemítat o zkušenostech minulých. Abyste pocítili uspokojení, musíte se nadále přirozeně a běžně o evangelium dělit.“10
Práce na přirozeném a běžném sdílení evangelia s těmi, které máme rádi a o něž pečujeme, se stane prací a radostí našeho života. Dovolte, abych se o dvě takové zkušenosti podělil.
Dave Orchard vyrostl v Salt Lake City, kde většina jeho přátel byla členy Církve. Významně ho ovlivnili. Církevní vedoucí z jeho sousedství ho navíc neustále zvali na činnosti a akce. Totéž dělali i jeho přátelé. Přestože se v té době nestal členem Církve, jeho léta dospívání byla požehnána vlivem dobrých církevních přátel a Církví sponzorovaných činností. Po přijetí na vysokou školu se odstěhoval z domova a většina jeho přátel odešla na misii. Vliv přátel mu v životě chyběl.
Jeden jeho přítel ze střední školy byl ještě doma. Tento přítel se každý týden scházel s biskupem ve snaze uvést svůj život do pořádku, aby byl schopen sloužit jako misionář. On a Dave spolu bydleli na koleji, a tak je přirozené a běžné, že si povídali o tom, proč v té době nesloužil na misii a proč se často setkával s biskupem. Přítel vyjádřil svou vděčnost za biskupa, svou úctu k němu a vděčnost za příležitost činit pokání a sloužit. Poté se Davea zeptal, zda by s ním nechtěl jít na příští pohovor. Jaké pozvání! Ale v souvislosti s jejich přátelstvím a situací to bylo přirozené i normální.
Dave souhlasil a brzy se s biskupem začal scházet sám. To Davea přivedlo k rozhodnutí setkat se s misionáři. Obdržel svědectví, že evangelium je pravdivé, a bylo určeno datum jeho křtu. Biskup Davea pokřtil a o rok později byl Dave Orchard oddán v chrámu s Katherine Evansovou. Mají pět krásných dětí. Katherine je má mladší sestra. Budu na věky vděčný tomu dobrému příteli, který spolu s biskupem přivedl Davea do Církve.
Když Dave mluvil o svém obrácení a vydával o těchto událostech svědectví, položil tuto otázku: „Stálo to tedy za to? Stálo všechno to úsilí mých přátel, vedoucích mládeže a biskupa, po celá ta léta, za to, aby byl pokřtěn jen jeden chlapec?“ Poté ukázal na Katherine a svých pět dětí a řekl: „Přinejmenším pro mě, mou manželku a našich pět dětí odpověď zní ano.“
Kdykoli sdílíme evangelium, nikdy nejde „jen o jednoho chlapce“. Kdykoli u někoho dojde k obrácení nebo návratu k Pánu, je tím zachráněna nějaká rodina. Když děti Davea a Katherine vyrůstaly, všechny přijaly evangelium. Jedna dcera a dva synové již sloužili jako misionáři a další syn právě obdržel povolání sloužit v Alpské německy mluvící misii. Dvě nejstarší děti byly oddány v chrámu a nejmladší nyní studuje na střední škole a je v každém ohledu věrné. Stálo to za to? Ano, stálo to za to.
Sestra Eileen Waiteová se zúčastnila konference kůlu, na které Dave Orchard vyprávěl o svém obrácení. V průběhu konference dokázala myslet jen na svou rodinu, a obzvlášť na svou sestru Michelle, která byla už dlouhou dobu mimo Církev. Michelle byla rozvedená a sama vychovávala čtyři děti. Eileen pocítila vnuknutí poslat jí výtisk knihy staršího M. Russella Ballarda Our Search for Happiness, spolu se svým svědectvím, což udělala. Hned další týden jedna přítelkyně řekla Eileen, že i ona pocítila, že by se s Michelle měla spojit. I tato přítelkyně napsala Michelle dopis, ve kterém se podělila o svědectví a vyjádřila jí svou lásku. Není zajímavé, jak Duch často ovlivňuje několik lidí zároveň, aby pomohl jednomu člověku v nouzi?
Čas plynul. Michelle zatelefonovala Eileen a poděkovala jí za knihu. Řekla, že v životě začíná pociťovat duchovní prázdnotu. Eileen jí řekla, že ví, že pokoj, který hledá, může nalézt v evangeliu. Řekla jí, že ji má ráda a že chce, aby byla šťastná. Michelle ve svém životě začala provádět změny. Brzy potkala úžasného muže, který byl v Církvi aktivním. Vzali se a o rok později byli zpečetěni v chrámu Ogden v Utahu. Nedávno byl pokřtěn i její 24letý syn.
Zbylé členy Michelliny rodiny a všechny ostatní, kteří ještě nevědí, že Církev je pravdivá, vyzývám, aby v modlitbě zvážili, zda by pravdivá nemohla být. Dovolte své rodině, přátelům a misionářům, aby vám pomohli. Až poznáte, že je pravdivá, a ona pravdivá je, přidejte se k nám tím, že podniknete stejný krok.
Konec tohoto příběhu ještě nebyl napsán, ale tato nádherná žena a její rodina obdržela požehnání díky tomu, že ti, kteří ji měli rádi, jednali podle nabádání a přirozeným a normálním způsobem se s ní podělili o své svědectví a pozvali ji, aby přišla zpět.
Hodně jsem o těchto dvou zkušenostech přemýšlel. Jeden mladý muž, který si dával život do pořádku, pomohl dalšímu mladému muži, který hledal pravdu. Jedna žena se podělila o svědectví a víru se svou sestrou, která byla 20 let mimo Církev. Když se budeme modlit a zeptáme se Nebeského Otce, komu můžeme pomoci, a slíbíme, že budeme jednat podle nabádání, která nám dá, On na naše modlitby odpoví a my se staneme nástroji v Jeho rukou a budeme konat Jeho práci. Láskyplné jednání podle nabádání daného Duchem se stává katalyzátorem.11
Vyslechli jste si zkušenosti s přirozeným a normálním sdílením evangelia s těmi, které máme rádi, a mnozí z vás pocítili totéž, co Eileen Waiteová. Pomysleli jste na někoho, komu máte nabídnout pomocnou ruku, a buď ho pozvat, aby se vrátil, nebo se s ním podělit o své pocity ohledně evangelia Ježíše Krista? Vyzývám vás, abyste podle tohoto nabádání bez odkladu jednali. Promluvte si s přítelem nebo členem rodiny. Udělejte to přirozeně a normálně. Řekněte jim o lásce, kterou k nim a k Pánu pociťujete. Misionáři mohou pomoci. Dám vám tutéž radu, kterou od tohoto pultu udělil již mnohokrát president Monson: „Nikdy neodkládejte nabádání.“12 Když budete podle tohoto nabádání láskyplně jednat, sledujte, jak Nebeský Otec použije vaši ochotu jednat k tomu, aby způsobil zázrak ve vašem životě a v životě toho, koho máte rádi.13
Drazí bratři a sestry, když pracujeme na přinášení požehnání evangelia naší rodině a těm, které máme rádi, můžeme budovat Jeho Církev a vidět skutečný růst. Toto je dílo Nebeského Otce a Jeho Syna. Vím, že žijí a odpovídají na modlitby. Když budeme podle těchto nabádání jednat s vírou v Jejich schopnost působit zázraky, zázraky se stanou a životy se změní. Ve jménu Ježíše Krista, amen.